Na Novém Zélandu jste strávil více než rok. Pracovní pobyty tam jsou mezi Čechy velmi oblíbené. Dovedl byste si ale představit žít tam napořád?
Určitě si to dovedu představit, ale byl bych daleko od rodiny a přátel. Nový Zéland je úžasný, na Jižním ostrově se pořád dají najít odlehlá místa v divočině, sám jsem se tam zamiloval do hor. Pracovní pobyt na Novém Zélandu bych určitě doporučil všem mladým lidem, kteří nevědí, co se sebou. Dneska se od mladých lidí strašně moc očekává, spousta lidí si bere brzy hypotéku a pak tu těžkou kouli táhnou dlouhé roky.
Já si myslím, že by si mladí lidi měli hlavně užívat a poznávat svět. I dříve se jezdilo do světa na zkušenou. Podobné pobyty mají jenom samá pozitiva - procvičíte si jazyk, potkáte se s novými lidmi, osamostatníte se daleko od domova, kde se můžete spolehnout jenom sám na sebe a podobně. Lidi by se neměli bát vyrazit do světa. Člověk je obklopen špatnými zprávami, ale na cestách pak v drtivé většině potká spoustu fajn lidí, kteří rádi pomůžou. Na každou špatnou zkušenost se najdou, když budu při zemi, tisíce dobrých. Ty se ale v televizi neukazují.
Spousta Čechů zde dělá spíše nekvalifikované práce. Nevadilo vám to?
Ne, měli jsme štěstí, že jsme vždycky pracovali v rodinných sadech a na farmách, kde byl přístup majitelů a místních velmi dobrý. Ale vím, že na velkých farmách a ve velkých vinařstvích je to horší.
Nový Zéland je pro průměrného Čecha poměrně drahá země. Dá se v každodenním životě ušetřit?
Ušetřili jsme na ubytování, protože jsme v místech, kde jsme pracovali, měli k dispozici karavan, buňky nebo stany. Sdíleli jsme je ve více lidech. A pak na Novém Zélandu je spousta míst, kde se dá kempovat zadarmo, existují aplikace jako například Camper mate, Wikicamps, které vám poradí, kam zajet. Nový Zéland je drahá země, ale pokud člověk ví, jak ušetřit, dá se to.
Kromě Nového Zélandu a Austrálie jste s přáteli projel i exotické ostrovy v Pacifiku, jako je Vanuatu, Tonga nebo Fidži. Kde se vám líbilo nejvíc?
Na tuhle otázku nemám jednoznačnou odpověď. Co se týče lidí, tak to bude Vanuatu. Co se týče zážitku, tak to bude určitě sopka na Tanně a plavání s keporkaky na Tonze. Právě na Tongu jsme jeli hlavně kvůli šnorchlování s keporkaky, kteří tam připlouvají na námluvy a před porodem mláďat. Přiblížit se k nim dá jen v malých skupinkách s průvodcem.
Podařilo se nám spatřit samici s mládětem i samce, kteří zkoušeli znovu přilákat její pozornost zpěvem.Takže jsme pod vodou slyšeli velrybí zpěv a nebyl problém se přiblížit na dosah ruky. Byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků. Na jednom neobydleném ostrůvku jsme pak strávili týden, odvezli a vyzvedli nás místní z okolních ostrovů.
Přemysl Luljak (30 let)
- Pochází z Velké Kráše v Jeseníkách.
- Studoval ochranu přírody a životního prostředí na Univerzitě Palackého v Olomouci.
- Pracoval a žil ve Velké Británii, na Novém Zélandu a v Nizozemsku.
- Za své video z Nového Zélandu získal ocenění časopisu Wilderness. Patří také mezi finalisty soutěže Megapixel.
- Procestoval kus Evropy, dále Maroko, Thajsko, Austrálii, Nový Zéland a Nepál.
- Autor výstavy fotografií v nysské (Polsko) a v jesenické knihovně a kině.
Na Fidži se nám zase poštěstilo zažít návrat olympijského týmu z Ria, který vyhrál zlatou medaili v rugby. A protože to byla vůbec první zlatá medaile v celé pacifické oblasti, následovaly obrovské oslavy. Byli jsme i v průvodu.
Jak se slaví na Fidži?
Vláda vyhlásila státní svátek. Z celého hlavního ostrova Viti Levu jezdily autobusy do hlavního města zadarmo. Nikdo nepracoval, v ulicích byly alegorické vozy. Byl to obrovský chaos, ale takový šťastný chaos. Měli jsme štěstí, že jsme den předtím strávili v místní vesnici a seznámili jsme se zde s klučinou, který nás pak provázel davem až na stadion.
Jak jste se vlastně pohybovali mezi jednotlivými tropickými ráji?
Mezi některými ostrovy fungují trajekty, ale ty nemají pevný jízdní řád. Takže jsme lítali letadly a jenom na Tonze jsme jezdili na kajaku. Na ostrovech jsme si půjčovali občas kola a v Nové Kaledonii jsme taky stopovali.
Měli jste štěstí na řidiče?
Potkali jsme tam nejsrdečnější lidi, v životě jsem nezažil jednodušší stopování. Kolikrát jsme ani nezvedli palec a už nám někdo zastavoval. Pořád se tam mává, takže i když vám řidič nezastaví, alespoň na vás zamává a usměje se. Ale nakonec vám vždycky někdo po chvíli zastaví. Důležité je pořád se usmívat. Častokrát nám řidiči nabídli i nocleh, večeři a podobně. Mezi místní jsme se ale dostali právě i na Vanuatu. Majitel jednoho kempu, kde jsme přespávali, nám domluvil den v tradiční vesnici. Pochodovali jsme tam asi tři hodiny pralesem. Den v té vesnici patří mezi mé nejlepší zážitky.
Jak si obyvatelé na pacifických ostrovech zvykají na turisty?
V Nové Kaledonii jsme potkali pár dětí, které pobíhaly za turisty s nataženou rukou a neustále požadovaly peníze. Ale bylo jich málo. Naopak na Vanuatu, kde jsme spali v kempu za symbolickou cenu, jsme se na ulici dali do řeči s jedním místním člověkem a ten se nám omlouval, že v jeho zemi musíme platit za to, že spíme ve stanu. Pozval nás k sobě do vesnice uprostřed pralesa, protože jeho dva synové chtěli vidět bílé turisty. Koukali na nás jako na zjevení.
Kdyby někdo chtěl absolvovat podobnou cestu jako vy, kolik by si měl našetřit?
Do letenek jsme nacpali dost peněz, myslím, že stály zhruba 15 tisíc korun, ale letěli jsme z Nového Zélandu. A pak záleží na tom, jak chce kdo utrácet na místě, my jsme to brali dost nízkonákladově. Občas jsme si ustlali někde u lesa, někdy nás pozvali místní lidi. Nikdy jsme neřešili hostely nebo hotely. A stravovali jsme se zásadně na ulici, v restauracích vůbec. Pět týdnů mimo letenky nás vyšlo zhruba na dalších 15 tisíc korun.
Když jste se stravovali na ulici, pamatujete si na nějakou neobvyklou specialitu, kterou jste ochutnal?
Jedí tam vlastně dost podobné věci jako my. Mají spoustu různých sladkostí. Když jsme byli na Fidži, narazili jsme skoro na každém rohu na nějakou cukrárničku. A na Vanuatu jsme zase v tradiční vesnici ochutnali kavu, což je nápoj z kořenu pepřovníku. Vykopaný, oloupaný kořen se žvýká do rozmělnění a pak se plive zpátky do misky. Proleje se to vodou a přecedí přes látku. Samotný nápoj má lehce omamné účinky. Nápoj se navíc podává na rituálním místě, každá vesnice má obrovský banyánový strom, kde se kava pije. Na Fidži mají kavu v pytlíku a zalévá se vodou. A když jsme jim popsali přípravu na Vanuatu, řekli nám, že jsou to prasata. (smích)
Na svých cestách si častokrát vyděláváte spíše manuální prací, máte za sebou ale také výhru ve fotografické soutěži časopisu Wilderness. Co plánujete do budoucna?
V budoucnu bych se chtěl dále věnovat fotografování a cestování, protože mě to neuvěřitelně naplňuje. Vlastně má první samostatná cesta mimo Evropu byla v roce 2013 do Maroka, tehdy jsem tam odjel s nově pořízenou digitální zrcadlovkou a právě tehdy jsem se zamiloval do cestovatelské fotografie. Teď musím našetřit peníze, protože už mi v hlavě dlouho leží cesta kolem světa na kole. Během ní bych chtěl jenom fotit, točit, občas se někde zastavit na déle a chodit po horách. Chybí mi ta svoboda, už příliš dlouho kvasím v systému.
