Kdy vám bylo jasné, že se šermem chcete živit?
Už v mých třinácti letech jsem věděl, že nechci dělat nic jiného. Oslnila mě krásná dcera sousedů a já jsem toužil být rytířem. Šerm se mi stal životem a posléze i povoláním. Nejdříve jsem se s kamarády v šermířské skupině Lewak v Písku na začátku osmdesátých let pokoušel křížit meče po způsobu filmových hrdinů.
Naše amatérské počiny jsme předváděli cestujícím na malé vlakové zastávce. Lidé nám tleskali a pro nás, třináctileté kluky, to byl nádherný osvěžující zážitek. Všimli si nás kluci z šermířské party Rival, kteří byli tehdy našimi nedostižnými vzory, a vzali nás mezi sebe. Takhle jsem se dostal z dětských "mečovaček" do šermu, na který se už dalo koukat. Než nás to ale začalo živit, trvalo to do začátku devadesátých let.
Vydělával jste si vůbec někdy něčím jiným?
Než jsme za komunistů získali profesionální umělecké přehrávky, zkoušel jsem různá zaměstnání, ale k ničemu to nevedlo. Když víte, jakým směrem jít, tak neděláte moc zásadních odboček. Slovo "povolání" zřetelně říká, že jste k něčemu povolán. Vyučil jsem se kovářem, chtěl jsem si vyrábět meče a bojovat s nimi.
Kromě toho, že jste šermířem, váš zbrojařský tým také zhotovuje historické zbraně například do filmů. Dokážete si výzbroj sám vyrobit?
Přiznám se, že ne všechno, funguju hlavně jako designér. Zbraně se do filmu dodávají v různých verzích podle jejich účelu. Jinak vypadá nástroj, který bude vidět v detailu a musí být hodně hezký, a jinak zbraně pro kompars v dálce. Záleží hodně i na materiálu. Používají se různé druhy dřev i plastů. Když má čepel v záběru přetnout lano, musí být hodně nabroušená, což se jinak kvůli bezpečnosti nedělá. Jsou i zbraně speciální, třeba teleskopické, pomocí kterých se natáčejí scénické zásahy a zranění.
Jsou pak zbraně dobově věrné?
Podle mě je potřeba je trochu upravovat. Ten, kdo se pokouší divákovi předvádět reálné historické techniky, riskuje, protože ne každá se dá bezpečně inscenovat. Většina dnešních šermířů a jejich choreografií se snaží zaujmout diváka, ovšem bez respektování bezpečnosti se to neobejde. V secvičených choreografiích proti sobě stojí přátelé. Vyjma sportovních utkání a nácviku to tak v historii nebylo.
Při práci v divadle i ve filmu jsme často postaveni před situaci, že herec má třeba jen týden na to, aby se naučil techniku, která se ve středověku trénovala několik měsíců. Určité zjednodušení tedy v inscenovaném boji, o kterém hovořím, probíhá velmi často.
Petr Nůsek
- narodil se 21. dubna 1967
- je choreograf, šermíř, poradce dobových bojů
- šermovat se učil na škole evropských historických bojových umění Magisterium
- před sedmnácti lety založil Akademii rytířských umění, v níž také sám vyučuje
- provozuje Zážitkový skanzen husitského způsobu válečnictví v Táboře na Housově Mlýně
- spolupracuje na divadelních představeních i hollywoodských filmech (např. Letopisy Narnie: princ Kaspian, Bathory, Wanted, Krev templářů)
Jak tedy vypadá práce na šermířské choreografii?
Mísí se u toho zkušenost s kreativitou a mnoha dalšími faktory. Hodí se vám historický přehled, využijete znalosti z kostýmní i zbrojní vědy. Není nad to vědět, jak která zbraň umí ublížit vám i vaší zbroji. Jinak se s mečem oháněl šermířský mistr, jiné dovednosti měl prostý knecht. Se smrtí se jinak než my vyrovnávali ve středověku, kdy byli lidé více nábožensky založení.
K tomu ctíte přání režiséra, ale i povahy herců, se kterými pracujete - je důležité, která role a v jaké situaci, zbraň bere do rukou. K tomu přidáte dobovou pohybovou estetiku, ta opět musí být bezpečná a sedět herci i jeho roli, žánru a historické epoše, ve které se děj odehrává. Je důležité také znát prostředí, ve kterém se budu pohybovat, protože na divadle musí šerm vypadat jinak než ve filmu.
Jaké jsou tam rozdíly?
Během divadelního představení mám většinou možnost být hned na počátku, podílet se na díle třeba od první čtené zkoušky. Snažím se sledovat osobnost režiséra a to, co mu kvete pod rukama, choreografii tedy neskládám přímo na konkrétního herce, ale spíš na roli. Je to těžší v tom, že se to bude hrát třeba stokrát, takže šerm musí být nejen efektní, ale především velmi bezpečný. Na zbraně jsou daleko větší nároky.
Film bývá rychlejší, na všechno je jen pár dní. Filmoví šermíři jsou často brilantní sportovci a k choreografii přistupují jako ke sportovnímu výkonu. Iluze na plátně bývá dokonalejší než na divadle, díky technickému řešení, ale zase v hledišti jste přímo u toho, herci na vás dýchají a může na vás ukápnout i jejich pot. To v kině nezažijete.
Na filmech spolupracujete i s hollywoodskými produkcemi. Který snímek byl pro vás nejtěžší?
To neumím říci, ale kdybych měl přece jen něco vybrat, řeknu Letopisy Narnie: Princ Kaspian. Tohle natáčení s Walt Disney bylo obrovské a velmi technicky i psychicky náročné. Beru to ale rozhodně jako pozitivní zkušenost, která nás posunula dopředu. Připravovali jsme kaskadéry, učili jsme se pracovat na teleskopických chůdách, vyráběli jsme zbraně pro armádu o stovkách lidí. Ukázky z tohoto i jiných filmů jsme pak umístili do filmové zbrojnice na Husově mlýně v Táboře. Jsem na to hrdý - je to jediné muzeum tohohle charakteru v Evropě, ve kterém si lidé mohou zbroj přímo vyzkoušet a třeba se v ní vyfotit.
Vedle Husova mlýna také vedete Akademii rytířských umění. Jaký je o šerm mezi lidmi zájem?
Veliký. Lidé mají potřebu, chuť a touhu po šermu a rytířství. Z mého pohledu patří šerm a meče především k rytířům, přestože je používali i jiní. Pro mě je rytířství zjednodušeně řečeno podobné sportu - hlavní je "fair play". Rytíř vždycky sloužil k něčí ochraně, něco nebo někoho chránil. A tyhle ideály dnes podle mě lidem chybí, proto se do rytířských dovedností znovu pouštějí. Šermují, jezdí na koni, střílí z luku…
Zvládne šermovat každý?
Úplně každý. Stačí mít chuť a pak to zvládnete, ta je opravdu nejdůležitější. V Americe jsem potkal letité muže, kteří neměli nohy, protože prošli vietnamskou válkou. Přesto bylo rytířství jejich krédo a šermovali i na vozíku. Takovéhle bojové umění znamená, že nemáte připravenou jenom čepel, ale především vaši mysl. K tomu, aby člověk předvedl parádní kousek na scéně, musí mít taky kus odvahy a respektu z toho, co dělá. Boj ale není zdaleka jen pánskou záležitostí, u nás v akademii šermují i ženy a nutno podotknout, že jim to jde občas lépe než mužům. Navíc žena a zbraň - to je velmi sexy pohled.
Vypadá to, jako že je šerm a rytířství váš celý svět.
Je to životní styl. Bydlím mezi meči, jím mezi meči, ale po městě chodím v džínách a podepisuju se normálně propiskou a ne brkem. Ne každý si uvědomuje, jak je tahle doba "vyňuňaná", jak si skvěle žijeme. Je rozdíl, když byl člověk ve středověku rytířem na dobře situovaném dvoře nebo právě umíral na mor v nějakém špinavém lazaretu. Takže já miluji historický šerm a rytířství, ale jsem rád, že žiji právě v téhle době.
