"Chtěla jsem vytvořit film, ve kterém by hlavní postavou nebyl člověk, protože lidstvo se dostává na hranici svých přirozených možností," charakterizovala svůj celovečerní debut Frem slovenská režisérka Viera Čákanyová.
Film je vůbec prvním českým celovečerním snímkem, který se odehrává pouze na nehostinných pláních Antarktidy. "Je to prostředí, kde se začínají projevovat klimatické změny a má pro mě dystopický charakter. Chtěla jsem simulovat podmínky světa po existenci člověka, ale i před ním," tvrdí režisérka.
Frem představuje křehkou a extrémní krajinu zmrzlého kontinentu a zároveň upozorňuje na současnou klimatickou krizi i rostoucí vliv umělé inteligence.
"Lidstvo jako biologický druh se dostává na hranici svých 'přirozených možností', konfrontuje se s vlastními biofyzikálními omezeními. Už nestíháme absorbovat vlastní výstupy, plně porozumět souvislostem mezi různými oblastmi dat, zorientovat se ve stále komplexnějším světě, který pro sebe utváříme," míní 39letá filmařka.
Šest týdnů na zamrzlém kontinentu
Filmaři natáčeli na ostrově Krále Jiřího, který je součástí Jižních Shetlandů a také Britského antarktického území. Do argentinské Ushuaie, což je nejjižnější město Latinské Ameriky, je to odtud necelých tisíc kilometrů vzdušnou čarou.
"Jezdí tam i turistické lodě, ale my jsme potřebovali zůstat déle, a proto jsme potřebovali přijetí některou vědeckou stanicí, která by za nás převzala zodpovědnost. Nakonec se nám to podařilo domluvit s polskou antarktickou stanicí Arctowski, která je velká, a navíc celoročně otevřená," popisuje slovenská režisérka a dodává, že to rozhodně nebylo jednoduché. "Mají svoje priority, což je hlavně vědecký výzkum. Takže jsme byli do počtu, ale poskytli nám základní zázemí," tvrdí Čákanyová.
Odjezdu předcházely technologické přípravy i test psychické zátěže. Štáb tvořili filmaři, kromě Viery Čákanyové také kameraman Tomáš Klein a Martin Kovačík v roli herce.
Společně strávili celkem šest týdnů, polovinu doby přitom zůstávali v ekvádorském lodním kontejneru vybaveném palandami, plesnivými stěnami a benzinovým generátorem. "Bylo to trochu kruté," přiznává Čákanyová s tím, že ale žádné excesy mezi sebou neměli. "Spolužití bylo v pohodě, výběr lidí byl asi dobrý, když jsme se nepozabíjeli," dodává s nadsázkou.
Krajina bez lidí
Zůstávali tu během natáčecích dní, hlavně kvůli touze natočit krajinu bez lidí. Každý den se však hlásili polským výzkumníkům na druhé straně zálivu vysílačkou, od nich zároveň dostávali aktuální informace o počasí.
"Zásobování veškerými potravinami a vodou probíhalo za pomoci polské základny, mnohdy se zpožděním kvůli neprostupnému moři, pokrytému ledovými krami, nebo silnému větru," popsali tvůrci.
Malé topení vyhřívalo vymrzlý kontejner dvě hodiny denně, teplé jídlo měli jednou denně. A nabíjení baterií pro natáčecí techniku zajišťoval benzinový generátor. O něco větší komfort měli filmaři na polské základně, kde mohli využívat veškerou infrastrukturu, včetně teplé vody a omezeného přístupu k internetu. "Dají se přes něj tedy poslat e-maily, na žádné stahování to není," vzpomíná režisérka.
Přestože většina území Antarktidy je zcela pokrytá ledem, vracejí se na pobřeží pravidelně například rypouši sloní, tuleni či lachtani. Svá hnízda zde mají také buřňáci či tučňáci. Některé tyto druhy se objevují také ve filmových záběrech.
"Spousta lidí si představuje, že v Antarktidě je strašná zima a extrémní podmínky. Částečně to tak je, ale my jsme tam byli v létě, a ještě na ostrovech, kde podmínky nejsou tak extrémní. Bylo maximálně minus 10 stupňů, byla spíš velká vlhkost a silný vítr. Navíc jsme tam nedělali žádné extrémní věci, jako že bychom šli někam do vnitrozemí, zdržovali jsme se jenom v okolí kontejneru," říká Čákanyová.
Dron jako oko umělé inteligence
Součástí scénáře bylo dokonce koupání jednoho ze členů štábu. Scénu točili celkem dvakrát, přiznala režisérka. Většina záběrů je pořízena dronem, pro jejich použití v Antarktidě by dnes již filmaři museli žádat o povolení, stroj totiž stresuje zvířata.
Právě dron má pro diváka představovat pohled umělé inteligence. Kameraman Tomáš Klein však prohlásil, že snažit se vžít do pohledu umělé inteligence "bylo obtížné, ne-li nemožné".
"Čím víc se člověk snažil zapojit svou hlavu, tím víc se vzdaloval zadání. V mnohém nám však pomohla Antarktida samotná, která nám všechny naše koncepty proměňovala z minuty na minutu. Bylo normální čekat několik dní na to, abychom mohli vůbec vyjít ven, nebo čekat další dny, než vítr rozfoukal kry, abychom se dostali do člunu," popsal.
Postprodukce, ve které hrál zásadní roli zvuk, trvala s přestávkami zhruba rok. "Umělá inteligence, kterou jsme si pracovně nazvali Marvin, sbírá informace, které mají zvukovou podobu. Snažili jsme se nasimulovat mentální procesy této entity a ukazujeme, jak se zvuky pracuje," řekla před časem Čákanyová pro Český rozhlas Vltava.
"Antarktická krajina je monumentální a svým způsobem nádherná"
Režisérka přiznává, že práce na filmu pro ni byla extrémní zkušenost v každém ohledu. Sama si po dobu šesti týdnů vedla deník na malou kameru, kde si zaznamenávala různé myšlenky. Nevylučuje tak, že z natočeného materiálu vznikne ještě jeden snímek.
"Byl to neopakovatelný zážitek, antarktická krajina je monumentální a svým způsobem nádherná. Být tam a uvědomovat si veškerý kontext je velmi silný zážitek. Otázka klimatických změn se do filmu dostala vlastně až proto, že teprve na místě jsem si uvědomovala všechny souvislosti," vysvětluje s tím, že v Česku a na Slovensku je snadné změny ignorovat.
"Ale když tam člověk všechno vidí - ledovce, zvířata -, je donucen o tom přemýšlet," říká.
Režisérka přiznává, že klimatická krize sice není žádnou novinkou, ale v poslední době se stává jedním z důležitých témat ve společnosti. Podle ní však stále chybí koordinovaná globální akce, která by se snažila najít efektivní řešení k alespoň zpomalení procesů, které již nastaly.
"Mám pocit, že všechny summity o klimatické změně a dohody, které se podepisují, jsou jen na papíře. Nejsou žádné efektivní mechanismy k tomu, plnění dohod vynucovat. Nevím, jak lidi aktivizovat. Vzdálené hrozby vytěsňujeme, a když se nás přímo netýkají, máme tendenci je ignorovat a to nás možná přivede do záhuby," přemítá Čákanyová.
Intimní zážitek s obrazem
Snímek vznikl v koprodukci s Českou televizí a díky podpoře Státního fondu kinematografie, který na vývoj, výrobu i festivalové uvedení snímku přispěl dvěma miliony korun. Podle tvůrců je to zhruba třetina celkového rozpočtu, který činil okolo 230 tisíc eur (v přepočtu 5,9 milionu korun).
"Měli jsme štěstí, že nás podpořila polská vědecká výprava," míní producentka Nina Numankadič. Kdyby volili komerční cestu do Antarktidy, jako většina turistů, stálo by je to mnohem víc. Podle producentky také uspělo téma a nápad, žádost o grant patřila k nejlépe hodnoceným.
Režisérka tvrdí, že diváci by Frem měli vnímat především jako zážitkový snímek. "Nevím, jestli chci lidem podsouvat svůj názor, chci to nechat na každém divákovi. Pro mě osobně je to intimní zážitek s obrazem a záznam odcházejícího světa nebo ekosystému, který pravděpodobně brzy zmizí. Pro někoho to ale může být čistě zážitkový film," tvrdí Čákanyová.
Frem měl premiéru vloni na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Představen byl také na několika dalších festivalech, jako je sarajevský filmový festival či Berlinale.
Nechyběl ani ve výběru festivalu Jeden svět, který pořadatelé kvůli epidemii koronaviru částečně přeložili na internet. Snímek Viery Čákanyové by měl jít do distribuce, až budou znovu otevřená kina.
