Scházíme se na symbolickém místě, u Uměleckoprůmyslového musea naproti pražskému Rudolfinu, kde Zuzana Dostálová coby profesionální violoncellistka často koncertuje. Opodál navíc stojí budova Pražské konzervatoře, kde kdysi studovala. "A kousek od místa, kde je dnes vchod do muzea, v době mých studií bývala legendární kavárna, kam jsme chodili se spolužáky. Po cestě z metra jsme k ní bohužel vždycky došli dřív než ke škole, takže jsme si tam před vyučováním dávali něco na posilněnou," usmívá se spisovatelka. Témata, o kterých píše a o kterých mluví i v následujícím rozhovoru, přitom kolikrát úsměv vůbec nevyvolávají.
Ve svém posledním románu Soběstačný vyprávíte příběh teenagera Štěpána, kterého mají jeho rozvedení rodiče nejdřív ve střídavé péči, matka mu posléze zemře na rakovinu a nakonec ho navždy opustí i nemocný dědeček, jenž se o něj nějakou dobu stará. Nenaložila jste toho dospívajícímu klukovi na bedra nějak moc?
I literární kritici mi v recenzích vyčítali, že jsem to přehnala. Lidé se tématům smrti a těžkých nemocí často vyhýbají. Přitom nejde o nic zvláštního. Mně osobně třeba do mých 19 let zemřeli babička, dědeček, teta, pes a nakonec i tatínek a nemyslím si, že jsem jediná, koho něco podobného potkalo. Blízcí nám umírají, rodiče se rozvádějí, ty problémy tady zkrátka jsou a neměli bychom před nimi zavírat oči.
Dá se ale s odchodem blízkých, zejména když ho člověk zažije už v mladém věku, někdy vyrovnat? Nezůstávají rány navždycky otevřené?
Říká se, že čas všechny hrany obrousí, což ale podle mě vždycky neplatí. Záleží na tom, o koho jde. Pokud někomu v útlém věku zemře dědeček nebo babička, je tam samozřejmě nějaká generační vzdálenost, ale když vás opustí rodiče, zůstávají ve vás šrámy podle mě napořád, i když se s nimi dá pracovat. Třeba tak, že se z toho člověk vypíše.
Co to podle vás s dítětem udělá, když mu podobně jako Štěpánovi jeden z rodičů zemře a druhý se o něj starat nechce?
Citově samozřejmě strádá, ale taky ho to donutí postavit se na vlastní nohy. Sama jsem to trochu zažila, i když jsem o tatínka samozřejmě přišla později, než Štěpán ztratil maminku. Na postavě Štěpána jsem ale chtěla ukázat, že člověk může smutek překonat, když se upne na to, že pracuje sám na sobě. Kdyby byl můj hrdina typ dítěte, které jen pořád sedí u počítače, tak by se s nastalou situací pochopitelně srovnával mnohem hůř. Tím, že je Štěpán přemýšlivý kluk, který byl navíc zvyklý na to, že se se svou maminkou topil v chudobě, měl paradoxně lepší podmínky, aby přijal zodpovědnost za svůj vlastní život.
Aby toho nebylo málo, Štěpán se se smrtí poprvé osobně potká, když mu zemře mladší sestra. V knize pak naznačujete, že právě trauma z její ztráty mohlo být důvodem, proč se Štěpánovi rodiče rozvedli. Zamýšlela jste se při psaní i nad dalšími příčinami současné vysoké rozvodovosti?
Nedávno jsem četla, že se u nás rozvádí každé druhé manželství, partneři spolu v průměru vydrží 13 let a většina lidí se rozvádí po třech až pěti letech. A to Česko v tomto ohledu zdaleka nedrží prvenství, nejvíc rozvedených manželství bychom našli v Belgii, v Lucembursku nebo ve Švédsku, kde jsou legislativní podmínky rozvodu volnější. Vyšší rozvodovost může souviset s ženskou emancipací. Dřív ženy nechodily do práce, zůstávaly v domácnosti a byly ekonomicky závislé na mužích. Dnes mnoho z nich žije dlouho single, a když později konečně chtějí zakládat rodinu, nemohou už partnera kolikrát najít. Nebo ho i najdou, ale zjišťují, že už nemohou mít děti.
Dřív zkrátka rodiny i z ekonomických důvodů držely víc pohromadě, kdežto dnes je jednodušší vztahy střídat a opouštět. Ženy jsou navíc těmi, na které má případný rozvod největší dopad, protože právě ony většinou pečují o děti. Otcové jim kolikrát na obživu vůbec nepřispívají, nebo alimenty posílají pozdě, což byla další věc, na kterou jsem v knize chtěla poukázat.
Dovedete najít pochopení pro otce, který své dítě z předchozího manželství nechá nakonec napospas vlastnímu osudu, jako to ve vašem románu nakonec udělal ten Štěpánův?
Předobrazy Štěpána a jeho táty jsem našla, když jsem kdysi jela tramvají z Břevnova na Palmovku. Cesta trvá zhruba 40 minut a já jsem celou dobu poslouchala rozhovor syna s otcem, na kterém jsem pak příběh vystavěla. Z jejich dialogu bylo evidentní, že se otec nechával hodně ovlivnit svou novou partnerkou, která k jeho synovi takový vztah neměla, což podle mě bývá poměrně časté.
A aby byl otec čtenářům ještě méně sympatický, vykreslila jste ho jako hipstera, který jí zásadně veganské jídlo a většinu volného času tráví tím, že se svou novou partnerkou nakupuje v IKEA…
Lidi se mě často ptají, co proti těm hipsterům mám, ale já je mám ve skutečnosti ráda a do jejich kaváren chodím. Není ovšem hipster jako hipster. Někdo se jen oblékne do určitého oblečení a tváří se, že je díky tomu jiný a třeba lepší než ti druzí. Tahle póza, kdy si lidé na hipstery jenom hrají, mi posloužila jako srozumitelný způsob, jak vystihnout určitou povrchnost. Kdybych psala o 80. letech, tak bych z tatínka udělala veksláka. Na přelomu tisíciletí by to byl zase podnikatel s kravatou a nablýskaným autem.
O třicátnících, kteří na Letné popíjejí výběrovou kávu, jste koneckonců psala už ve svém předchozím románu Hodinky od Ašera. V něm se hlavní příběhová linie točí okolo mladého páru, který si s trochu nerozvážným nadšením otevře obchod s bytovými interiéry, ale pak se mu jeho vzdušný zámek postupně sesype k zemi. Taky jste někdy měla nutkání rozjet vlastní podnikání?
Ano, šest let jsem podnikala a spousta útrap, které se v románu objevují, se děla mně nebo lidem v mém okolí. Chtěla jsem poukázat na to, jak je v Česku podnikání těžké, na to, že drobní obchodníci často bývají jednou nohou v kriminále. Nesetkávají se totiž s podporou ze strany státu, ten je naopak zahlcuje strašlivou byrokracií.
S čím jste podnikala?
S interiéry. Knihu jsem psala tak trochu jako varování, aby se lidé do ničeho podobného nepouštěli a viděli, jak to nakonec může dopadnout. Je to strašná škoda, člověka to ve finále stojí opravdu moc sil, je to náročné fyzicky i psychicky, a kdo nemá štěstí, uspět nemůže. I když do toho jdete poctivě, tak je to kolikrát stejně málo.
V Hodinkách od Ašera se střídají velké kontrasty. Na jedné straně popisujete zamilovanost, velké sny a lehkost života na Letné. Pak se ale objevuje domácí násilí, sebevraždy, exekuce a tíživá osamělost. Kdybych knihu bral jako obraz doby, tak si řeknu, že navzdory všem výhodám moderního světa žijeme v dost depresivních časech. Vidíte to opravdu tak černě?
Ano. Dnes je totiž velmi snadné ze stavu, kdy máte pocit, že je všechno úžasné, spadnout na úplné dno. Svět je teď složitý a nebezpečný. Tím, že se v Česku před revolucí podnikat nesmělo, otevřely se mojí generaci najednou obrovské možnosti, ale zase nám chyběly zkušenosti. Do podnikání jsme se proto pustili s naivitou, nebyl tu nikdo, kdo by nám řekl, jak na to.
Ve vašem románu se na druhou stranu objevuje postava, která v tom chodit umí. Je to takový mafián s drahým autem a botami z krokodýlí kůže. I ten měl nějaký konkrétní předobraz?
Měl, ale radši to nebudu rozvádět. Tyhle typy podnikatelů staví na kontaktech, které si udělali ještě za minulého režimu, mají známosti na vyšších místech, na úřadech a třeba i v politice. Díky těmhle konexím se jim podniká snadno. Bez známostí ovšem v Česku většinou nemáte šanci. Je to smutné, ale je to tak.
V obou románech, o kterých jsme si zatím povídali, se objevuje linka židovských kořenů, což je pro vás také osobní téma. Vaši prarodiče totiž patřili mezi přeživší holokaustu.
Ano, dědeček a babička z tatínkovy strany a dědeček z maminčiny byli v koncentračním táboře. Někteří jejich příbuzní se nevrátili, ale oni ano. Za minulého režimu to sice židovská komunita měla složité, ale přesto jsme s rodinou v Praze chodili na židovskou obec, kde jsem se odmala setkávala s přeživšími šoa. Nebyli jsme nijak ortodoxní, ale šábesy jsme dodržovali. Bylo pro mě tedy naprosto přirozené do každého románu nějakou židovskou linii vložit.
Jak se vaši prarodiče s traumatem z holokaustu vyrovnávali? Bylo pro ně osvobozující o tom mluvit, nebo se s tím, co v koncentračních táborech zažili, smiřovali sami v sobě?
Každý z nich k tomu přistupoval jinak. Jeden můj dědeček o holokaustu třeba vůbec nemluvil, ale všímala jsem si, že kvůli tomu, co zažil, nemohl jíst určitou stravu. Například úplně odmítal špenát, protože mu připomínal vězení, kde častokrát dostával nasekanou trávu i s všemožným hmyzem. Mnohem víc jsem se ale o holokaustu dověděla právě od pamětníků, mnohdy devadesátiletých stařečků, na židovské obci. Všechno, co vyprávěli, jsem si jako dítě velmi živě představovala a nejdřív to na mě pochopitelně působilo dost depresivně. Postupně jsem ale těch příběhů z koncentračních táborů slýchala tolik, že jsem se s tím musela naučit žít.
Jakým způsobem vám pamětníci jako malé vysvětlovali, proč k masovému vyvražďování Židů vůbec došlo?
Zdůvodňovali mi to tím, že byl židovský národ příliš schopný, a proto ho nacisté chtěli zlikvidovat. Když nějaká komunita drží při sobě a je něčím výjimečná, vzedme se vůči ní odpor.
Pokud se nemýlím, váš tatínek, spisovatel a režisér Zeno Dostál, přežil druhou světovou válku v úkrytu.
Ano, rok se skrýval ve sklepě u své tetičky, podobně jako jeho starší bratr, který se schovával zase jinde. Tolik o tom nevyprávěl, myslím, že tu dobu podobně jako dědeček spíš vytěsnil. Nouze, se kterou se tehdy v úkrytu potýkal, ho ale hodně formovala a projevovala se i ve výchově. A to tím spíš, že jsme trpěli nedostatkem peněz i za minulého režimu. I když rodiče nebyli společensky angažovaní jako někteří disidenti, nechtěli vstoupit do strany, takže jsme měli neustále napíchnutý telefon a tatínek nesměl dělat práci, kterou chtěl. Uměli jsme ale vyžít s málem, tatínek nás učil vážit si každého jídla a vycházelo to podle mě právě ze zkušenosti, kdy se jenom o vodě a bramborách skrýval v tom sklepě.
Zuzana Dostálová (44)
- Vystudovala Pražskou konzervatoř a JAMU, jako violoncellistka hraje v Českém národním symfonickém orchestru.
- Na spisovatelskou dráhu vykročila v roce 2015 díky facebookovému projektu Povídky na zdi, v rámci něhož si spolu s dalšími autory vyzkoušela metodu štafetového psaní.
- Jejím knižním debutem se v roce 2016 stala novela Proč všichni odcházejí, ve které dětským pohledem reflektuje vlastní zkušenost se ztrátou otce, spisovatele Zena Dostála.
- Z vlastních zkušeností s neúspěšným podnikáním vycházela v románu Hodinky od Ašera z roku 2018 a letos vydala román Soběstačný o chlapci žijícím ve střídavé péči.
Vy jste byla donedávna především muzikantka a na spisovatelskou dráhu, které se věnoval váš tatínek, jste se dala až později. Hudebnice jsou navíc i vaše dvě sestry. Byla to profese, kterou si vaši rodiče vysnili?
Asi ano, ale kromě hraní na hudební nástroje, kterému se rodiče sami v dětství věnovali, jsme všechny musely hodně číst, malovat a obecně volný čas co nejefektivněji využít. Na televizi jsme se třeba moc dívat nesměly. Nejstarší sestra dostala housle, ta druhá skončila u klavíru a na mě, na tu nejmenší, zbylo violoncello. Nakonec jsme se všechny dostaly na konzervatoř a hudební fakultu, kde jsme byly taková rarita a hrály jsme i společně. Tatínek vždycky říkal, že by chtěl mít šest dcer, aby mu doma hrál komorní orchestr, ale maminka mu to zatrhla.
Violoncello muselo být na malou dívenku dost těžký nástroj.
To ano. Pro děti se sice vyrábí i menší cella, osminová nebo čtvrťová, ale přece jenom to byl handicap, protože kamkoli jsem jela, musela jsem si ho s sebou na zádech táhnout.
Nastaly momenty, kdy jste chtěla cello zahodit a místo cvičení si třeba pustit tu zakázanou televizi?
Samozřejmě. Tatínek byl ale taková autorita, že jsem si absolutně nemohla dovolit s cellem skončit. Maximálně jsem to cvičení někdy trošku šidila. Tatínek při hraní většinou seděl u mě, ale někdy usnul, takže jsem si v takových situacích taky odpočinula.
Jste mu za jeho přísnost zpětně vděčná, nebo mu ji trochu vyčítáte? Vztahy s ambiciózními rodiči přece jenom bývají složité.
Jsem mu vděčná a mrzí mě, že už mu nemůžu poděkovat. V jeho případě to totiž, myslím, nebyla žádná křečovitá ambice, ale jen snaha mě někam dovést. Dřív bylo běžné, aby děti uměly hrát aspoň na jeden nástroj, aby znaly aspoň jeden cizí jazyk. Dneska už to kolikrát tak časté není, což mi přijde škoda.
Co vás nakonec dovedlo k tomu, že jste se po tatínkově vzoru pustila do psaní?
Začalo to tím, že jsem před pěti lety na Facebooku založila skupinu Povídky ze zdi. Cítila jsem pnutí psát a napadlo mě začít takovou tvůrčí hrou. Oslovila jsem spisovatele, novináře a další lidi, kteří rádi píšou, aby se přidali k projektu založenému na štafetovém psaní. Začali jsme společně tvořit povídky, každou z nich psalo pět autorů a každý z nich dostal na svou část 24 hodin. Dodnes takhle vzniklo skoro 50 textů a zapojilo se do nich kolem 60 autorů. Ve chvíli, kdy jsme měli nějaké první povídky hotové, jsem uspořádala autorské čtení a v reakci na to se mi ozývali fanoušci, proč sama nevydám nějakou knížku. Jako první mě napadla novela Proč všichni odcházejí o vztahu s mým tatínkem, kde jsem se tak trochu i vyrovnávala s jeho odchodem.
Na jaké knize pracujete teď?
Na něčem úplně jiném. Hodně lidí mi říká, že pořád píšu o smutných věcech, a tak jsem se pustila do satiry. Měla by to být kniha ze zákulisí mého oboru, z muzikantského života. Mám v zásobě spoustu zábavných historek a myslím, že by byla škoda s tím nejít ven.
Takže se vrátíte i do dob svých studií a popíjení v kavárně před konzervatoří?
Přesně tak.
