V lednu 2017 se parta pěti slovenských kamarádů z okolí Banské Bystrice vydala na 50 let starých motorkách Jawa Pionýr ze středního Slovenska až na Střelkový mys v Jihoafrické republice. Cesta jim zabrala celkem pět měsíců a vytvoření celovečerního snímku pak další skoro dva roky. O jejich 15 tisíc kilometrů dlouhém dobrodružství plném benzinu, nádherné krajiny i o malárii vypráví film Afrikou na pionýru.
Premiéra snímku byla naplánovaná na březen, uzavření kin však plány překazilo. Marek Slobodník, v roli režiséra a scenáristy se nakonec rozhodl uvedení filmu neposouvat na pozdější datum, ale využít on-line platformy. A stejně jako další dobrodruzi po celém světě i on se teď zdržuje především doma a za humny.
"Tento rok už jsem byl na dvou dovolených, takže možná i proto prožívám karanténu líp. Ze všeho se navíc vždy snažím vzít to pozitivní. Takže teď dodělávám věci, které jsem nestíhal. Nerad sedím za počítačem, ale teď není jiná možnost, takže třeba stříhám materiál, který jsme natočili a nikdy jsme ho nestihli nastříhat, a začínám psát knížku," říká.
Knížka, na které momentálně pracuje, má připomínat jeho první cestu na motorce za hranice Evropy. Před deseti lety totiž vyrazil se svými slovenskými přáteli na Jawě Pionýr do Kazachstánu k mizejícímu Aralskému jezeru. "To byla první naše velká cesta, chci ji trochu dostat do povědomí lidí, protože všechny ostatní cesty jsou známé," vysvětluje.
"Chtěli jsme být motorkáři, ale měli jsme jen na pionýra"
Jeho závislost na motorkářských putováních začala v roce 2008 poté, co dokončil střední školu.
"Chtěli jsme být motorkáři, ale neměli jsme peníze a jediná motorka, která se dala koupit za pár slovenských korun, byl pionýr. Tak jsme si Jawu Pionýr koupili a vyrazili jsme na výlet po Slovensku. A na něm nám ostatní motorkáři překvapivě kývali na pozdrav, takže jsme se cítili skvěle a svobodně. Byl to náš do té doby nejlepší výlet. Řekli jsme si, že každý rok někam vyrazíme a další rok jsme jeli v pěti do Rumunska," vypráví 31letý cestovatel o svých začátcích.
Když plánovali cestu na rok 2010, inspirovali se nakonec kalendářem na téma světových míst, která pomalu mizí. A tehdy objevili Aralské jezero na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu.
"Asie je nejlepší na to, když chcete začít jezdit mimo Evropu, protože motorky nemusíte nechat putovat přes oceán, což je strašně drahé. Tak jsme si řekli: Pojeďme se podívat na Aralské jezero. Pyramidy v Egyptě můžeme vidět kdykoliv jindy, stojí tam pět tisíc let, ale Aralské jezero jednoho dne zmizí," popisuje slovenský motorkář.
Z africké cesty plánované před deseti lety tak nakonec sešlo, ale pro Marka Slobodníka to byl začátek pravidelných cest kolem světa v sedle naložené Jawy. "Po cestě do Kazachstánu jsem se prakticky nepřestal divit. Byl jsem z toho všeho nadšený. Přitom nás před tím všichni odrazovali. Říkali nám, že nás někdo okrade, zabije a že do Ázerbájdžánu už vůbec nemáme jezdit. Ale všude, kde jsme byli, to bylo super. O to víc jsem chtěl poznat svět, chtěl jsem ho vidět na vlastní oči, a ne poslouchat, jak je to tam zlé," komentuje Slobodník.
"V Ázerbájdžánu jsme zažili ohromnou pohostinnost lidí. Pořád nás zvali na jídlo, za 10 dní jsme za ně neutratili ani cent. Uvědomil jsem si, že cestování je hodně o tom, jaké lidi potkáš."
Z Banské Bystrice až na Střelkový mys
V roce 2012 se Marek Slobodník zúčastnil své první trabantí výpravy s Danem Příbáněm do Jižní Ameriky. Tři roky nato následovala cesta napříč Tichomořím a v roce 2018 poslední výprava žlutého cirkusu z Asie až do Česka. Mezitím si však stihl se svými slovenskými přáteli splnit sen a v roce 2017 na pionýrech ujeli trasu z Banské Bystrice až na Střelkový mys v Jihoafrické republice.
"Zrovna včera jsem dával dohromady prezentaci na on-line přednášku, kterou budu mít 30. dubna, a vkládal jsem do ní záběry, na které jsem úplně zapomněl, že je mám. Zastavil jsem se u Súdánu a vzpomínal, jak dobře tam bylo a jak bych se tam vrátil," vypráví dobrodruh, který se nad Núbijskými pyramidami v Súdánu proletěl i na paraglidu.
Slobodník a jeho známí z Banské Bystrice si vybrali trasu přes Izrael a Egypt a dál po východních afrických státech, i proto, že chtěli vidět Etiopii.
"Etiopie byla náš sen, jsou tam hory, dobré pivo a pěkné ženy. Z krajiny jsme nakonec tak nadšení nebyli, ale možná je prostě dobré nemít žádná očekávání. Od Súdánu jsme žádná očekávání neměli, všichni nás strašili, a bylo to tam super," říká.
Malárie, slum a etiopská věznice
Africká expedice, na kterou vyrazil s kameramanem Martinem Kochaníkem, hlavním fotografem a hráčem na ukulele Markem Duranským a bratry Milanem a Ondrejem Hurárovými, kteří opravují auta a motorky, ale nebyla jenom plná neuvěřitelných, pozitivních a dobrodružných zážitků, v Mozambiku totiž prodělal společně s Markem Duranským malárii.
"Až tak moc si to celé nepamatuju, asi mi bylo bylo fakt mizerně. Kromě malárie mi ale dělalo zle to, že mě léčili chininem. Na chinin jsem zřejmě alergický. Dávali mi ho přes infuzi, ale pořád jsem ho měl potřebu dostat z těla, měl jsem prázdný žaludek, měl jsem šílené křeče… Myslel jsem si, že je to konec expedice a možná i konec mého života," říká s tím, že to byl jeho dosud nejhorší cestovatelský zážitek.
Autoři dokumentu během cesty nahlédli také do známého nairobského slumu Kibera, který je jeden z největších v Africe a nachází se na jihozápadním okraji keňského hlavního města. Tam se setkali se slovenským misionářem, který do Kibery donáší jídlo, narazili také na čichače lepidla a děti vyrůstající v chudinském prostředí, kde je 90 procent obyvatel bez práce. Kromě toho strávili také noc v etiopském vězení, kde pro změnu potkali utečence toužící po životu v Evropě.
"Ve slumu je totální beznaděj, člověk se narodí a má předurčené, co se s ním v budoucnu stane. Málokdo odtud dokáže utéct. To bylo strašné, když jsme odcházeli, byli jsme bez nálady. Přemýšleli jsme, jestli scény ze slumu dát vůbec do filmu. Nakonec jsme je tam dali. Možná vypadáme jako drsní motorkáři, ale jsme spíš citliví motorkáři. Věznice nebyla až tak zlá, nebyly tam drogy, ti lidi seděli ve škaredém vězení, ale za něco, co provedli. Do slumu se hodně lidí narodilo, a tak nemůžou za to, že tam jsou," vypráví.
Pandemie přesunula premiéru na internet
Na dokumentární expedici žádali také o příspěvek od lidí, a to prostřednictvím crowdfundingové platformy Startovač. Vybrali tehdy 14 428 eur, což je v přepočtu víc než 397 tisíc korun. Slobodník však upozornil na to, že částka náklady na pětiměsíční africké putování a tvorbu filmu nepokryla, sloužila spíše jako doplněk k dalším financím.
"Technika stála tolik, co jsme vybrali na Startovači. Nejhorší na tom bylo, že přeprava do Afriky přes Středozemní moře (z Itálie do Izraele se přepravili trajektem, pozn. red.) a přeprava motorek z Kapského Města na Slovensko stála okolo 12 tisíc eur. To byly šílené náklady, se kterými jsme nepočítali. Naštěstí jsme měli sponzory, kteří nám pomohli. Na film jsme pak žádali příspěvek z audiovizuálního fondu, což se nám taky podařilo získat," vypočítává Slobodník.
I díky tomu, že se účastnil trabantích výprav, které byly mezi diváky populární, byl zájem o budoucí snímek Afrikou na pionýru velký. Podle Martina Palána, ředitele distribuční společnosti Bontonfilm, ho mělo v plánu nasadit do programu na 20 multikin a až 150 jednosálových kin. Kvůli pandemii však premiéra snímku proběhla on-line ve videotékách O2TV, Aerovod a Starmax.
"Mrzí mě to hodně, mít film i v českých kinech byl můj sen, ale nepodařilo se to. Na druhou stranu jsem nechtěl čekat do podzimu, čeští fanoušci chtěli vidět film stejně jako Slováci a pořád se mě na to ptali, nechtěl jsem je nechat čekat déle. Po pandemii bude navíc pravděpodobně přetlak filmů a kdo ví, kdy lidi zase začnou chodit do kina. Takže jsme se docela rychle rozhodli, že film dáme on-line, přestože to oproti kinům zřejmě vygeneruje velmi malý zisk," vysvětluje slovenský dobrodruh a režisér.
Motorky Anežka a Kendžike
Motorek má několik, ale na expedice jezdí se svou oblíbenou Jawou 250 neboli Anežkou. "Teď mám na ní naježděno zhruba 50 tisíc kilometrů. A na pionýru jezdím taky pořád na tom stejném, jmenuje se Kendžike," tvrdí a dodává, že tento stroj, který se podíval do Afriky, momentálně uvízl v Praze.
V Thajsku vyčkává zase pionýr, kterého si s sebou vzal na lednovou dovolenou. "Rozložili jsme ho na čtyři části a v Thajsku ho složili. Ale domů už se mi nechtěl tahat, tak jsem ho tam nechal zaparkovaného u kamaráda," vysvětluje. "Musím si zapisovat, kde všude motorky mám, jinak bych na to zapomněl," dodává.
Většinu času v karanténě se teď věnuje filmu, jeho propagaci, psaní knížky a stříhání dalších cestovatelských zážitků, třeba z výletu do Vietnamu za legendárním polským cestovatelem Radoslawem Jonou, který byl taktéž několikrát členem trabantí výpravy.
A až pandemie pomine, možná v budoucnu přibudou také filmy z cestování v oblacích. Marek Slobodník si totiž plánuje udělat pilotní průkaz a před pár lety navíc propadl paraglidingu. Ultralehký padákový kluzák si s sebou zabalil i na putování Afrikou.
"Na konci roku 2015 jsem si koupil paraglide a udělal jsem si kurz. Asi dva týdny před odjezdem do Afriky jsem se dozvěděl, že vyrábí maličké ultralightové paraglidy, váží okolo sedmi kil. Bylo to super, teď už nikdy nejezdím bez paraglidu. Shora je na krajinu úplně jiný pohled," dodává.
