Češi procestovali Evropu bez peněz. Jeli i v nákupním košíku

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
8. 5. 2014 8:00
Tři studenti Vysoké školy ekonomické v Praze se zúčastnili cestovatelské soutěže. Jak zvládli projet šest evropských zemí za týden?
Martin Panulin, Jakub Dušek a Petr Paseka alias tým Happy three friends v Innsbrucku.
Martin Panulin, Jakub Dušek a Petr Paseka alias tým Happy three friends v Innsbrucku. | Foto: archiv Petra Paseky

PrahaProcestovat Evropu za týden bez peněz, spát venku a směňovat plechovky energetického nápoje za jídlo, dopravu nebo třeba lístky na zápas Ligy mistrů. Bláznovství, řeknete si. Přesto se do soutěže Red Bull Can you make it? přihlásily stovky mladých lidí z celého světa.

Mezi nimi také tři studenti Vysoké školy ekonomické v Praze. Petr Paseka, Martin Panulin a Jakub Dušek alias tým Happy Three Friends tvrdí, že cestovat bez peněz bylo jednodušší, než si mysleli.

Aktuálně.cz: Na webu soutěže jsem našla, že vyhrál tým z Turecka. Jak jste dopadli vy?

Petr Paseka: Vítězem byl tým, který nasbíral nejvíc bodů. Body byly za tzv. liky na Facebooku, najeté kilometry, za směny a druhy dopravy. My jsme na startu měli tisíc tři sta liků, na které jsme byli hrdí, a potom jsme se dozvěděli, že nějaký tým odstartoval s jedenácti tisíci. Takže bylo jasné, že nevyhrajeme.

Martin Panulin: Už na startu jsme si uvědomili, že nemůžeme vyhrát. Chtěli jsme si cestu užít a nechtěli jsme podvádět používáním peněz nebo jízdou na černo. Spousta týmů cestovala na černo a dostala pokutu. My jsme cestovali vlakem tak, že jsme přemluvili někoho na přepážce, aby nám koupil lístek, což se nám podařilo v Lipsku.

Jakub Dušek: Říkali jsme si, že bychom mohli zvítězit aspoň v nějaké kategorii, třeba nejvíc najetých kilometrů. Ale to taky nevyšlo.

P. P.: Ale byli jsme v první desítce a třetí v počtu navštívených check pointů (stanice v jednotlivých evropských městech, pozn.red.). V podstatě jsme neměli žádný plán, jen jsme si před startem vzali mapu a řekli si, že chceme vidět Benátky, Innsbruck a Slovinsko.

Představení týmu Happy Three Friends
Představení týmu Happy Three Friends | Video: YouTube

A.cz: Za týden jste procestovali šest zemí. Ve které to bylo nejlepší?

P. P.: Nejlepší bylo Slovinsko, protože tam nás skoro nikdo neodmítl. Ráno jsme si dali na benzince snídani a pak nás Martin donutil jít do Baumaxu, z čehož jsem byl zprvu otrávený. Nakonec jsme tam vyměnili pivka, kytky a zažili spoustu srandy.

M. P.: Lidi mi přišli uvolněnější a milejší než jinde. V tom Baumaxu nás natáčel manažer obchodu, jak běháme s košťaty mezi regály. Smál se, byl úplně v pohodě. Myslím si, že kdybychom přišli do Baumaxu třeba v Německu, manažer by se s námi nebavil. Na druhou stranu extrémně neochotní lidé byli v Itálii. Náš příběh nikoho nezajímal a z Benátek jsme se dostávali skoro celý den. Stopování tam bylo složitější.

P. P.: Z Itálie jsme se dostali bez pomoci Italů. Jen jedna dcera s maminkou nás narvala do malého peugeota a svezla na kraj Benátek. Pak nás jeden student, který jel do Slovinska, vzal karavanem. Rakušani byli fajn. V Německu to bylo těžší, protože mají přísnější pravidla. Zjistili jsme, že se v Německu na benzinkách nesmí stopovat. Ale přesto byli milí, pár z nich nám pomohlo – hodili nás na nádraží, koupili nám jízdenku na vlak.

M. P.: I na Slovensku bylo dost ochotných lidí, což mě docela mile překvapilo (Martin Panulin je Slovák, pozn. red.). Paní s malým dítětem nás vzala autem a dala nám i vodu a banány. Jeli jsme i se slovenským režisérem a jeho pohádkovou babičkou. Strávili jsme spolu sedm hodin v autě, kecali jsme a poslouchali muziku, vzal nás až do Benátek.

Tým Happy three friends při přípravách, Red Bull soutěž
Tým Happy three friends při přípravách, Red Bull soutěž | Foto: archiv Petra Paseky

Co stop, to příběh

A.cz: Na týmové stránce máte napsáno, že jste využili celkem čtrnáct dopravních prostředků. Který byl nejbizarnější?

J. D.: Naskakovali jsme na všechno možný. Třeba nákupní košík byla taková klasika. Ještě druhý den jsme měli energii vymýšlet nesmyslné dopravní prostředky. V Benátkách jsme brali různé vozíčky. Martin se chtěl svézt na sekačce, ale to mu z neznámých důvodů v Německu nedovolili.

M. P.: Devadesát procent času jsme stopovali. Přišlo nám to nejzábavnější, každý stop přinesl nějaký příběh. Lidé se o nás zajímali a většinou to byli bývalí stopaři. Stopla nám rodinka, rumunská partička, metalisti v karavanu, chlápek, co studoval vysokou školu a bydlel na parkovišti v karavanu.

P. P.: V Česku jsme stopli chlápka, který nás podle mě ani vzít nechtěl, ale byl tak neprůbojný, že nám nedokázal říct ne. Chtěli jsme ho rozpovídat, protože jsme neměli žádné zprávy o aktuálním dění. Ptali jsme se 'Tak co hokej, kdo vyhrál?' A on: 'Já nevím, já hokej nesleduju.' Naproti tomu cestování vlakem byla hrozná nuda, protože se s cestujícíma tolik nepobavíš. Nejbizarnější byl pro mě obytný van s metalistama.

M. P.: Měli tam i kamínka a vyvrtaný otvor na komín.

P. P.: Nebo lebku se žárovkou místo lampy, špalek místo stolu. Prostředí bylo bizarní, ale byli milí.

Tým Happy three friends v Praze, Red Bull soutěž
Tým Happy three friends v Praze, Red Bull soutěž | Foto: archiv Petra Paseky

A.cz: Okradli vás někde?

M.P.: Ne, vůbec jsme neměli problém.

J. D.: My jsme naštěstí měli prostěradlo proti zlodějům.

P. P.: To je Kubův vynález. Přikrýval věci prostěradlem, protože tvrdil, že takhle nás nikdo neokrade, protože při odkrývání prostěradla bychom se vzbudili. Testoval jsem to jednou, když jsem se probudil dřív než kluci a čtvrt hodinu jsem se prohraboval v batohu. Spánek předstírali fakt výborně.

J. D.: To je totiž pilotní verze. Příště aplikuju provázek, který umístím na naše nohy.

A.cz: Kde jste nocovali?

J. D.: Spali jsme i tam, kde se spát nedalo. Třeba v budce v Mariboru.

P. P.: Byla to metr a půl dlouhá dřevěná budka, ke které chodili zaměstnanci McDonald's kouřit a občas taky močit. Složili jsme se tam, protože pršelo. Martin spal na stole. My s Kubou na lavičkách u stolu. Po hodině nás ale vyhodili, protože budka byla pod kamerou.

J. D.: Najednou jsem se probudil a nade mnou stál nějaký člověk. Až po pár vteřinách mi došlo, že musíme jít. Tak jsme se zvedli, sebrali si spacáky a odešli beze slova.

P. P.: Naštěstí pak přestalo pršet a spali jsme na prázdném vyasfaltovaném parkovišti, na svých měkkých alumatkách. Na bytě jsme spali jen jednu noc v Lipsku. Před závodem jsme si totiž s lipským týmem vyměnili adresy, aby mohli přespat v našem pražském bytě nebo my u nich. Zazvonili jsme s tím, že spolubydlícím vysvětlíme, kdo jsme a odkud jsme získali adresu. A ten lipský tým byl u sebe doma a s ním dalších sedm týmů. Proběhla tam docela solidní párty, potom jsme šli do centra a bohužel jsme po cestě ztratili jednoho Francouze. S Kubou a ještě jedním Francouzem jsme ho pak do čtyř ráno hledali a nenašli. Nad ránem jsme se vrátili, a protože jsem už nechtěl otevírat pokoje, vyspal jsem se tři hodiny na zemi.

M. P.: Já se spánkem nemám problém, usnu kdekoliv. Spal jsem v každém dopravním prostředku, kterým jsme jeli.

A.cz: Jaký byl váš nejhorší moment?

J. D.: Pro mě to bylo spaní v Mariboru, protože pršelo. A ještě druhý den v Benátkách, než jsme si ujasnili, jakým způsobem budeme soutěžit. Byli jsme unavení a nemohli se shodnout na tom, jestli jít fotit, nebo měnit plechovky nebo jít na check point. Trochu jsme se pohádali, ale pak už bylo všechno v pohodě. A další krizový moment bylo vyjednávání v pražské Student Agency. Protože jsme doufali, že by nám mohli dát nějaké letenky nebo aspoň jízdenku na dálkový autobus. Asi hodinu si prověřovali náš profil. Nakonec řekli, že to neprošlo přes marketingového ředitele. Pro mě to bylo velké zklamání.

M. P.: Ono je možná problém v tom, že mají podepsanou smlouvu se Shockem, což jsme nevěděli.

A.cz: A jaký zážitek byl nejlepší?

J. D.: Když nás po chladné noci svezl chlápek na nádraží a koupil nám lístky za 140 euro do Innsbrucku. Byli jsme docela nervózní, jak se tam z Villachu dostaneme. Najednou jsme měli lístky na vlak, který nás tam za dvě hodiny odvezl, bylo krásně, modrá obloha a my jsme mohli koukat z okýnka vlaku na hory.

P. P.: V Innsbrucku byla nádherná příroda, ochotní lidi, pěkné počasí, najednou všechno vycházelo. Dostali jsme se z Villachu čtyři sta kilometrů do Innsbrucku, strávili jsme tam úplně úžasný den a týž večer jsme se posunuli o čtyři sta kilometrů dál. Od té doby nám skoro všechno vycházelo. Neměli jsme hlad, neměli jsme problém se někam dostat.

Člověk nic nepostrádá. Týden rychle uteče.

A.cz: Co byste doporučili si sbalit na podobnou cestu?

J. D.: Prostěradlo. A teplé oblečení, protože je v noci chladno.

P. P.: Oblečení je strašně důležité, a proto si ho Kuba vzal na sebe. Vydržel v něm týden. Koukám, že teďka už máš jiné, že? Protože ještě před týdnem na přednášce si měl to samý triko. Takže je docela vtipný když Kuba řekne, že je důležité mít s sebou oblečení.

J. D.: Myslel jsem, že je fajn si na spaní ve spacáku vzít i bundu. Takže i spacák je důležitý. A alumatka.

P. P.: My jsme fakt nic nepotřebovali. Mohli jsme s sebou mít i pár tyčinek. A já jsem nějakou snědl. Ale Kuba na ni ani nesáhl.

J. D.: Měl jsem s sebou i konzervu tuňáka, ale neotevřel jsem ji. A myslím, že už ji ani nikdy neotevřu.

P. P.: A ještě mapu jsme s sebou měli. Ta se taky hodí.

M. P.: A autoatlas!

J. D.: A kompas.

Tým Happy three friends před startem, soutěž Red Bull
Tým Happy three friends před startem, soutěž Red Bull | Foto: archiv Petra Paseky

P. P.: Původně to byl módní doplněk. Kuba si ho bral hlavně na fotografování. Měli jsme i plně funkční telefon, ale jeho použitím bychom porušili pravidla. Člověk nic nepostrádá. Týden rychle uteče.

M. P.: Mně chyběla hudba. Nikoho nenapadlo vzít mp3 přehrávač.

P. P.: O to víc jsme byli vděční, když jsme nasedli k někomu do auta, kde hrála hudba.

J. D.: Martin byl nejvtipnější, když si sedl dopředu a řekl: Já tu hudbičku zesílím.

A.cz: Překvapilo vás, že jste dokázali dojet až do Berlína?

P. P.: Jsem hodně překvapený z toho, kolik jsme ujeli kilometrů, viděli míst a kolik lidí nám pomohlo. Nečekal jsem, že to bude tak snadné. Čekal jsem problémy, hlad a zimu.

J. D.: Vidím to úplně stejně, bylo to jednoduché.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 5 hodinami

Biden chce prodloužit smlouvu s Ruskem o kontrole jaderných zbraní, Kreml to vítá

Americký prezident Joe Biden bude usilovat o pětileté prodloužení dohody s Ruskem o kontrole jaderných zbraní Nový START. Napsal to dnes deník The Washington Post (WP) a zprávu později potvrdila i prezidentova mluvčí. Smlouva byla podepsaná v roce 2010 v Praze a její platnost vyprší 5. února.

Antony Blinken, jehož Biden nominoval do funkce šéfa diplomacie, informoval Kongres, že Bidenova administrativa hodlá usilovat o pětileté prodloužení smlouvy. Kreml oznámil, že takové prodloužení uvítá.

Jak napsal WP, o prodloužení klíčového dokumentu, i když méně než o pět let, usilovala v posledních měsících i předchozí administrativa Donalda Trumpa. Nepodařilo se jí to kromě jiného kvůli tomu, že americký zmocněnec pro jadernou problematiku strávil měsíce přesvědčováním Číny, aby se k dohodě připojila. O možnosti zahrnout do prodloužené dohody Čínu se zmínil i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.

Zdroj: ČTK
Další zprávy