"Impozantní kolos. Neutěšená krajina. Krása degradujícího betonu. Obrovský prázdný uzavřený prostor. Řád a syrovost." Tak popsala strahovský stadion v Praze architektka Veronika Indrová, která v rámci svého diplomového projektu řešila ideovou studii jeho revitalizace.
Tu si unikátní kulturní památka zaslouží i podle historika architektury Miroslava Pavla.
Podle něj jde o výjimečný architektonický počin, u něhož se sešla téměř ojedinělá konstelace vlastností, kterými se může chlubit málokterá česká stavba, respektive památka. Již samotný účel vzniku je specifický.
"Stadion byl prvním a jediným stálým (mezi)národním sletištěm tělovýchovné organizace Sokol. Tomu odpovídala i jeho neuvěřitelná rozloha a kapacita, které jsou do dnešních dnů světovým unikátem," podotýká Pavel s tím, že nelze opominout ani architektonicko-stavební stránku stavby, jejíž realizace trvala několik let a byli do ní zapojeni renomovaní architekti.
Každý z nich stadion obohatil o plně autorskou a nezaměnitelnou část, které však ve výsledku tvoří jeden harmonický celek. "Osobně mě velmi mrzí, že v roce 2003 neprošel návrh na prohlášení kulturní památkou v plném rozsahu. Součástí návrhu totiž nebyl pouze samotný stadion s pozemkem, ale i celý přilehlý areál s bývalým vojenským cvičištěm a atletickým stadionem," říká.
Na tomto území se totiž nachází i zapomenuté tři kubické výstavní/návštěvnické pavilony v bruselském stylu z roku 1960. Za jejich návrhem stojí architekti František Cubr a Josef Hrubý, tedy ti samí muži, kteří postavili československý pavilon Expo 58, dnes stojící na Letné. V současnosti se v pavilonech nachází prodejna aut.
"Přitom stačilo tak málo, abychom měli další klenot z období bruselského rozkvětu," upozorňuje Pavel.
Hodně lidí má stadion spojený s érou spartakiád. Ve skutečnosti byl ale vystavěn pro sokolské slety už ve 20. letech minulého století. I to, že je stadion mylně spojován se socialistickou érou, může být podle Pavla jedním z hlavních důvodu toho, že chátrá.
"Bývalý režim zneužil nejen ideu sokolských sletů, ale i samotného stadionu, aby upevnil svou pozici a rozšířil sféru vlivu. Všesokolské slety a sjednocený duch Sokola byly totiž něco, co režim děsilo. Představovaly pro něj nejen svobodu projevu, spontánnost, ale především uskupení lidí fungujících nezávisle na něm mimo oficiální doktrínu," dodává s tím, že velikost, objem a plocha stadionu byly dány právě prvotním meziválečným konceptem. V době socialismu byla pozměněna jen jeho vizuální podoba.
"Upřímně nevím, odkud se berou ony negativní reakce. Když po stadionu a jeho okolí provázím nebo jsem tam s posluchači univerzity třetího věku, není nikdo, kdo by ho vnímal a priori negativně. Starší ročníky vzpomínají na dobu hromadných cvičení, mladší jsou doslova fascinovány jeho velkolepostí a vizuální skromností. A cizinci jsou v šoku, že takto výjimečný objekt je v takovém žalostném stavu a není oficiálně propagován jako jeden z turistických cílů Prahy," říká Pavel.
Bohužel stadion žalostně postrádá dlouhodobou a především systematickou péči, které se mu dříve dostávalo minimálně před každou sportovní událostí. Ačkoliv téměř všechny prostory jsou pronajímány, nebylo do jeho oprav investováno, a to z důvodu složitých majetkověprávních vztahů.
"Ty se sice v roce 2014 oficiálně vyjasnily, ale hlavní město Praha, které je oficiálním a jediným vlastníkem objektu s pozemkem, zatím nikam dál nepokročilo, co je mi známo. Stadion tak dál chátrá a stává se smutným mementem našeho přístupu k národnímu kulturnímu dědictví," uzavírá.
