"Vyskočila na mě levná letenka do Ománu, kde jsem nikdy nebyl. Saúdská Arábie navíc otevřela vízum pro turisty, tak jsem si řekl, že je to ideální čas se tam podívat," říká sympatický cyklista původem z jižních Čech.
Začátkem prosince sedl na kolo v ománském Maskatu a podle plánu vyrazil vstříc rodným Prachaticím. Jeho čtyři tisíce kilometrů dlouhá trasa vedla přes Omán, Spojené arabské emiráty, Saúdskou Arábii, Jordánsko, Izrael a Turecko.
Na hranicích s Bulharskem však kvůli pandemii koronaviru cyklistické putování Tadeáše Šímy předčasně skončilo. To ale nebyla zdaleka jediná komplikace, která se českému dobrodruhovi během cesty přihodila.
Víza do Saúdské Arábie byla v pohodě, Izraelci mě vyslýchali
Zatímco dostat se do dlouhá léta uzavřeného království Saúdské Arábie nebylo podle Šímy vůbec těžké, třeba přechod z Jordánska do Izraele byl mnohem komplikovanější, než si myslel.
"Na internetu jsem se přihlásil o elektronické vízum do Saúdské Arábie, není to nic složitého, vyplníš jenom lejstra. Byl jsem zvyklý na shánění víz do afrických států, což byla šílenost, ale Saúdové dávali vízum snad všem. Bál jsem se, jestli nebudou mít problémy s tím, že mám z dřívějška víza z Íránu, ale to se nestalo. Nejbizarnější kolonka ve formuláři, na kterou si už ale ze svých cest pomalu zvykám, je jméno otce. Naopak na daleko větší bizarnosti se mě ptali na hranicích Jordánska a Izraele," popisuje Šíma.
Přejezd českého cyklisty z Arabského poloostrova do Izraele totiž přišel místním bezpečnostním složkám podezřelý.
"Strávil jsem na hranicích čtyři hodiny a dali mi docela sodu. Dělali problém právě s vízem z Íránu, kde jsem byl před osmi lety. Kladli mi otázky na tělo, třeba jestli mám kamarády v Turecku, chytali se zkrátka každé drobnosti v mém příběhu. Ptali se mě, co jsem dělal v Íránu, a když jsem jim odpověděl, že jsem lezl na Damávand, nejvyšší sopku Asie, ptali se mě, proč jsem tam lezl. Ptali se mě taky na další názvy hor na dalších kontinentech a já si je fakt všechny nepamatoval. Když jsem se najednou zarazil, podezřívali mě z nějaké špatnosti," vypráví o nepříjemných zážitcích 28letý dobrodruh.
Silvestr na benzinové pumpě v Saúdské Arábii
Ani Jordánsko na něj nezapůsobilo nejlépe. "Nálada lidí se tam třeba během tří hodin extrémně měnila. Jedni Jordánci mě pozvali na čaj, ale jakmile jsem od nich odjížděl, přiletěl na mě od jiného člověka kámen. Nepochopil jsem to a dodneška nevím, co si mám o Jordáncích myslet. Na jednu stranu tam byli skvělí lidé, na druhou po tobě hází šutry, což se mi stalo asi na třech různých místech," říká.
Naopak Saúdská Arábie, která turistická víza pro neomezený vstup do země (mimo posvátná muslimská místa Mekku a Medinu, pozn. red.) začala vydávat od konce loňského září, Šímovi učarovala.
"Těšil jsem se hlavně na lidi, protože to pro mě bylo jedno velké neznámo. Rozhodně byli to nejzajímavější na celé zemi. Když jsem kolem Silvestra jel 400 kilometrů pouští a drsnou jihosaúdskou krajinou do Rijádu, potkal jsem partu Jemenců. Silvestr jsme oslavili společně na benzínové pumpě, kde benzin podle mě nebyl tak 20 let. Ale bylo to fajn setkání," říká.
Pouštní království je v posledních letech vstřícnější k turistům, což je další z kroků k větší otevřenosti země světu. Saúdská Arábie je často kritizována za svůj přístup k lidským právům a nakládání s odpůrci režimu.
"S politickými postoji Saúdské Arábie se neztotožňuji, ale když se nebudu pouštět do politických záležitostí, můžu říct, že v Saúdské Arábii jsou samí skvělí lidi," říká Šíma s tím, že turisté v zemi jsou pro Saúdské Araby stále něco nového.
"Ale oni cestovat můžou a spousta lidí, které jsem potkal, studovala v Anglii. Když potkají někoho, jako jsem já, rádi svou zemi ukazují," tvrdí dobrodruh. "Lidé, kteří studovali v zahraničí, sem tam pronesou, že režim v zemi není dobrý, ale řeknou to potichu. Ale ne všichni politické záležitosti probírají. Saúdové jsou zkrátka hrdí na svou zemi, plnou nádherných oáz, zajímavé kultury, řemesel nebo velbloudářů. Jsou tam šťastní," popisuje Šíma, který se díky místním dostal i do cyklistických klubů po celé zemi.
"Od jihu až na sever si mě předával jeden cyklistický klub za druhým. Vždycky měl někdo kamaráda z klubu z jiného města a předávali si mě. Jeden po druhém mě hostili a předháněli se v tom, kdo mě pozve," vypráví.
Běžní lidé, se kterými se Tadeáš Šíma potkal, otevření se světu a masovějšímu turistickému ruchu vítají. "Turismus tam podle mě bude i po koronaviru růst, Saúdská Arábie je zatím nedoceněná. To stejné by se pravděpodobně stalo, kdyby se teď otevřela Severní Korea," přemítá dobrodruh. V Saúdské Arábii přitom během svého putování potkal jenom dva další zahraniční turisty, taktéž cyklisty.
Mejdan bez alkoholu
Saúdská infrastruktura sice podle Šímy na turisty připravená je, ale zejména hotely jsou podle dobrodruha velmi drahé. "Já jsem je nevyhledával, většinou jsem kempoval ve volné přírodě. Ale občas se mi stalo, že lidi trvali na tom, že mi hotel zaplatí," říká. "Nechybí tam ani fast foody," dodává. Zato místní mejdany se musí obejít bez alkoholu, islám totiž pití alkoholu zapovídá.
"Mejdany jsou tam většinou o ohně s nějakým barbecue a většinou se konají v oáze nebo v poušti. Pije se čaj, uždibují se datle a jednou do toho slepý umělec hrál za rubabu, což je loutna s jednou strunou, a zpíval zakázané protirežimní písně," popisuje nezapomenutelný zážitek.
Stejně pěkné zážitky si Tadeáš Šíma odvezl také z Ománu. Ten je podle něj ve srovnání se Saúdskou Arábii mnohem oblíbenější a vyhledávanější turistickou destinací na Arabském poloostrově, tedy hned po Spojených arabských emirátech.
Ománská svatba bez nevěsty
"Saúdská Arábie a Omán se mi zdály podobné, i co se týče pohostinnosti, ale v Ománu jsou věci vyladěnější a je mnohém vyspělejší. Někdejší sultán udělal skvělou práci, a když letos zemřel, celý Omán truchlil. Celý den tehdy údajně pršelo. Je zajímavé, že lidi spojuje jeden člověk, ke kterému vzhlíží a který lidi sjednotil," přemítá český cyklodobrodruh.
Z Ománu si kromě hezkých zážitků ze společného hodování u jídla na zemi přivezl taky zajímavou historku ze svatby. "Bylo na ní tři sta lidí a z toho tři sta mužů, nevěsta na ní chyběla. Párty měla jinde, takže to byla svatba bez nevěsty. Ptal jsem se jich, kdy přijde, a dostalo se mi odpovědi: 'Proč by měla chodit?'," vypráví.
Když se po nepříjemné zkušenosti z Izraele a krátké dovolené na Kypru opět posadil do cyklistického sedla v Turecku, zastihla jej během cesty smutná zpráva. Zemřel mu totiž děda a vypravil tak na týden zpátky do Česka.
"Začátkem března jsem se vrátil zpátky do Ankary a chtěl jsem dál pokračovat přes Bulharsko, Moldavsko, Rumunsko, Ukrajinu až do Česka. Ale pět kilometrů před bulharskou hranicí mi kamarád Krasimir z Burgasu napsal, že Bulharsko vyhlásilo nouzový stav a že mě nepustí přes hranice. Nechtěl jsem trávit dobu pandemie někde v Turecku, tak jsem se vrátil do Istanbulu a letěl jedním z posledních spojů do Česka," popisuje Šíma. "Myslím, že Turecko dost mlžilo o počtu nakažených," dodává.
"Tahle cesta pro mě skončila"
Celou naplánovanou trasu tak kvůli koronaviru a rodinnému smutku nedokončil, znovu se na ni však vracet nehodlá. A přestože je již tři měsíce v Česku, jeho kolo stále trčí v Istanbulu, kde jej nechal u kamaráda.
"Tahle cesta už pro mě skončila. Navíc východ Evropy už jsem kdysi procestoval a není to pro mě taková výzva. Raději se budu věnovat projektům, ve kterých můžu být víc nápomocný, než jet na kole z Istanbulu," říká Šíma.
Až to bude možné, rád by se vrátil do Afriky. "Říjen si nechávám volný. Optimisticky doufám, že se Kongo otevře a my tam budeme moci s Arthurem (Sniegonem, zachráncem slonů pozn. red.) znovu vyrazit a oživit projekt záchrany divokých zvířat," říká.
Kromě toho nedávno vydal svou knižní prvotinu Na kole přes Afriku o svém cyklistickém putování napříč západním pobřežím Afriky až do Kapského Města, které absolvoval napodruhé v roce 2017.
"Čtenáři se můžou těšit třeba na moje autentické ilustrace," směje se Šíma. "Ale taky na celý příběh mého afrického putování. Je tam vylíčeno dobrodružství ze všech 15 států, které jsem projel," popisuje.
Ačkoliv první kniha vyšla 10. června, už teď začíná psát druhou. "Je to paradox, nikdy jsem nechtěl napsat cestopis, ale po Africe jsem si řekl, že o zahrádkářství úplně psát nebudu," říká. Knížku věnoval svým dědům, kteří v něm zaseli lásku k dobrodružným zážitkům.
