Sportovci se nesmí bát vystoupit z řady. Zeman je nesympatický a odpudivý, říká kajakář Hradilek

Prokop Vodrážka Prokop Vodrážka
22. 11. 2016 9:09
Kajakář a stříbrný medailista z olympiády v Londýně Vavřinec Hradilek je v poslední době činný i mimo sport. Na hrách v Riu si zkusil pozici komentátora pro Českou televizi, v říjnu se předvedl jako herec ve filmu Tenkrát v ráji, který vypráví o slavném horolezci Josefu Smítkovi. Kromě toho se otevřeně vyjadřuje k politice a myslí si, že by se i ostatní sportovci neměli bát vystoupit se svým názorem z řady. "Sportovci chtějí mít klid a já to plně respektuju a chápu. Já bych ten klid chtěl mít taky, ale lidsky mi to nedá, protože když se podívám na našeho prezidenta, tak bych se cítil blbě, kdybych se k němu nevyjádřil," přiznal v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Kajakář Vavřinec Hradilek.
Kajakář Vavřinec Hradilek. | Foto: Jan Homolka/kanoe.cz

Jak jste se dostal k natáčení filmu Tenkrát v ráji?

Před lety jsem dělal v Troji kompars pro jeden film, kde jsem se potkal se scenáristou Josefem Urbanem. Seznámili jsme se a on mě později oslovil s nabídkou, že bych mohl ve filmu hrát. Takže nabídku jsem měl v hlavě poměrně dlouho.

Josef Smítka byl slavný horolezec, který během druhé světové války odmítl nastoupit do tábora nucených prací a ukrýval se v horách. Jak moc pro vás bylo důležité při rozhodování, že se jedná o příběh člověka, který bojuje proti totalitnímu režimu? 

Nebylo to zásadní, ale určitě to byl jeden z faktorů, který mě na příběhu fascinoval. Je to obraz vzdoru, který je podle mě v naší společnosti opravdu hodnotný. Zejména pak v současné době, kdy nejenom v naší zemi, ale celosvětově panuje dost vyhraněná nálada, ve které se začaly skloňovat totalitní režimy ve všech různých směrech. Samozřejmě to na mě zapůsobilo, ale není to jen příběh o válce, ale také o sportu, což mě také lákalo.

Jste spokojený s tím, jak film dopadl?

Nejsem. Myslím si, že ten film měl na víc, než co nakonec ukázal. Není to podle mě dobře udělaný film. Samozřejmě mě to hrozně mrzí, ale nechci hodnotit důvody proč a jak se to stalo.

Proč?

Vzhledem k tomu, že jsem herec-amatér, tak si nemyslím, že pro to mám nějakou pozici. To, že se mi ten film nelíbí, ale poznat dokážu.

Podívejte se na trailer ke snímku Tenkrát v ráji. | Video: A-Company

Litujete toho, že jste v něm hrál?

Vůbec ne. Ten zážitek z natáčení a celé té atmosféry vzniku filmu je neskutečný.

Film má zatím spíše negativní ohlasy jak od diváků, tak recenzentů. Jak to vnímáte? Přeci jen ze sportu jste zvyklý spíše na kritiku podloženou výkonem a časem, v umění je to spíše subjektivní pohled lidí.

Je to zvláštní. Už na té premiéře jsem měl takový divný pocit. Lidé mi po konci promítání začali gratulovat, jenomže já film natočil již před rokem a už ho mám nějakou dobu myšlenkově za sebou. Ve sportu je to jednoduché, tam je výsledek hned jasný. Tady je to na každém, jaký obrázek si udělá.

Josef Smítka byl stejně jako dnes i vy pilotem. Jak jste se dostal k létání?

Částečně možná i díky tomu Joskovi a jeho příběhu. Spíše to byl ale můj dětský sen. Vždycky mě fascinovalo létání a pohledy ze shora. Doteď mě hrozně baví, když si vylezu na nějakou vyhlídku nebo střechu a letadla mě naprosto fascinují.

Když jsem si letos na jaře strašně těsně nevyjel olympiádu, říkal jsem si po cestě ze Slovenska, že budu mít přes léto volno a měl bych něco vymyslet. Najednou mě napadlo, že bych si rád zkusil létání. Šlo to ráz na ráz, už mám za sebou víc než 60 hodin a hrozně mě to baví.

Máte s tím nějaké větší plány?

Nikdy člověk neví. Naučil jsem se super věc, kterou můžu do budoucna rozšířit, ale žádné závodění nebo něco takového neplánuju. Plán nemám, ale je dobře, že mám na čem stavět.

Co vás na tom zaujalo? 

Létání je dost ovlivněno tím strojem, kdežto na vodě mám jenom svůj zdroj energie. Oboje je to boj s živlem, což mě baví a fascinuje. U obojího je element nebezpečí, který mě svým způsobem někam směruje.

Vy jste poměrně politicky otevřený na svém Facebooku. V jednom z příspěvků k návštěvě dalajlámy jste napsal, že lidé poměrně často nechtějí poslouchat názory sportovců na politické či společenské otázky. Čím to podle vás je? Nechtějí si zkazit obrázek o sportovci tím, že bude mít jiný názor?

Sportovci jsou obecně vnímáni jako zdroj emocí. Ať už sami sobě nebo pro veřejnost, která je sleduje. Emoce to můžou být negativní nebo pozitivní, záleží na tom, jak se danému sportovci či týmu daří.

Myslím si, že ta jednoduchá část českých fanoušků, kteří sledují jen ten sport, si nechce připustit, že má sportovec i jinou část svého myšlení, než jen to, jak správně zabrat do branky nebo kopnout do balonu.

Je mi to líto, protože znám mezi sportovci hromadu lidí, kteří mají skvělé názory a stojí za to, aby se vyjadřovali k věcem. Příkladem může být Martina Navrátilová nebo Leopold König. Postupně se podle mě toto tabu otevírá a je to dobře. K věcem veřejným by se měli vyjadřovat jak sportovci, tak ale třeba herci nebo jiní umělci. Politici se přeci také vyjadřují ke sportu, tak proč by to nemělo být naopak.

V tom samém příspěvku jste dodal: “Cítím že by se sportovci neměli bát vystoupit z řady a nebát se vyjádřit názory k veřejnému dění.” Panuje podle vás mezi sportovci strach z nějakého veřejného odsouzení?

Ten strach tam je kvůli tomu, že sportovci často nemohou žít jen ze svého sportu. Jsou vázáni smlouvami, které jsou často napojeny na finanční zdroje a ty mohou být navázány zase na politické subjekty. Myslím si, že se tomu spousta sportovců snaží vyhnout, aby se nedostali do nějakého konfliktu s někým, kdo by mohl rozhodovat o penězích pro jeho sport.

V Česku je totiž strašně těžké uživit se sportem. Já třeba nemám šanci. Jsem závislý na sponzorech, a i proto jsem hrozně rád, že valná část těch mých příjmů je z Red Bullu, se kterým problémy nemám.

Myslíte si, že je to pragmatičnost, nebo spíše přehnaná opatrnost?

Já myslím, že se hodně sportovců řídí heslem, že sami nic nezmění. Proč by pak měli něco dělat, když si tím pouze znepřátelí fanoušky. Sportovci chtějí mít klid a já to plně respektuju a chápu. Já bych ten klid chtěl mít taky, ale lidsky mi to nedá, protože když se podívám na našeho prezidenta, tak bych se cítil blbě, kdybych se k němu nevyjádřil. Ten člověk je mi tak nesympatický a odpudivý.

Třeba v létě na olympiádě v Riu, kam Miloš Zeman přijel, za mnou chodili kolegové a znechuceně se mě ptali, jestli je to opravdu náš prezident. Tam mi došlo, jaký to má mezinárodní přesah. Je až ironické, že na akci, kde všichni s hrdostí reprezentují ČR, přijede takovýto reprezentant.

Já plně respektuji jeho i jeho podporovatele, ale nesouhlasím s tím, že je to náš prezident, tak proč bych to nedal najevo.

Co byl pro vás impuls, abyste vystoupil z řady?

Já myslím, že žádný takový impuls nebyl. Odmalička se zajímám o politiku. Pocházím z rodiny, která není sportovní a má i nějakou protirežimní historii. Vždycky jsem se ať už doma nebo s přáteli bavil o politice, takže jsem si udělal názor, za kterým si stojím.

Jednou ze sportovkyň, která “vystoupila z řady”, byla určitě i nedávno zesnulá Věra Čáslavská. Vy jste na Facebooku po jejím úmrtí napsal: “Neskutečná osobnost, sportovkyně s takovým mimosportovním přesahem, že by se málokomu mohlo nechat zdát a snad i snít.” Čím vás inspirovala?

Určitě svým příběhem. Nikdy jsem neměl tu šanci si od ní nechat něco vyprávět, ale samotná setkání pro mě byla vždy ohromným zážitkem. Jenom symbolické gesto, které udělala na olympiádě v Mexiku, pro mě doživotně stačilo, abych jí obdivoval. Udělat něco podobného totiž není žádná prdel, protože na olympiádě musí jít veškerá politika stranou.

Samozřejmě i to, že pracovala po boku Václava Havla, pro mě značí to, že tu svou mysl měla mimo sport. Nebyla to jen gymnastka, která si odcvičí to svoje a pak už jí zajímá jen regenerace. To je podle mě důležité.

Dva dny před 28. říjnem jste společně s desítkami hostů vystoupil v Show Jana Krause. Proč? Bylo to nějaké vyvrcholení špatných nálad ze současné politiky?

Ještě předtím, než celá kauza vypukla, jsem si volal s Matějem Ruppertem, že je hrozné, co se děje, a že je nám z toho smutno. Za týden jsme se potkali u Krause a smáli se tomu. Bylo to už takové pokračování mého vnitřního odporu. Jsem hrozně rád, že jsem tam byl, a mrzí mě, že se kvůli tomu zvedla vlna neskutečně nenávistných reakcí. Je smutné, že je česká společnost tak rozhádaná.

Nepropadáte někdy v návalu této nenávisti skepsi?

Skepsi ne, ale částečně smutku. Když vidím některé politiky, jak se zcela lživě a neupřímně prezentují, tak mi to vadí.

Z různých vašich názorů a příspěvků jsem pochopil, že je pro vás hodně důležitou osobou Václav Havel. Čím?

Od doby, co Václav Havel umřel, jsem neslyšel projev, který by byl bez jakéhokoliv útoku a náznaku nenávisti. On dokázal o světě přemýšlet hrozně pozitivně a otevřeně. Mě bavilo ho poslouchat, z jeho proslovů si člověk mohl odnést, co chtěl, a zároveň nikomu nic nenutil a to mi přijde důležitý. Říkal věci tak, jak je cítil, ne tak, jak chtěli jiní. Což je rozdíl oproti současné politice, kde něco takového neexistuje.

Člověk, kterej říká, že se na divoké vodě nebojí, má trošku problém, tvrdí kajakář . | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 3 hodinami

Šlégr je dál koučem Litvínova, jeho rezignaci vedení nepřijalo

Jiří Šlégr zůstává koučem hokejistů Litvínova. Olympijský vítěz z Nagana, který je zároveň šéfem klubu, dnes nabídl rezignaci na trenérskou funkci, ale představenstvo ji nepřijalo. Realizačnímu týmu doporučilo provést změny v kádru.

Litvínovu se nedaří od začátku extraligy a dosud vyhrál jen tři zápasy. Po dvanácti kolech má pouze jedenáct bodů a je předposlední.

Po nedělní porážce 3:4 s Olomoucí, která byla pro klub třetím nezdarem za sebou, vedení Litvínova oznámilo, že jedná o změně na postu hlavního trenéra. Mezi kandidáty na nového kouče byl podle Šlégrova vyjádření v médiích i litvínovský odchovanec Vladimír Růžička, bývalý kouč národního mužstva a Šlégrův spoluhráč ze zlatého naganského týmu.

Nakonec zůstává na střídačce Šlégr. Bývalý vynikající obránce převzal tým v závěru minulé sezony místo odvolaného Milana Razýma.

Další zprávy