"V Praze a v panelovém bytě bych nechtěl být ani po smrti," stálo v roce 1989 v prvním čísle časopisu Architektura ČSR. A panelové domy a sídliště byly opovrhovanou formou bydlení ještě nedávno.
S tím ale nesouhlasí odborníci, kteří se podíleli na pětiletém výzkumu. Jeho symbolickou tečkou je výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze s názvem Bydliště: panelové sídliště / Plány, realizace, bydlení 1945-1989. Podle jejích autorů jsou sídliště naopak svébytnou architektonickou kategorií.
"Hned na začátku si můžeme položit symbolickou otázku: patří vůbec paneláky a panelová sídliště do dějin architektury? Mnoho lidí si to dlouho nemyslelo a řada si jich to nemyslí ještě dnes," říká historik architektury Rostislav Švácha.
Panelové domy jsou podle něj sice ve velké míře produktem stavební technologie a lze je takto i vnímat. Nicméně v průzkumu, který Švácha zastřešoval jako garant, se tým mezioborových odborníků zaměřil mimo jiné i na to, kdy se z paneláků stává skutečná architektura.
"A takové momenty skutečně nastávají, a to nejčastěji v 60. letech. My jsme toto období nazvali ´krásným´. V té době zvítězily záměry architektů nad silou technologií, což bohužel nevydrželo a v 70. a 80. letech se to zhoršilo," dodává.
Sídliště versus města
Jako druhý problém označuje Švácha vztah sídliště a města. "Sídlištím se často vytýká a do určité míry právem to, že nejsou městy. Jejich zástavba je rozvolněná a obtížně se v nich orientuje," přibližuje.
Výzkum se zaměřil především na panelová sídliště, zmapoval ale i výstavbu takzvaných protosídlišť, která vznikala ve 40. letech. Ta byla ještě stavěna zděnou technologií, ale využívala prefabrikované prvky a principy funkcionalistického urbanismu. Mapování končí v polovině 90. let, kdy se paneláky přestaly stavět. Další vývoj sídlišť, včetně snah o jejich humanizaci nebo zateplování, tým řešil také.
Došlo i na srovnávání s výstavbou sídlišť v zahraničí. Po skončení druhé světové války se sídliště stavěla po celém světě, boom nastal v 50. letech. "Když si srovnáte například francouzská a česká sídliště z 60. let, zjistíte, že jsou naprosto stejná. Stejně jako systém jejich výstavby za velké podpory státu," vysvětluje Švácha.
Podobnost se ale vytrácí v 70. letech, kdy se v západní Evropě začala prosazovat neoliberalistická ideologie založená na tom, že všechno vyřeší trh. Tehdy se na Západě od mohutné výstavby sídlišť upustilo, v Československu však během normalizace byla architektura ovlivněna požadavky na kvantitu a finanční úspory.
Sídliště jako památky
Nicméně i výzkum sídlišť je v současnosti celosvětovým trendem. Stejně jako jejich kritika. Hanlivá přezdívka "králíkárna" se používala dokonce i ve Francii.
"Negace vzbuzovala sídliště už v 60. letech, tehdy zaznívaly především od architektů, v 80. letech se kritika sídlišť stala masovým jevem. Tehdy se nelíbila už ani straně a vládě," přibližuje Švácha s tím, že nejčastěji sídliště kritizují lidé, kteří v nich nežijí.
Tým badatelů se rovněž zabýval možnostmi památkové ochrany. Některá sídliště například v Německu byla už památkou prohlášena. "U nás se tato možnost ještě před pětadvaceti lety jevila jako absurdní. Sídliště bylo vnímáno jako pravý opak toho, co je památkově chráněné. Přece jen se ale od té doby vnímání sídlišť změnilo," připomíná Švácha s tím, že pokusy o zápis na seznam kulturních památek se objevily už i v Česku.
"U nás když není něco památkově chráněné, je to odsouzené k zániku," uzavírá.
