Rozhovor - Akademický sochař Rony Plesl pochází z Jablonce nad Nisou. Město proslulé výrobou skla a bižuterie ovlivnilo zároveň i jeho budoucí profesi. Sklářskému řemeslu, které má podle něj stále dobré jméno i v zahraničí, se věnuje už od střední školy a dnes svoje zkušenosti předává dál studentům UMPRUM (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze).
"Jsme hrozně překomplikovaní. Všechno stokrát otočíme. Pořád se trápíme, všechno přehodnocujeme," říká Plesl o Češích. "V umění to funguje, ale život to komplikuje," dodává.
Za svoji práci, především pak skleněné objekty, získal několik ocenění, například v roce 2012 za Design roku cenu Czech Grand Design. Na jeho díla můžeme narazit jak v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, tak v Americe, Holandsku či Německu nebo také v soukromé sbírce režiséra Miloše Formana.
Nedávno se také podílel na unikátním projektu Jackova kytara, kdy do originálního hudebního nástroje vytvořeného kytaráři Procházkou a Grotzbachem zhotovil designovou láhev. "Do mustru kytary jsme vyfoukli tvar láhve, stejná pak bude i v reálné kytaře. Pointa je tedy v tom, že se fouká přímo do kytary," vysvětluje. Jackova kytara bude koncem února vydražena na Aktuálně.cz.
Aukce Jackovy kytary
Dražba proběhne v pondělí 23. února od 16 hodin na Aktuálně.cz a ukončena bude v poledne 9. března.
Aktuálně.cz: Narodit se v Jablonci, městu proslulém sklářskou výrobou, a nevěnovat se sklu by bylo skoro jako rouhání.
Rony Plesl: Studoval jsem na železnobrodské střední, obor sklářské formy. Díky mamince jsem měl hodně blízko ke kovu a právě na tomhle oboru jsem měl možnost dostat se k němu hodně blízko. Pak jsem pokračoval na UMPRUM v ateliéru šperk a sklo u profesora Soukupa. Ke sklu jsem ale stále tíhl a je fakt, že šperku jsem se po škole vůbec nevěnoval.
A.cz: Obohatily vás zkušenosti s jiným materiálem (kovem) při práci se sklem?
Určitě. Jsem rád, že jsem si tím prošel, protože jsem tak získal tak trochu jinou pozici. Sklo je hodně velký fenomén a škola profesora Libenského byla velmi výrazná. Byla to silná komunita, která byla hodně vidět, a vzešlo z ní spousty skvělých osobností. Šlo ale o uzavřenou skupinu a s odstupem času jsem rád, že jsem stál tak trochu mimo ni.
A.cz: Uzavřenou?
Moje a o něco starší generace tíhla ke sklu až kultovně. Neměla tolik tendenci otevírat se a srovnávat svoji práci s jinými obory. Dnešní studenti se již neuzavírají do sklářské komunity a srovnávají svá díla s tím nejlepším, jak ve volném umění, tak v designu.
A.cz: Tohle tedy učíte svoje studenty?
Učím je větší otevřenosti, všestrannosti. Když se dnes podíváte na ty nejlepší lidi, kteří dělají sklo, tak původně vůbec nejsou skláři. Jako například Jakub Berdych u nás nebo Arik Levy ve Francii. Samozřejmě je ale učím, aby si vážili řemesla a tradice, kterou máme.
A.cz: Má české sklo za hranicemi stále dobré jméno?
Určitě. A především to broušené. Tuhle jedinečnost bychom naopak měli umět využívat.
A.cz: Kdy se začal postoj sklářů měnit? Souvisí to nějak s revolucí?
Souvisí, ale docházelo k tomu velmi pomalu. Až na koci 90. letech si začalo mnoho výtvarníků uvědomovat, že sklo je skvělý materiál, a začali ho volně používat. Sklu se začaly věnovat osobnosti z architektury a designu, Olgoj Chorchoj, Bára Škorpilová a další. Zároveň i někteří lidé ze sklářské komunity si uvědomili, že není dobré se uzavírat. Později přišly nové značky, jako například Lasvit, Bomma nebo Brokis. Já jsem rád, že se mi podařilo vychovat část generace, která se neohlíží jen do vlastních řad, a naopak zdárně konkuruje tomu nejlepšímu v umění, napříč obory. Říkám to se vší pokorou, nebylo to vždy lehké a před pár lety bych si netroufal takto mluvit.
A.cz: Proč?
Protože tenkrát chodily anonymy, že nemám na UMPRUM co dělat, protože nedělám věci sklářským způsobem, že dělám komerční věci, jako je třeba design půllitru. Tyto dopisy se objevily vždy, když jsem získal nějaké ocenění. Před šesti lety jsem ještě neměl žádné absolventy. Dnes jsou mezi nimi známá jména, mnozí vítězí v prestižních soutěžích a výrazně se prosazují. Jsem na to pyšný.
A.cz: Nedělat věci, které se prodávají... Není to takové české umělecké specifikum?
Aleš Najbrt v jednom dokumentu chytře řekl: "Mám rád grafický design, protože jsou tam jasně rozdané karty. Buď jste dobrý a vyděláváte, nebo nejste úspěšný, protože nejste dobrý." Tady se hodně lidí naopak schovává za to, že nejsou úspěšní, protože nejsou komerční. Ale to není pravda. Takových lidí je podle mě dnes strašně málo. Možná se nějací najdou v minulosti. Dnes to ale funguje jinak, je jiná doba. Dnes se díky informovanosti nemůžete schovat za to, že jste zneuznaná. Dnes když jste zneuznaný, tak z 99 procent nejste dobrý. Vím, že je to lehce napadnutelné a ne zcela přesné, ale myslím si, že neustálé srovnávání se s tím nejlepším na světě by mělo vést k pravdivé hrdosti i pokoře. Izolace vede k nalhávání si jednoho nebo druhého nepravdivého extrému.
A.cz: Je úroveň "umprumky" srovnatelná s podobnými školami ve světě?
Myslím si, že můžu hrdě říct, že patří mezi ty nejlepší v Evropě. Například posledních pět let vystavujeme v Miláně nebo v Londýně, a v podstatě kde se objevíme, sklízíme úspěch. Jediné, co nám chybí, je ještě větší odvaha a zkušenost s prezentací na těch nejlepších místech ve světě. A srovnám-li naše studenty se zahraničními, pak ti naši jsou v některých ohledech kvalitnější. Už jednou jsem řekl, že na UMPRUM skvěle funguje "pragmatické bláznovství". Škola se chvěje ve své vyváženosti. Můj nejmilejší učitel na střední škole, výtvarník Pavel Ježek, vždy říkal: "Praha byla temná a UMPRUM svítila jako loď, a to platí dodnes".
Jackova kytara
- Na designu kytary se podíleli fanoušci, jejichž návrhy přenesl na tělo nástroje airbrusher.
- Jackovu kytaru vydlabali do kusu dřeva Petr Procházka a Petr Grotzbach. Designovou lahev Jack Daniel's vytvořil světově známý výtvarník Rony Plesl.
- Jackova kytara bude vydražena na Aktuálně.cz v pondělí 23. února od 16 hodin. Aukce bude ukončena v poledne 9. března.
A.cz: Čím jsou tedy čeští studenti umění jiní, výjimeční?
Jsme hrozně překomplikovaní. Všechno stokrát otočíme. Pořád se trápíme, všechno přehodnocujeme. Umíme díky tomu nacházet určité, pana Bělohradského termín, "mezisvěty", které v umění výborně fungují, ale život komplikují.
A.cz: Mají Češi v současnosti větší zájem o design?
Mají zájem o kvalitu, alespoň někteří. Kvalitu gastronomie, řemesla, oblečení i designu. Je to dobrý signál. Jak více cestujeme, tak se více otvíráme světové kvalitě, ne jen českému srovnávání.
A.cz: Jsou dnešní studenti jiní, než byla vaše generace?
Myslím si, že jsme byli pracovitější a vykreslenější. Na druhou stranu oni se více rozhlížejí, více objevují, hledají v neprobádaných vodách. Mám je za to moc rád.
A.cz: Jaký by měl být dobrý designér?
Měl by být dobrý manipulátor. Nemyslím v tom negativním slova smyslu. Například když jednám s klientem poprvé, ukážu mu nějaký extrém, ze kterého postupně na jeho přání ubírám a nakonec ho vlastně dovedu tam, kam potřebuju. Klienta sice poslouchám a respektuju, ale snažím se, aby ve výsledku zůstala moje základní myšlenka.
A.cz: Jak si představujete kýč?
Můj profesor na estetiku kdysi řekl, že kýč nemá vnitřní logiku. Myslím si, že v jistém slova smyslu kýč neexistuje. Existuje jen v určitých souvislostech. Kýčem může být i zdánlivě vrcholné umění, když se stále bez logických souvislostí opakuje.
A.cz: Pracoval jste i v zahraničí, v Itálii, Francii nebo Tchaj-wanu. Která země pro vás znamenala největší zkušenost?
Nejvíc mě asi ovlivnila Itálie. Pracoval jsem tam čtyři roky pro jednu z nejstarších rodinných firem světa. Pana Baroviera nezajímaly trendy věci, zajímala ho nadčasovost umění, designu a řemesla.
A.cz: V čem jsou Italové jiní než my?
Oni si na rozdíl od nás snaží život ulehčit a co nejvíc si ho užít. Oni všechno chápou přímočaře a jednoduše. Český svět je překomplikovaný, jak už jsem řekl, v umění je to někdy skvělé, ale ten život... (smích)
A.cz: Vaše díla najdeme nejenom v galeriích, ale i v soukromých sbírkách, pracoval jste pro významné klienty. Ohlédnete-li se za svojí prací, na co jste nejvíc pyšný?
Na výstavu Cartiera na Hradě.
