reklama
 
 

Divoká 90. léta jsou pryč, v Česku teď vzniká řada špičkových staveb, říká uznávaný architekt

26. 6. 2017
Jiří Oplatek patří mezi nejvýznamnější české architekty působící v zahraničí. Ve Švýcarsku, kam emigroval v roce 1969, založil v 80. letech vlastní architektonické studio a stal se členem Švýcarské komory inženýrů a architektů SIA. Nabídku České komory architektů stát se členem poroty České ceny za architekturu přijal bez váhání. "Jakési uklidnění po divokých devadesátých letech, kdy se všichni snažili dohnat a snad i předehnat západní Evropu, dalo vzniknout mnohým, vysoce kvalitním stavbám. Postupně se také zvyšovala kvalita detailů a jejich řemeslného provedení. Mnoho staveb je teď naprosto srovnatelných se špičkovou architekturou ve Švýcarsku," říká o české architektuře v rozhovoru.
Doporučujeme

Jste členem mezinárodní poroty druhého ročníku České ceny za architekturu. Na nabídku České komory architektů jste kývl bez váhání?

Ano, moc dlouho jsem se jistě rozmýšlet nemusel. Nabídka komory mě potěšila a cítil jsem se velmi poctěn. Dění v mé bývalé vlasti mě neustále zajímá a průběžně ho sleduji - mimochodem zdaleka nejen to, co se děje na architektonické scéně. Také jsem na brněnské fakultě dvacet let učil, a už jen proto je pro mě důležité udržovat si určitý přehled o tvorbě mých kolegů.

Jak moc jsou podle vás podobná ocenění důležitá, a to jak pro samotné architekty, tak i například pro neodbornou veřejnost?

Poměřování kvality projektů má v podobě architektonických soutěží v našem povolání už dlouhou tradici. Na České ceně mně přijde navíc velmi sympatické, že klade větší důraz na výběr finalistů než na samotný vítězný projekt, který je potom jen jakýsi primus inter pares (prvním mezi rovnými, pozn. red.). Považuji to za velmi dobrý způsob propagace dobré architektury v širší veřejnosti. A komora to svým obdivuhodným úsilím dostat jednotlivé fáze ceny nejen do odborných médií dělá dle mého názoru skutečně příkladně. Pro architekty samotné nabízí taková koncentrovaná a reprezentativní přehlídka jedinečnou příležitost posoudit a reflektovat svoji vlastní pozici v současné tvorbě.

Letos se do soutěže přihlásilo 249 projektů, 42 z nich prošlo do užšího výběru. Podle jakého klíče jste projekty vybírali?

V prvním kole jsme vybírali na dálku v elektronické podobě, podle jednotné dokumentace. Porotců je sedm a zatím jsme každý posuzovali projekty samostatně, podle svých osobních názorů a zkušeností. Co se tedy týče kritérií výběru, tak můžu mluvit pouze za sebe. To nejdůležitější je pro mne při posuzování kvality každého projektu určitý přesah, který nějakým způsobem a v nejširším slova smyslu zhodnocuje vlastní stavbu. Může to být například respektování širších vztahů v krajině nebo ve městě, v jejichž silovém poli se staveniště nachází. Nebo vztah k veřejnému prostoru a otázka, jestli stavba něco k jeho kvalitě přidala.

V zásadě se tedy vždy snažím posoudit stavbu z perspektivy konkrétního místa; nakolik na ně bere ohled, jakým je pro ně intervence přínosem či zda se podařilo jeho okolí nějakým způsobem zhodnotit, uspořádat či vyjasnit. A podobné přesahy se snažím vypátrat i při posuzování samotného architektonického řešení - jedná se nějakým způsobem o modelové řešení, je daná stavba společensky, sociálně či jinak relevantní, nebo posouvá projekt známý stavební typus někam dál.

Panovala mezi jednotlivými porotci nad některými projekty shoda? Máte nějaké favorizované projekty?

I když jsme si prozatím žádný katalog kritérií nevytvořili, u velké části nominovaných projektů jsme se většinou hlasů shodli. Zbytek jsme potom doladili v druhém kole, ve kterém byly zohledněny osobní preference jednotlivých porotců. Samozřejmě jsem si při tom neustálém probírání všemi projekty svůj short list sestavil. Uvidíme, jak obstojí při výběru finalistů, při kterém už budeme jako porota intenzivně komunikovat.

Jakým směrem se podle vás česká architektura ubírá?

Jakési uklidnění po divokých devadesátých letech, kdy se všichni snažili dohnat a snad i předehnat západní Evropu, dalo vzniknout mnohým, vysoce kvalitním stavbám. Postupně se také zvyšovala kvalita detailů a jejich řemeslného provedení. Mnoho staveb je teď naprosto srovnatelných se špičkovou architekturou ve Švýcarsku. A směr vývoje české architektury bude podle mého názoru stále více ovlivňován globalizačními tendencemi. Obávám se, že regionální tendence, mně u mnoha staveb tak sympatické, se budou postupně silně oslabovat.

V roce 1969 jste emigroval do Švýcarska. Proč právě do této země?

Tu otázku jsem si kladl taky, snad jako každý emigrant. Proč zrovna sem, a ne jinam, když byl přece celý svět otevřený pro člověka, který se už jednou rozhodl nechat železnou oponu za sebou. Ale vždycky se najde nějaký spletenec okolností, na který nemáte moc vliv a který vám nakonec tu cestu naplánuje. A u mě to byla rodina mé ženy, která tady byla už o rok dřív. Ale musím také dodat, že jsem toho nikdy nelitoval.

Jak těžké bylo najít ve Švýcarsku uplatnění?

Po profesní stránce to nebyl absolutně žádný problém, ve stavebnictví i všude jinde panovala konjunktura a poptávka po pracovních silách. Složitější to bylo o deset let později, po otevření vlastní kanceláře, kdy se hospodářství začalo pomalu zadrhávat. To jsem si začal uvědomovat, jak může být těžké shánět zakázky v zemi, ve které jsem se nenarodil a kde mi chybí základní společenské sítě, které si člověk jen tak mimochodem buduje snad už od mateřské školky.

Předpokládám, že Československo jste mohl poprvé navštívit až po roce 1989. Jaké byly tehdy vaše první pocity?

Po dvaceti letech jsem poprvé zase překročil hranice v lednu 1990. Těžko vám můžu slovy vylíčit tu míchanici pocitů, které mnou doslova zmítaly. Snad jen můj nejsilnější smyslový vjem, a sice čichový: kousek za hranicí to začalo tak neúprosně páchnout po špatně spáleném hnědém uhlí, že nebylo nejmenších pochyb, že jsem zase doma.

Jiří Oplatek

V roce 1969 emigroval do Švýcarska, kde se v roce 1981 založil vlastní kancelář. Když se mu v roce 1982 podařilo získat švýcarské státní občanství, byl také zapsán do Švýcarského registru architektů a stal se členem Švýcarské komory inženýrů a architektů SIA. Má za sebou desítky projektů a realizací. Mezi nejznámější patří Centrum volného času pod dálničním mostem Dreirosen v Basileji , Tři bytové domy na Luzerner Ring v Basileji nebo rozšíření a rekonstrukce Domova seniorů v Münchensteinu (2015). 

Krátce po absolvování architektury v Brně jste začal pracovat na Útvaru hlavního architekta Brna. V současné době jste členem Odborné rady Kanceláře architekta města Brna. Jakým směrem by se podle vás Brno a česká města měla ubírat?

V každém případě považuji nějakou instituci, která má dostatek kompetencí a autority k řízení prostorového vývoje města, za klíčovou. Znovuzřízení kanceláře v Brně současným politickým vedením města považuji proto za velmi prozíravý, strategický počin. Po všech dosavadních diskusích v Odborné radě jsem ale dospěl k názoru, že současné české legislativní nástroje pro plánování měst v dnešní rychlé době už zdaleka nejsou adekvátní a dostatečně pružné.

A co konkrétně českým městům stále chybí?

Většinu problémů česká města sdílejí se srovnatelně velkými sídly v západní Evropě a paří mezi ně vysídlování center, nákupní centra na periferii, automobilová doprava, sídelní kaše, stárnutí populace a tak dále. Jeden specifický problém bych ale chtěl jmenovat, dle mého názoru s velkým potenciálem na zlepšení - péče o veřejný prostor. A zrovna Brno je dobrým příkladem toho, jak obrovské zlepšení životní kvality poměrně skrovné investice mohou přinést.

Budova stojící na betonové noze se snaží začlenit do přírody. Je nazývaná Dům v sadu. | Video: Reuters |  01:19

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama