Hrajete v inscenacích Ibsenovy Nory, Goethova Fausta i Shakespearova Něco za něco, u nichž kritika oceňuje, že působí velmi současně. Mají na tom hlavní podíl autoři předloh, nebo spíš režiséři, kteří v poměrně staré látce vidí problémy dnešního světa?
Zrovna v případě Shakespearova Něco za něco si polský režisér Jan Klata od začátku kladl za cíl, aby představení působilo, jako by se odehrávalo takříkajíc zítra. Tuhle hru si vybral asi před dvěma lety, kdy ve společnosti začala rezonovat kampaň #MeToo, v Americe vyhrál volby Trump, Češi si podruhé zvolili Zemana a v médiích se objevila zpráva OLAF o dotačním podvodu našeho pana premiéra.
Tyhle věci se ale postupně děly, až když jsme začali zkoušet, a o žádné z nich Jan Klata předem nevěděl. Přesto jsme zjišťovali, že se ve hře nějakým způsobem promítají, takže jsem měla najednou pocit, že je ta hra stará jako zítřejší noviny. Jan Klata potom z předlohy odstranil spoustu alžbětinských promluv, aby v inscenaci sledoval jen témata, která mohou rezonovat s dneškem, jako uchvácení moci na úkor slabších a jejich následná manipulace.
Letos měl ve vašem domovském Divadle pod Palmovkou premiéru zase Faust, kde mohou diváci najít kritiku konzumní společnosti, která se v honbě za štěstím žene do záhuby. Je pro vás jako herečku důležité, aby představení, ve kterých účinkujete, narážela na aktuální společenské problémy?
Určitě. Skoro žádnému herci se nechce hrát v něčem, co už dnes nedává smysl. Pokud je divadlo zrcadlem společnosti, což by podle mě být mělo, pak je pitomost, aby odráželo problémy, které se nás už nedotýkají.
Ve Faustovi hrajete Mefista, který hlavního hrdinu svádí na scestí. Jak se vám s touhle ďábelskou postavou dařilo ztotožnit?
Hrát Mefista mě baví jako máloco jiného. Myslím, že se hercům vždycky líp hrají temné a zlé charaktery než dobráci, kteří jsou mnohem těžší a nudnější. Jedním z předobrazů mého Mefista se stal estonský raper Tommy Cash. S Janem Klatou jsme se dívali na jeho klipy, ze kterých čiší fascinace temnem, a mám dojem, že adorace temna je už dlouho patrná vlastně z celé popkultury. S ďáblem by šel přece každý druhý rád na kafe.
Máte tuhle temnou strunu Mefista v sobě, nebo ji na jevišti musíte hledat?
Bohužel ji v sobě mám docela dost a na jevišti mám pak spíš pocit, že můžu být normálnější a popustit uzdu svému cynismu. Jak říkal dramatik a spisovatel George Tabori, cynismus je poslední útočiště ničemů.
Loni jste dostala Thálii za roli Nory, která většinu představení působí jako zhýčkaná panička, ale na konci chce svého manžela opustit. Myslíte, že si Nora v Ibsenově hře celou dobu uvědomuje, že je jen figurkou ve světě řízeném muži, nebo jí to dochází až ve chvíli, kdy mezi ní a manželem nastane konflikt?
Za své manželství by Nora bezpochyby položila život, ale je otázka, jestli by to udělala kvůli lásce k manželovi, jestli mi rozumíte. Na konci hry sice říká, že byla celý život vlastněná jako panenka, ale uvědomuje si to až ve chvíli, kdy se všechno podělalo. Kdyby nepřišly finanční problémy, vyhovoval by jí její život až do smrti a na konci hry by neříkala věci, které její osobnost převyšují. Při hraní si často uvědomuju, že spousta rolí není tak moudrých, jak by si herec přál, a že jsou některé postavy daleko jednodušší a jejich velká slova a gesta začnou být z tohohle úhlu mnohem větší legrace, než se třeba původně zdálo.
Jak blízko máte k postavě Nory?
Když jsem byla malinká a ještě jsem neuměla číst, tak o mně můj děda s oblibou říkal, že jsem vždycky v obchodě nebo v restauraci neomylně zabodla prst do toho, co bylo nejlepší a nejdražší. Tím pádem máme s Norou možná víc společného, než jsem si přiznávala, když jsem text poprvé četla. Typově jsme ale každá úplně jiná, což je dobře, protože prostor pro hraní vzniká teprve tam, kde najdete mezi rolí a sebou rozdíl. Čím víc se vám postava podobá, tím těžší je od ní odstoupit a vidět ji celistvě.
Setkala jste se naopak někdy s rolí, která se s vaší osobností natolik prolínala, že se hranice mezi hraním a realitou stíraly?
Snažím se o rolích takhle nepřemýšlet, protože by to pak byla spíš terapie než divadlo. Hraní samozřejmě do jisté míry terapie je, ale spíš v tom, že něco z toho, co člověk právě prožívá, skoro vždycky najde i v tom, co právě zkouší.
Vraťme se k Ibsenovi, který Noru napsal už v druhé půlce 19. století. Myslíte, že už tehdy ve společnosti reflektoval nadvládu mužské perspektivy, o které se nejen ve feministických kruzích začalo naplno mluvit až o několik dekád později?
I když se dnes Ibsen často bere jako autor nějaké nudné látky z 19. století, myslím, že byl ve své době daleko větší buřič, než se zdá. Pro tehdejší diváky bylo velmi skandální, že Nora od svého manžela odešla. Zatímco ale většina inscenací končí tím, že Nora bouchne dveřmi, v té naší se text manželské hádky zacyklí, což může znamenat, že u manžela zůstane. Takový závěr mi přijde mnohem horší než ten, který pohoršoval Ibsenovy současníky.
Vy se dnes feministickým tématům věnujete v internetovém satirickém pořadu Branky, body, kokoti a říkáte, že jste se o ně začala zajímat až s kampaní #MeToo. Do té doby jste ve svém životě ženskou emancipaci nikdy řešit nemusela?
Nikdy mi nedělalo problém si ve svém životě něco vydupat a nenarazila jsem na situaci, kdy by mi přišlo, že něco nemůžu, protože jsem holka, ne kluk. Jenomže já jsem měla zatím v životě opravdu velké štěstí na lidi.
Ani ve chvíli, kdy jste svým rodičům se zemědělskou školou oznámila, že chcete jít na konzervatoř, jste neměla problém prosadit si svou?
Rodiče neměli šanci mi to vymluvit a vlastně na mě ani nikdy nekladli nějaká očekávání, čím bych měla být. Nechávali mě, ať si vyberu sama. Že chci hrát, jsem věděla hodně brzo, už v nějakých 14 letech. Naši si ani nestihli udělat názor a už jsem se od nich stěhovala do Ostravy. Jako dělnické děcko jsem navíc mohla v umělecké branži jenom překvapit a s mnohem větším očekáváním od okolí se podle mě musí potýkat studenti z uměleckých rodin.
Ve sféře umění bývají navíc na začátku všichni v roli těch slabších, v roli žen. Všichni začínající umělci slyší, že nejsou dost dobří, nejsou dost hezcí, nemají dobrý hlas a nic jim nejde. Všechno je to hrozná depka, ale kolem té kritiky neexistuje žádná objížďka ani pro kluky, ani pro holky a jediná cesta vede skrz.
Tereza Dočkalová (31)
- Dětství strávila v Novém Jičíně, odkud po dokončení základní školy odešla do Ostravy, aby studovala herectví na Janáčkově konzervatoři.
- Po absolvování konzervatoře dostala první stále angažmá v ostravské Komorní scéně Aréna, kde poprvé zazářila jako Nina v Čechovově hře Racek.
- V roce 2012 si odnesla Cenu Thálie pro herečku do 33 let a o dva roky později zakotvila v souboru Divadla pod Palmovkou, kde mimo jiné ztvárnila hlavní roli v Ibsenově Noře, což ji vyneslo další Thálii, tentokrát za nejlepší ženský činoherní výkon.
- Loni na sebe upozornila jako hubatá moderátorka satirického pořadu Branky, body, kokoti vysílaného na webu lifestylového magazínu Blesk pro ženy. V něm se vtipně strefuje do předsudků ohledně ženských a mužských rolí a upozorňuje na problematiku genderové rovnoprávnosti.
Pamatujete si na moment, kdy vás rodiče poprvé viděli na jevišti?
To bylo v době, kdy jsem ještě před maturitou dostala roli Niny v Čechovově Rackovi. Máma, myslím, během představení brečela, což pak dělávala dost často. Měla jsem totiž sezonu, kdy jsem ve skoro každé hře umírala, což vyvrcholilo Romeem a Julií. Máma se vždycky do divadla pěkně učesala a nalíčila, aby viděla, jak její dceru pohřbívají, a po představení jsme jí pak museli kupovat kapesníčky a panáky.
Dostaňme se k už zmiňovanému pořadu Branky, body, kokoti, který moderujete. Zaujalo mě, že ho vymyslel Petr Cífka, kterého jsem bral díky blogu 1000 věcí, co mě serou jako cynického rejpala a nikdy by mě nenapadlo, že se bude stavět za feminismus.
Petr o sobě samozřejmě říká, že feminista není, ale podle mě to není pravda. Každý správný drsňák totiž bývá v jádru duše křehoučká princezna. Petr tehdy potřeboval videoobsah pro ženský web a všiml si, že s ním v redakci sedí ženy, které se dlouhodobě věnují feminismu. V zahraničních lifestylových časopisech už je feminismus dávno jedním z hlavních témat, ale v Česku tohle chybělo. Teď ještě zbývá z médií vymýtit model ideální ženy, kvůli kterému má každá třetí holka poruchu příjmu potravy.
V pořadu vtipně shazujete šovinistické výroky veřejně známých lidí a za obzvlášť peprné příklady udělujete titul prasák týdne. Kteří prasáci vám nejvíc utkvěli v paměti?
Třeba Petr Piťha, který vedl ve svatém Vítu kázání o tom, že homosexuálové vezmou heterosexuální děti, zavřou je do koncentračních táborů a budou se je snažit přeměnit na homosexuály. No a nedávno mě potěšilo, že se nám do pořadu dostal Václav Klaus, který řekl něco v tom smyslu, že komunismus nás kdysi bránil před homosexualismem a feminismem. To jsem měla pocit, že už je naše sbírka Pokémonů konečně kompletní.
Ozývají se vám někteří dotčení prasáci, že jste jim ocenění udělili neprávem?
Co vím, tak se redakci ozval jeden gynekolog, který se zúčastnil soutěže jedné rozhlasové stanice o nejvtipnější fotku z práce a vyfotil se u roztažených nohou své pacientky. Požadoval omluvu a chtěl, abych se v příštím díle pořadu sama prohlásila za prasáka. Michal Viewegh pak v jednom svém novinovém sloupku zmiňoval, že už se bojí cokoli říct, abychom ho nevyhlásili za prasáka. To mi přišlo hezké. Jen ať se bojí. Tváří v tvář jsem se ale s žádnými hejty nesetkala, protože se lidi na ulici stydí oslovit někoho, koho neznají.
A co reakce z oboru genderových studií, kde se feminismem zabývají na odborné úrovni?
Chápu, pokud má náš pořad podle odborníků příliš popovou formu, protože se tématu sami věnují hrozně dlouho. My jsme satirický pořad, to se se studiem genderu opravdu nedá srovnávat. V době, kdy Branky, body, kokoti zaznamenaly první vlnu popularity, jsem byla dost vystrašená, když si mě najednou zvali do různých médií, protože jsem si říkala, že tématu můžu dost uškodit. Dnes už mám své názory nějak zformulované, ale v té chvíli to pro mě bylo dost těžké. Byla jsem totiž, a vlastně pořád jsem, jenom holka, která svůj naštvaný hlas propůjčila feministkám a vůbec s tím nemá problém.
Považujete způsob, jakým někteří politici, umělci nebo církevní hodnostáři mluví o ženských a mužských rolích, za stejně škodlivý jako například platovou nerovnost?
Jazyk hrál vždycky důležitou roli, a to obzvlášť u osobností, které ve společnosti zaujímají vysoké postavení. Třeba církevním hodnostářům lidi důvěřují a tahle forma důvěry je duchovní, křehká, intimní věc, takže by měli daleko víc přemýšlet nad tím, co si dovolí říct. Důležitější samozřejmě je narovnat podmínky na trhu práce a v sociální sféře než zastavit partu pitomců, kteří vykládají bludy. Už z minulosti ale víme, že slovo může mít někdy podobně velkou váhu jako čin.
Nabízí se otázka, jestli výroky známých osobností veřejné mínění utváří, nebo ho naopak spíš jen odráží.
To by mě taky zajímalo. Když se zamýšlím nad dnešním Českem, mám pocit, že přestávám mít povědomí o tom, kdo tady spolu žije. Žiju ve velkém městě, jsem proevropsky smýšlející mladý člověk a svou bublinu mám moc ráda, ale netuším, jak uvažují lidi jinde. Nevím, co cítí, z čeho mají strach a jak jim můžu pomoct. Chvíli jsem měla dojem, že v tom mám jasno, ale dnes už mi mluvení o jiných názorových skupinách přijde plné vyprázdněných klišé.
Nemáte příležitost popovídat si s někým, kdo se na kontroverzní politické otázky dívá jinak než vy?
Jenom málokdy. Mezi mnou a mými rodiči žádné názorové pnutí není. S prarodiči se sice na mnoha věcech neshodnu, ale protože se vidíme jednou za uherský rok, tak se kvůli zachování dobrých rodinných vztahů politika neotvírá.
V nedávném díle vašeho satirického pořadu jste narážela na odsuzování švédské aktivistky Grety Thunbergové ze strany českých klimaskeptiků. Nestává se teď vedle feminismu stejně rozdělujícím společenským tématem boj za ochranu životního prostředí?
Evidentně stává a nechápu, že má spousta z nás tak zamlžené brýle a neřeší to podstatné. V Česku se společenská debata strhla kolem otázky, jestli Greta potřebuje pomoc, protože má Aspergera, a ne okolo problémů, na které upozorňuje. Je to podobné, jako když se po #MeToo v Česku řešilo, jestli ženám nebude vadit, když je muž pustí do dveří. Ekonomický lobbing asi funguje nejen na politiky, ale i na nás, protože jinak si nedovedu vysvětlit, proč se jedinou obyvatelnou planetu, kterou známe, nesnažíme zachránit. Asi podobně jako už mnohokrát v dějinách lidstva platí, že když nám hrozí nějaké nebezpečí, tak je mnohem pohodlnější věřit, že se nic neděje.
Někomu mohou ekologičtí aktivisti připadat moc militantní, ale třeba stávkující studenti dnes mají kolem 16 až 18 let, takže budou nastupující generace v době, kdy se předpokládá, že to začne jít z kopce. Proto se jim vůbec nedivím, že křičí. Za jejich naštvaností nevidím žádný kalkul, a když se na jejich generaci dívám, tak se o tenhle svět nebojím. Jediné, z čeho mám strach, je, abychom jim to tady ještě víc nepodělali.
Jak moc ekologii řešíte ve svém životě?
Snažím se dělat, co můžu. Táta mě k tomu vedl už v devadesátkách, kdy jsem se mu trošku vysmívala a nechtělo se mi vymývat víčka od jogurtů. Dneska kvůli ekologii omezuju maso, nebo ho aspoň kupuju od menších chovatelů, a zapojila jsem se do kampaně Greenpeace, protože vždycky ráda kývnu na jakoukoli osvětu. No a když jdu s mámou do Kauflandu, tak sem tam schovávám role s igelitovými sáčky. To je taková moje guerilla.
