reklama
 
 

Český surfař si užíval na Bali. Teď tu zachraňuje planetu

21. 4. 2015
Měl školy, uměl jazyky, měl peníze a užíval si ráje na Bali. Opravdové štěstí ale poznal, až když začal pomáhat chudým a starat se budoucnost naší planety.
Doporučujeme

Denpasar (Bali) - Český mladík Petr Hindrich miloval jízdu na snowboardu, surfování a zábavu s přáteli z celého světa. Během svého cestování studoval na čtyřech kontinentech a díky tomu se teď domluví deseti jazyky.

Jednoho dne se ocitl na Bali a zjistil, že si tu může z vydělaných peněz bezstarostně žít a věnovat se milovanému surfování. Jenže brzy poznal, že ho podobný způsob života příliš nenaplňuje. Rozhodl se pomáhat. Vybral si indonéské vesničany, jejich děti a také zdejší přírodu. A jelikož v dnešním globalizovaném světě všechno souvisí se vším, tak i celou planetu.

"Uvědomil jsem si, že jsem si splnil své sny, že mám všechno, po čem jsem kdy toužil, a že jsem tak naplnil lásku vůči sobě. Měl jsem v sobě tolik pozitivní energie, že jsem ji potřeboval někam poslat, z toho se narodila myšlenka ochrany přírody a založení green-books.org," říká v rozhovoru Petr Hindrich.

Aktuálně.cz: Dá se říct, že světoběžníkem jste byl již na škole. Studoval jste na čtyřech kontinentech. Kde to přesně bylo?

Kromě České republiky jsem absolvoval výměnný pobyt a studium na reálném gymnáziu v Německu, roční studium a maturitu na střední škole v USA, šestiměsíční jazykový kurz v Severní Koreji, dvouleté studium MBA v Jižní Koreji a šestiměsíční studijní pobyt v Austrálii.

A.cz Proč jste nakonec zakotvil na Bali?

Chtěl jsem si najít práci v Kanadě kvůli snowboardování, ale zavedli tam striktní víza, tak jsem si řekl, že zkusím surfování, koupil letenku do Jakarty a začal se šprtat indonéštinu. Později jsem zjistil, že nejlepší je surfování na Bali, tak jsem tam jel z Jakarty autobusem, koupil si surf a jízdní kolo a žil z našetřených peněz jako místňáci v balinéské rodině s rozpočtem 30 korun na den.

A.cz: Měl jste školy, znalosti, peníze a žil jste v rajské krajině Bali u oceánu. Poznal jste tehdy, co je absolutní štěstí?

Uvědomil jsem si, že jsem si splnil své sny, že mám všechno, po čem jsem kdy toužil, a že jsem tak naplnil lásku vůči sobě. Měl jsem v sobě tolik pozitivní energie, že jsem ji potřeboval někam poslat, z toho se narodila myšlenka ochrany přírody a založení green-books.org.

A.cz: Co byl ten bod zlomu, kdy jste zjistil, že vám to nestačí?

Během putování po světě jsem si všiml, že hmotné statky jsou pomíjivé, že od určitého stupně zabezpečení nejsou finance rozhodujícím kritériem pro štěstí. Šťastnější lidé nejsou ti, co jsou obklopeni materiálem, nýbrž ti, co jsou těsně spjati s přírodou, kteří akceptují fakt, že nejsme nadřazeným živočišným druhem, který by měl usilovat o monopolizaci planety. Uvědomil jsem si, že ještě šťastnějším nás může učinit, když lásku budeme dávat nezištně druhým, přírodě, vesmíru.

A.cz: Jak se z bezstarostného a materiálně dobře zajištěného surfaře stane člověk se starostmi o planetu, přírodu a chudé sirotky v Indonésii?

Souvisí to s mojí cestou na ostrov Sumba (v indonéské ostrovní oblasti Malé Sundy - pozn. red.), kam jsme původně jeli surfovat. Jenže se mi rozbila motorka a týden jsem musel čekat na opravu. Pobývali jsme mezi domorodci, kteří žijí v blízkém kontaktu s přírodou a ve značně primitivních podmínkách. Utvrdil jsem se v tom, jak moc potřebujeme přírodu pro své štěstí a zdraví. Bohužel se lidstvo od soužití s životním prostředím čím dál více odklání a ničí ho. Chtěl jsem, aby si tento fakt uvědomili všichni obyvatelé planety.

A.cz: Proč jste se rozhodl zásobovat místní děti právě knihami?

Indonésie se potýká s kolosálními environmentálními problémy, ve škole ovšem není ekologická výchova, chybějí pedagogové ekologické výchovy, toto téma tu není na pořadu dne. Jak tedy nejsnáze předat dětem poznatky o přírodě? Napadlo mě, že založením eko-knihoven, tedy knihoven, které vybavíme knihami o přírodě, zasejeme semínko poznání o přírodě v dané komunitě. A navíc čtení pro radost přináší dětem řadu dalších benefitů.

A.cz: Jak jsou vlastně na tom indonéští venkované s knihami a čtením?

Jelikož cena obrázkové knihy přesahuje týdenní plat, knižní kultura na indonéském venkově de facto neexistuje. Svou činností tudíž podporujeme i čtenářskou osvětu a koncept čtení pro potěšení, čtení jako hobby. Většina dětí tak vidí barevnou knihu vůbec poprvé v životě. Věříme, že zájem o čtení umožní dětem, aby v budoucnu učinily moudrá rozhodnutí nejen ve vztahu k životnímu prostředí, ale i k občanské angažovanosti, rovnosti pohlaví, plánovanému rodičovství, chudobě, výživě, malárii a tak dále.

A.cz: Říkáte, že si tamější obyvatelé přírody neváží. Často přitom zaznívají hypotézy, že národy žijící v přírodě a na přírodu odkázání si ji dokážou vážit, zatímco lidé z civilizace, zabezpečení nejrůznějšími technologiemi, si k ní neumějí najít vztah a nedokážou vnímat její nepostradatelnost. Jak to tedy podle vás je?

Z našeho pohledu "primitivnější“ kultury se chovají k přírodě nejšetrněji  ‒ jídlo balí do listů, jezdí na koni, používají organická hnojiva a jedí organické potraviny lokální provenience. Nicméně s příchodem televize a pod tlakem korporací, které hledají nová odbytiště pro své výrobky, se tyto kultury od udržitelného způsobu života začínají odklánět.

Proto my v green-books.org nechceme zakazovat, chceme jen upozornit na jasná fakta, ukázat alternativy, otevřít dětem i dospělým oči, aby si uvědomili, jakou má příroda hodnotu, chceme v nich vzbudit zájem, aby přírodu milovali a ochraňovali pro budoucí generace. Děti jistě znají název poslední verze operačního systému svého smartphonu, ale naschvál zkuste, kolik vyjmenují funkcí nejdokonalejšího stroje na světe – stromu.

A.cz: A jak chcete tento trend změnit?

Organizujeme akce na podporu povědomí o ochraně životního prostředí, publikujeme informační materiály, adaptujeme dokumentární film zabývající se problematikou pěstování palmového oleje. Především ale sháníme knihy, které následně distribuujeme do dětských knihoven a iniciujeme vznik nových dětských komunitních knihoven a středisek ekologické výchovy. Těch je v současné době osm - na Sumbě, Sumatře, Lomboku, Malukách a Bali.

A.cz: Jde výhradně o knihy o ekologii?

Obsah knih je zaměřen na přírodu a na přírodní vědy, jsou primárně v indonéštině. Pro začínající čtenáře zajišťujeme i slabikáře a vlastně akceptujeme jakékoliv knihy vhodné pro děti a mládež. Ale hlavně nám jde o propagaci ekologicky inteligentního pohledu na svět, a to i pomocí her a dalších aktivit. Rozjíždí se také nové projekty, hlásí se nám dobrovolníci a další neziskovky. Bohužel už to nestačíme financovat z vlastní kapsy.

A.cz: Co vidíte jako největší hrozbu pro Indonésii?

Denně jsme svědky toho, jak je v Indonésii příroda konfrontována s rozvojovým hospodářstvím hnaným obrovskou masou lidí, konkrétně 250 miliony obyvatel bez ekologického povědomí. Z vlastní zkušenosti z ostrova Sumba, kde realizujeme několik projektů, mohu doložit, že raději než na studnu se sousedi složí na generátor, parabolu a televizi. Televize tu má takovou autoritu, že naivní venkované jsou snadným terčem reklamní masáže propagující nezdravé jídlo či farmaceutické výrobky. Hltají product placement i náš obézní životní styl. Největší hrozbou pro Indonésii je kombinace ekonomické poptávky a ekologické negramotnosti.

A.cz: Mnoho lidí určitě napadne: Proč místo české přírody a dětí zachraňujete zrovna Indonésii?

Zatímco my lidé západního světa si pomalu začínáme uvědomovat svůj negativní vliv na kvalitu životního prostředí, v rozvojových zemích se rodí miliony dětí, které budou výdobytky naší západní civilizace, jako jsou plastové obaly, automobily, chemická hnojiva či fast foody, teprve objevovat. Faktem je, že planeta Země nedisponuje dostatkem zdrojů, které by uživily všech sedm miliard obyvatel žijících podle našich standardů.

A.cz: Je tedy problém Indonésie problémem i nás všech?

Ekosystém planety je tak úzce provázán, že destrukce tohoto tropického ráje se skutečně dotýká nás všech. Mnoho zdejších ekologických problémů je spjato se zájmy nadnárodních korporací, od nichž si kupujeme výrobky v Evropě. Tyto korporace úspěšně lobbují ve svůj prospěch u zkorumpované státní správy. Ta svůj úspěch měří výší růstu HDP, nikoliv například čistotou řek v okolí povrchových dolů. Řešení ekologických problémů shora tedy bohužel neočekávejme.

A.cz. Říkal jste, že naše planeta nedisponuje tolika zdroji, aby všech sedm miliard lidí žilo v blahobytu. Co s tím?

Víte, kolik v Indonésii a dalších zemích rozvojového světa existuje lidí, kteří budou chtít žít jako my? Miliardy. Zdroje jsou omezené, a čím větší po nich bude poptávka, tím více stoupne jejich nedostupnost a cena. Jestli se nechceme drasticky vzdát svého blahobytu, měli bychom uvědomit nastupující generaci v rozvojovém světě, že zdroje jsou omezené a že bránou ke šťastnému životu není životní styl založený na spotřebě a energetické náročnosti, nýbrž život v rovnováze s přírodou. Budeme z toho profitovat my, obyvatelé rozvojových zemí a hlavně příroda.

A.cz: Cítíte se teď šťastnější, než jste byl před svými charitativními a ekologickými aktivitami? Našel jste to, co jste hledal?

Šťastným mě činí sledovat ve volné přírodě orangutaní matku s mládětem, možnost plavat vedle mořské želvy či se napít z potoka. A chci, aby toto štěstí zažili mojí spoluobčané na celé planetě, a to i po následující generace. Doufám, že každá další kniha o přírodě v dětských rukou k tomu napomůže.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama