reklama
 
 

Doležalová: StarDance je obrovský stres. Ale zvládám to líp, než jsem si myslela

Aktualizováno 16. 11. 2015 20:54
Herečka Marie Doležalová má v poslední době napilno. Hraje, tančí ve StarDance, bloguje a na konci listopadu jí vyjde kniha. "Psala jsem vždycky, ale nikdy by mě nenapadlo, že se nebudu stydět svoje psaní zveřejňovat," říká. Psaní je pro ni relax, způsob, jak ventilovat emoce, a také možnost ukázat lidem, jak a o čem přemýšlí. Díky blogu je prý i slavnější. "Teď poprvé, po sedmi letech hraní, mám díky blogování pocit, že mě lidé tak nějak doopravdy znají," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Proč jste se vlastně vrhla na psaní blogu Kafe a cigárko?

Marie Doležalová: Psala jsem vždycky, ale nikdy by mě nenapadlo, že se nebudu stydět svoje psaní zveřejňovat. Psaní pro mě byl vždycky relax a způsob, jak dávat ven emoce. Před psaním blogu jsem ale celé dva roky nepsala vůbec, nebyl na to čas, a tím spíš se to ve mně nastřádalo a díky tomu, že mě napadlo "moje” téma, ke kterému jsem měla spoustu zážitků, jsem nakonec začala pravidelně blogovat.

A.cz: A dodejme, že velmi úspěšně, v květnu jste získala i Magnesii Literu v kategorii Blog roku. Co vás napadlo jako první, když jste se to dozvěděla?

Hrála jsem v tu chvíli představení Tři holky jako květ a jako první mě napadlo, že je to skvělé, že můžu jen na after party do Nony jako vítěz a nemusím tam jezdit jenom jako nominovaný, který neproměnil šanci. (smích)

A.cz: Čím si vysvětlujete tu velkou popularitu? Baví lidi, že odkrýváte zákulisí hereckého života?

Nevím, ale sama miluju historky ze zákulisí a zkažené záběry a všechny ty věci, co jsou za oponou. Vždycky mě bavilo složit si díky tomu celý obrázek, když znám, co je zatím. Tak ostatní to asi baví taky.

A.cz: Co zpětná vazba? Převládají negativní, nebo pozitivní ohlasy?

Negativní mám, ale strašně málo v poměru k těm pozitivním. Ale i to se mění, poslední týdny na blog nemám čas, nedávám příspěvky a nestíhám odpovídat a ihned se v diskusi na kafeacigarko.cz rozjelo hodně negativních ohlasů. Čili to, že předtím se na blogu diskutující chovali překvapivě slušně, přičítám tomu, že jsem do diskuse vždycky chodila a odpovídala. Návštěvníci blogu měli pocit, že jsou na návštěvě, a byli slušní.

A.cz: Je pro vás kritika hnacím motorem?

V herectví ano, v psaní je to ošemetné. Vlastně si v skrytu duše myslím, že kdyby té kritiky na moje psaní bylo na blogu ze začátku víc, když jsem psala první příspěvky, asi bych se stáhla a nepsala bych tak dlouho a s takovou chutí. Dá se říct, že jenom díky přehnaně skvělým reakcím a boomu, co se kolem Kafe a cigárka rozpoutal, jsem vydržela psát tak dlouho. Psaní článků je pro mě ještě pořád volnočasová záležitost a dělám to, protože mě to baví, a kdyby to nikoho nebavilo, nebo to lidi prudilo, vrátila bych se zase ke svému hraní, kde mám kritiky dost a je to správně, herec vlastně pracuje s kritikou pořád a je na to zvyklý.

A.cz: Jak vnímají blog vaši kolegové z branže?

Mají to rádi. Jen se trochu už teď bojí se přede mnou svobodně projevovat, vědí, že vždycky hrozí, že to půjde na blog.

A.cz: Právě vám vychází kniha. Splnila jste si svůj sen?

Částečně jo, vždycky jsem si říkala, že vydat knihu je asi to nejlepší, co může člověka vůbec potkat. Ale tak jako u Magnesie Litery to beru s rezervou, protože si té ceny strašně vážím, ale vím, že ocenění za blog roku není tak vážné jako ceny pro skutečné autory ucelených knížek, ani u Kafe a cigárka se ještě necítím, že vydávám skutečnou knihu. Ale to neznamená, že bych z toho neměla šílenou radost a že až mi ji Karin Lednická z nakladatelství Domino pošle skutečnou, že si ji nevystavím na noční stolek a nebudu se s ní půl roku každý den kochat.

A.cz: Co v ní vlastně bude? Ty nejlepší příspěvky?

Ne, kniha je jeden rok mého blogu svázaný do pevných desek, články jsou tam všechny, dokonce dva nepublikované navíc. Některé jsou zkrácené, jiné trochu předělané, ale jinak - i když to nebude znít úplně propagačně - je to téměř to stejný, co najdete, když si rozkliknete kafeacigarko.cz. Jenom na pěkném papíru, vhodné i pro neinternetovou generaci a s mnoha parádními kreslenými vtipy navíc.

A.cz: A který z vašich příspěvků na blogu byl vlastně nejčtenější?

Zlomový byl článek "Šest příšerných telefonátů, které musí každý herec jednou absolvovat." Byl neskutečně sdílený, přitáhl nové čtenáře kromě mých kamarádů, a když ho teď vidím v knize Kafe a cigárko, tak nějak mi je jasné, že u něj jsem si ujasnila svůj styl, jak psát.

A.cz: Knihu pokřtí Ivan Trojan. Proč jste si vybrala právě jeho?

Kmotry mám dva, mého profesora češtiny Zdeňka Tlučhoře, který učil naprosto úžasně a naučil mě přemýšlet, mít ráda český jazyk a dával nám hodně slohů za úkol, a byl taky první, kdo pečlivě hodnotil každý můj výtvor svým rozborem. Ten ke křtu první knihy naprosto patří. Druhým kmotrem je Ivan, protože byl mým hereckým idolem a protože se objevuje ve dvou článcích. Před půl rokem jsme spolu natáčeli spot pro Pomozte dětem a Ivan mi řekl, ať píšu dál, že to má rád. Kdyby mi tohle neřekl a nevěděla bych, že moje psaní zná, netroufla bych si ho oslovit jako kmotra.

A.cz: Často o sobě mluvíte jako o introvertovi. Jde to vlastně dohromady s herectvím?

Je to pro mě možnost dostat ven své emoce, které si jako introvert držím v sobě. Když je to v roli, tak mi nevadí se projevovat.

A.cz: Při psaní čtenáře do svého soukromí ale pouštíte.

To je pravda. Zároveň je to ale způsob, jak lidem ukázat, jak přemýšlím a jak vnímám věci, což je hrozně fajn. Teď poprvé, po sedmi letech hraní, mám díky blogování pocit, že mě lidé tak nějak doopravdy znají.

A.cz. A sní herečka Marie Doležalová o nějaké roli?

Moje vysněné role jsou dobře napsané a prokreslené postavy, pak už je mi to jedno. Hrála jsem jich už několik a vždycky jsem u toho měla pocit, že jsem si tohle vždycky přála, ale nevěděla o tom.

A.cz: V současnosti se objevujete v televizní taneční soutěži StarDance, kde patříte mezi hlavní favority. Nelitujete toho, že jste do pořadu nakonec šla?

Jsem teď zatím ještě pořád ve víru soutěže, takže těžko hodnotit, ale myslím, že mi toho dala hodně. Třeba fyzičku. A dobrý pocit, že zvládnu víc, než jsem si myslela.

A.cz: A co je nejtěžší?

Udržet psychiku v pohodě, když se člověk učí nové tance a nikdy si vlastně neoddychne z té soutěžní nálady. Pořád jenom chystá tanec, nervuje se, vystoupí v přímém přenosu a pak je rád, že nevypadl a hned druhý den to začíná nanovo. Shodla jsem se s ostatními soutěžícími, že tenhle zvláštní stav mysli, ten velký stres, je na celé soutěži pro všechny doopravdy nejtěžší.

Litera za poezii a román, to je jiná liga, říká vítězka Magnesia blogu roku a herečka Marie Doležalová. Příprava blogu je podle ní podobná přípravě na roli, cenu teď bere jako závazek. | Video: Martin Veselovský |  15:24

autor: Petra Jansová | 16. 11. 2015 9:49

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama