V islandském Vopnafjörðuru žije jen 700 obyvatel. Jsou introvertní, kritičtí a rádi hrají fotbal

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
20. 3. 2018 7:33
Ve vesnici Vopnafjörður na severovýchodě Islandu žije 712 stálých obyvatel. Živí je rybaření, zemědělství i turistický ruch. Přestože mají veškerou nejnovější občanskou vybavenost, mnoho z nich trápí vzdálenost od okolního světa. A i když teplota v zimě na rozdíl od míst v podobné zeměpisné šířce neklesá pod minus 10 stupňů Celsia, obyvatelé se musí vyrovnat s nedostatkem denního světla a do nedávna také nedostatkem mimosezonní práce. Život ve vesnici na pobřeží severního Atlantiku obklopené horami natáčela v průběhu tří let islandská režisérka Karna Sigurðardóttirová. Svůj celovečerní snímek přijela představit do Prahy v rámci festivalu dokumentárního filmu Jeden svět.
Vopnafjörður.
Vopnafjörður. | Foto: Profimedia.cz

Váš snímek se jmenuje 690 Vopnafjörður - číslo symbolizuje počet obyvatel. V době, kdy šel film do distribuce, se však počet obyvatel zvedl. Jaký je tedy Vopnafjörður roku 2018?

Je to pro mě trochu zvláštní, ale změnilo se všechno. Řekla bych, že můj film je o Vopnafjörðuru mezi lety 2013 a 2015. Velká rybářská společnost, která zde působí, oznámila, že otevře továrnu se stabilní pracovní dobou nejen během sezony. Rodí se taky mnoho dětí, spousta žen je zde těhotných. Byla otevřena škola pro dospívající mezi 16 a 18 lety, takže ještě pár let nemusí odcházet za studii z vesnice pryč. Děje se mnoho dalších věcí, které komunitě prospívají.

Víte, říkala jsem si, jestli ve svém filmu neukazuji něco irelevantního. Ale bavila jsem se o změnách se staršími lidmi a ti mi řekli, že se situace opakuje v periodách. Jednou se děje spousta nových věcí, všechno roste a prospívá a jednou je to zase horší. Proto jsem na konec dokumentu dala odstavec o tom, co všechno se změnilo.

Míst, jako je Vopnafjörður, je na Islandu určitě více, proč jste si vybrala právě tuto vesnici?

Tahle malá komunita si mě vybrala na základě mojí práce. Spolupráci iniciovala místní správa a jejich cílem bylo vytvořit krátká videa a několik fotografií, chtěli ukázat, jak vypadá realita jejich všedních dní, a nechtěli nic příliš propagandistického. Postupně se z toho vyvinul nápad natočit krátký dokument a nakonec celovečerní snímek.

Poprvé jsme zůstali tři měsíce, i v průběhu Vánoc. Lidé ve Vopnafjörðuru jsou velmi introvertní, takže bylo zcela jasné, že natáčení bude vyžadovat více času. Navíc jsme zjistili, že je tam spousta věcí k objevování. Film vznikal postupně, pravidelně jsme se vraceli zpátky a diskutovali s ostatními strukturu snímku.

Zmínila jste, že obyvatelé Vopnafjörðuru jsou velmi introvertní. Proč tedy chtěli světu ukázat, jak žijí?

Byla to iniciativa jednoho člověka, což je v malých komunitách běžné. Ale místo turistické nebo reklamní agentury se domluvil s islandskou kulturní organizací a získal také peníze určené právě pro izolované komunity. Jsem za to velmi vděčná. Věřte mi, že nebylo vždycky jednoduché obhajovat sebejistě svoje kroky, ale naštěstí jsem se mohla opřít o podporu iniciátora projektu, takže jsme ostatní přesvědčili, že se snažíme ukázat, jak oni sami vidí svou vesnici.

Vopnafjörður.
Vopnafjörður. | Foto: Profimedia.cz

Čím jste si nakonec získala přízeň místních lidí?

Získala jsem ji v průběhu času a díky tomu, že jsem se do vesnice zhruba každé tři měsíce vracela. Přijížděla jsem pravidelně třeba na dva tři týdny a někdy na pár dní. Tím, že jsem se pravidelně vracela, jsem lidi více poznala a oni zase mě. Byl to určitý závazek, protože na malé komunity se často přijede někdo podívat, řekne jim, co mají jak dělat, odjede, napíše o tom zprávu a tím to skončí. Díky mým pravidelným návštěvám zjistili, že jsem odhodlaná je více poznat. Natáčela jsem během různých období, v různém počasí i v různých situacích.

Zůstávala jste během natáčení u místních lidí doma, nebo jste raději spala v penzionu?

Zpočátku jsem zůstávala u lidí doma, ale velmi brzo jsem přišla na to, že jsem tím ztrácela svou filmařskou svobodu. Lidé se mě neustále vyptávali, kde budu natáčet, koho se budu vyptávat a tak dále. Bylo to na mě trochu moc. Taky měli různé pohledy na různé lidi, některé třeba neměli rádi kvůli jejich názorům. Nechtěla jsem se do toho zaplést, takže jsem potom raději zůstávala v penzionech nebo jsem si něco pronajala, občas mi něco našla správa vesnice. Jednou jsem třeba přespávala v ubytovně pro sezonní pracovníky na jatkách.

Váš snímek sleduje postavy námořníka, policistky, učitele a sbormistra. Proč jste si vytipovala zrovna tyto čtyři lidi?

Policistku a učitele jsem si vybrala pro to, co mi jako osobnosti předali. K námořníkovi, lovci žraloků, jsem se chtěla dostat od začátku. Zastává totiž vymírající profesi a je jeden z posledních, kteří na Islandu loví žraloky tradičním způsobem. Když jsem jej poznala blíže, zjistila jsem, že je při plavbě po oceánu docela poetický. Takovou osobnost jsem hledala, chtěla jsem zachytit tradici bez toho, že bych natáčela vzdělávací video o lovu žraloků.

Lovec žraloků.
Lovec žraloků. | Foto: 690 Vopnafjörður, Jeden svět

A sbormistr byl pro film i mě osobně také velmi důležitý, přestože se na začátku nechtěl nechat natáčet. Byl totiž jedním z cizinců ve vesnici a je jasné, že bude navždy brán jako cizinec. Překvapivě je to právě on, kdo celou komunitu stmeluje prostřednictvím zpěvu. Myslím, že jeho důležitost můžete plně pochopit jen v případě, pokud byste ve Vopnafjörðuru nějakou dobu přebývala. Celé prostředí je docela drsné, lidé jsou tišší a docela ironičtí. Sborový zpěv je součástí jejich tradice, je to jako společenská odpovědnost a dokazují tím, že jim na komunitě záleží.

Dočetla jsem se, že kromě zpěvu obyvatelé Vopnafjörðuru rádi hrají fotbal. Co ještě dělají ve svém volném čase?

Oblíbenou činností je dobrovolnictví u záchranářů. Taky chodí po horách, lovit ryby… Ale dost lidí rádo hraje počítačové hry nebo koukají do mobilu, tak jako všude jinde. Kromě fotbalu lidé objevili i badminton, který hrají uvnitř.

"Vopnafjörður je ráj, pokud otevřete oči," zaznívá ve filmu. Zdá se, že většina obyvatel vesnici a její okolí má ráda a odejít jinam nechce. Přesto zde kolem roku 2000 žilo více lidí než dnes. Jak to tedy podle vás je?

Hodně mladých lidí, kteří během natáčení zformovali politickou stranu a byli důležitou součástí komunity, z vesnice odešlo. Někteří měli partnera odjinud, někdo měl nemocné dítě a musel odejít do většího města… Tak už to v životě chodí. Stejně tak se ale spousta lidí do Vopnafjörðuru vrací zpět. Častokrát jsem si všimla případů párů, kdy muž pocházel z Vopnafjörðuru a jeho žena se s ním rozhodla do vesnice přestěhovat.

Na jednu stranu tedy lidé nechtějí odcházet, protože Vopnafjörður mají rádi a říkají si, že tam patří. Na druhou stranu, pokud ve vesnici nebudou vhodné podmínky, lidé se budou stěhovat jinam a budou odchod zvažovat jako jednu z možností. Ve vesnici jsem potkala mnoho příkladů - někteří se báli odejít, někteří nechtěli odejít, někteří zase nechtěli za žádnou cenu zůstat. Ve filmu také zazní příběh holky, která se vrátila do Vopnafjörðuru jen na sezonu, ale pak otěhotněla a rozhodla se zůstat na chvíli. Nakonec zůstala natrvalo, teď si našla partnera a má další dítě.

Je zajímavé, že i nyní vnímám spoustu rozvíjejících se příběhů ve vesnici. Navštívit teď Vopnafjörður by bylo velmi těžké, protože příběhy se pomalu rozvíjí, takže je lepší o nich nemluvit a nechat je žít.

Myslíte si, že váš dokument nějakým způsobem Vopnafjörðuru pomohl?

Nerada to říkám nahlas, ale myslím si, že když se někdo zvenku začne ptát na otázky, které si člověk do té doby nepoložil - třeba jaký vztah má k místu, kde žije -, začne nad různými věcmi více přemýšlet. Doufám, že moje otázky k něčemu přispěly.

Myslím, že Vopnafjörður nikdy nebude město o deseti tisících obyvatelích a ani by nemělo být. Čím více lidí zde bude žít, tím lépe fungující infrastrukturu bude mít. Přeji vesnici to nejlepší a ráda bych viděla, že prosperuje a snaží se udržet jako celek. Zároveň bych si přála, aby lidé k sobě nebyli příliš kritičtí a dovolili, aby věci uzrály. Často jsem byla svědkem toho, že když se někdo snažil s něčím vystoupit, ostatní jej kritizovali.

Plánujete se do vesnice za pár let vrátit a natočit třeba pokračování?

Určitě se musím vrátit, protože jsem si zde vybudovala spoustu důležitých přátelství a nechci být jen člověk, který o vesnici udělá film a zmizí. Chci pokračovat v načatém dialogu s lidmi, se kterými jsem se poznala. Námořník je jako můj děda, hodně lidí se stalo jakoby součástí mé rodiny. Vopnafjörður bude mít vždy místo v mém srdci. Přemýšlím, že bych o vývoji ve vesnici udělala později nějakou reportáž, která bude sledovat další osudy obyvatel.

Zajímavé bylo, že po prvním promítání na festivalu mimo Vopnafjörður jsem se dozvěděla, že film je o Islandu jako takovém. Když jsem pak jela s filmem na jih Francie, diváci mi říkali, že jim to připomíná zase jejich historickou komunitu. Takže jsem si řekla, že je možná prostě o lidech a prostředí, ve kterém žijí, a jak je to prostředí ovlivňuje. A že nakonec řešíme v Evropě podobné věci všude.

Trailer k filmu 690 Vopnafjörður. Dokument vypráví o životě lidí v islandské vesnici

Trailer k filmu 690 Vopnafjörður. Dokument vypráví o životě lidí v islandské vesnici | Video: youtube.com/Big Sky Documentary Film Festival
 

Právě se děje

před 4 minutami

Boeing vyplatí odškodné rodinám obětí dvou nehod stroje 737 MAX

Americký výrobce letecké techniky Boeing odškodní rodiny 346 lidí, kteří zahynuli při haváriích dvou letadel typu 737 MAX v Etiopii a Indonésii. Poškozeným vyplatí 144 500 dolarů (3,4 milionu korun), uvedla dnes společnost v prohlášení.

Padesátimilionový fond, který vznikl letos v červenci a z něhož chce Boeing pozůstalé vyplatit, začne okamžitě přijímat žádosti od pozůstalých. Částka bude uvolněna nezávisle na žalobách, kterým firma kvůli haváriím čelí. Odškodnění si rodiny mohou nárokovat do konce listopadu.

Letecká společnost také v červenci prohlásila, že hodlá vyhradit dalších 50 milionů dolarů (1,1 miliardy korun) na podporu vzdělávání a hospodářství v obou zemích, kde k nehodám došlo.

Boeing 737 MAX 8 letecké společnosti Ethiopian Airlines spadl letos v březnu šest minut po startu z letiště zhruba 60 kilometrů od etiopské metropole Addis Abeba. Při nehodě zemřelo všech 157 lidí na palubě. Oběťmi byli lidé z 35 zemí, včetně čtyř Slováků.

Stejný stroj měl nehodu už loni v říjnu, kdy se letadlo nízkonákladové společnosti Lion Air se 189 lidmi na palubě zřítilo po startu z letiště v Jakartě. Ani tehdy neštěstí nikdo nepřežil.

Zdroj: ČTK
Další zprávy