Novosibiřské ostrovy si lze představit jako úplný konec světa. Když otevřete atlas, najdete nejvýchodnější část Ruska a na sever od ní malé souostroví, jste na místě. Dál na východ je jen nekonečné moře, osamocený Wrangelův ostrov a Aljaška.
Právě na tomhle konci světa žil na přelomu 19. a 20. století český polárník Jan "Eskymo" Welzl. Muž, kterého v Československu proslavil prvorepublikový novinář Rudolf Těsnohlídek a jehož vzpomínky, vydané pod názvem Třicet let na zlatém severu, svázané do modrých desek, našel v 70. letech v domácí knihovně i Martin Strouhal.
Cestovat a žít jako Welzl
Zájem o dávného souseda, který stejně jako on pocházel ze Zábřehu, mu vydržel dodnes. O Welzlovi stihl napsat knihu, natočit dokument a procestovat Jakutsko, Yukon i Aljašku, na které polárník v roce 1948 zemřel. Před několika týdny se Strouhal dostal až na severní pobřeží Jakutské oblasti.
Stejně jako kdysi Welzl i on tam vyrazil v čase krátkého léta, které trvá pouze pár týdnů. "Nejen že jsem neměl na vrtulník. Chtěl jsem tam jít s místními, co na ostrovy jezdí pro mamutovinu, s lovci kožešin. Vidět, jak žijí, poznat moře. Tak jako Welzl," vypráví Strouhal.
Právě to, že se dostal i do odlehlých osad, pro něj bylo klíčové. Od civilizace odříznutý sever Ruska se mění pomalu a lidé si ještě dobře pamatují, jak se živili jejich předci. Kožešiny a mamutí kly jsou byznys dodnes. A to i přesto, že na jednom z Novosibiřských ostrovů je tři roky obnovená vojenská základna - dříve sovětská, nyní ruská. Kromě výrazu vojenské prestiže jde i o přístup k nerostnému bohatství.
Na rozbouřeném moři v malém člunu
Strouhal se samotným vstupem do pohraniční oblasti problém neměl, podařilo se mu vyřídit všechna povolení. "Pohraničníci si vás prověřují, ale to dělali vždycky," nedělá si z otázky na bezpečnostní opatření těžkou hlavu.
Nakonec se český cestovatel kvůli obtížím arktického léta, kdy jedinou dopravní cestu představují řeky, dostal "jen" na ostrov Makar. Ten od Novosibiřských ostrovů ovšem není daleko a dost se jim podobá. Po řece Janě a v moři Laptěvů, kde jej zastihla bouře, urazil Strouhal v malém člunu víc než tisíc kilometrů.
Dochované záznamy sice kladou přechodné bydliště českého polárníka Welzla právě na Novosibiřské ostrovy. Přes Makar nebo jeho okolí ale dost pravděpodobně cestoval, zatoulal se totiž ke stavbě transsibiřské magistrály a od jezera Bajkal pak vyrazil na sever. Nekonečné versty (stará ruská délková míra, pozn. red.) Sibiří ho nakonec přivedly právě k ústí řeky Jany, kde ostrov Makar leží.
Pro Strouhala bylo cenné především to, že Welzlem líčené detaily z jeho pobytu v ruské Arktidě dávaly místním obyvatelům, s nimiž se setkal, smysl.
Kopání uhlí a obchod s velrybáři
"Stále tam žijí lidé, kteří jsou s těmi ostrovy spojeni, jezdí na ně od nepaměti, jsou navázáni na lov, na tamější byznys. Jak pořád zápasím s tím, do jaké míry jsou knihy o Welzlovi z první republiky jeho líčením a do jaké míry si je přikrášlili novináři, tak zde se mi ta líčení potvrzovala. Objevil jsem třeba člověka, který mi řekl, že jeho prapradědeček žil na ostrově Kotělnyj, celý život kopal uhlí a prodával ho velrybářům," vypráví Strouhal.
Kdo byl Jan "Eskymo" Welzl
Jan Welzl se narodil 15. srpna 1868 v Zábřehu do rodiny kloboučnického tovaryše a hokynářky. Učil se jako zámečník, v 16 letech vyrazil pěšky na zkušenou do Vídně a Janova a na Balkán. Po vojenské službě se v Hamburku dostal na zámořský parník, pracoval ve strojovně i v kuchyni.
Zvídavost a touha vidět svět ho dostala ke stavbě Transsibiřské magistrály, od které časem pokračoval k Severnímu ledovému oceánu. Zde žil jako místní - lovil medvědy, pomáhal s řemesly, obchodoval s kožešinami. Také rozvážel poštu a zboží.
Ve 20. letech podle svého vyprávění ztroskotal u břehů USA a zachránil jen holý život. Američané jej jako podezřelého cizince vyhostili, takže se po třiceti letech objevil zpátky v Evropě. V Československu, které mezitím vzniklo, se setkal s prezidentem Masarykem, v roce 1928 se vrátil do Zábřehu.
Své příběhy vyprávěl Rudolfu Těsnohlídkovi a později novinářům Lidových novin Edvardu Valentovi a Bedřichu Golombkovi. Život v Evropě byl ale pro Welzla příliš svazující, takže se brzy vydal na Aljašku - Sověti ho už nevpustili. Pracoval pro železniční a paroplavební společnost, ale poranil si záda. Poté žil ze státní podpory. Zemřel 19. září 1948 v Dawsonu, kde ho pohřbili.
V Zábřehu má Welzl sochu, jeho jméno nese jedna z ulic, je také čestným občanem. S jeho jménem je spojená řada kulturních, sportovních a společenských akcí, které se k jeho odkazu hlásí.
Kotělnyj patří k Novosibiřským ostrovům a je na něm zmíněná ruská vojenská základna, ale především - kopání uhlí a prodej velrybářům má právě ve Welzlově vyprávění své místo.
"Člověk zpozorní i u zmínky o velrybářích. Welzl o nich pořád mluvil, ale na tom pobřeží velryby nejsou. Jenže když o nich mluví i místní lidé, tak se potvrzuje, že tam velrybáři proplouvali. Vyměnili kůže, prodali cukr, vykoupili uhlí, dělali výměnný obchod. To pro mě byl obrovský objev," říká Strouhal.
Sedí i další detaily, jako Welzlovy vzpomínky na ploché ostrovy se strmými kamenitými břehy, které mizí pod vlivem eroze.
"Měl jsem strach, že je to hloupost"
Welzlovo vyprávění, které po Těsnohlídkově smrti zpracovali novináři Edvard Valenta a Bedřich Golombek, se stalo předmětem rozruchu, v němž nechyběly ani kritické hlasy. Přispěl k nim podle všeho i samotný cestovatel, jehož paměť nebyla zcela přesná a někdy směšoval události z různých míst. Místní i časová odlehlost, stejně jako lidová obrazotvornost, také vykonaly své.
"Když mluvíte v Jakutsku o severním pobřeží Ruska, tak zjistíte, že tam bylo jen málo obyvatel, oni tam nejezdí," vypráví Strouhal. "Ale když potomkům těch dávných obchodníků povíte jeho příběh, tak říkají - jasně, to se takhle úplně klidně mohlo stát, mohl tu žít. Měl jsem strach, že mi řeknou, že to je hloupost, že se to tak stát nemohlo, ale oni to považují za normální," říká.
Místní znalci minulosti si dokonce vybavují i zprávy o zlaté horečce na Ljachovském ostrově. Ne, že by žlutého kovu bylo moc, ve srovnání s aljašskou zlatou horečkou by to nestálo za řeč, ale těžilo se tam.
Objevit jeskyni, ve které Welzl bydlel
Snem Martina Strouhala do budoucna zůstává možnost, že na Novosibiřských ostrovech objeví jeskyni, kterou si tam český polárník obydlel. Jenže ta už tam být nemusí. Pokud po vzoru lovců bydlel na pobřeží, eroze za sto let mohla dávno poslat němého svědka Welzlova života v osamění do hromad kamení na pobřeží a možná i pod mořskou hladinu.
Další výpravu na Sibiř plánuje Strouhal v zimě, kdy se v Arktidě cestuje snáze. Zatím ale má v hlavě obraz opačného ročního období. "Když zavřu oči, vidím obraz léta na těch ostrovech. Vidím, jak se tam na léto lidé těšili, jak je smutné, že trvá třeba jen tři týdny a stejně mrholí a fouká. Ale i tak v těch podmínkách vyrostou nádherné barevné květy. Těžko se to popisuje slovy," uzavírá Strouhal.
