"Máme tady všechno," říká Michaela Krupičková, když se potkáváme na pražském sídlišti Ďáblice. Uvědomělá čtyřicátnice vyrostla v místním panelovém domě, před pár lety se ale přestěhovala do nedalekých Strašnic, a tak sem dnes jezdí hlavně na návštěvy. "Nedám tady na to dopustit. Je tu zeleň a spousta hřišť. Bylo tu úžasné dětství," vzpomíná tehdejší obyvatelka.
Podobný vztah má k sídlišti také Jana Rozmarová. Přestože se do Ďáblic přestěhovala z rodinného domku, nemůže si život v paneláku vynachválit. "Žiji tu zhruba deset let. Tenkrát jsem si to nedovedla představit, dnes už bych neměnila," říká matka od dvou dětí a pokračuje: "Je skvělé, že vyjdete z domu a nebojíte se o ně. Když jdeme do školky anebo na hřiště, nepřejdeme ani jednu silnici."
Ďáblice jsou podle odborníků jedním z nejlépe postavených sídlišť v republice. Panelová zástavba vznikla v roce 1968 na základě náčrtu architekta Viktora Tučka. "Tady vidíte, že ty domy jsou dole průchozí, nemusíte je složitě obcházet, abyste se dostala do středu toho sídliště," libuje si Jana Rozmarová, když míjíme první řadu panelových domů.
Podobně jako tetris i "paneláky" vytváří jakousi jednoduchou skládačku, jejíž součástí je několik hektarů zeleně a bývalá obchodní centra. "To jsou asi nejvíc palčivá místa tady na sídlišti. Dřív tu byl kadeřník, rybárna, řezník a zelenina, nic z toho tu ale, bohužel, už není," ukazuje Michaela Krupičková na chátrající patrovou budovu.
Celkem čtyři "obchoďáky", bývalé družstevní prodejny Včela, dnes vlastní společnost CPI, která je a jejich pozemky získala od města v 90. letech. Podle zdejších obyvatel za pakatel. "Říká se tomu nepřátelské převzetí," zdůrazňuje Michaela Krupičková.
Minulý rok společnost představila návrh, že namísto nízkopodlažních budov postaví osmnáctipatrové věžáky. A i když si vlastník myslel, že si na pozemcích může z právního hlediska postavit, co chce, ukázalo se, že to není tak úplně pravda.
"Zástupci CPI zarezervovali tu nejmenší místnost, kterou mohli, lidé stáli i venku na chodbě," popisuje zájem místních Krupičková: "Návrh se nikomu nelíbil." Michaela Krupičková a Jana Rozmarová na to konto iniciovaly petici, pod kterou se podepsalo téměř sedm tisíc lidí.
Do jednání mezi vlastníkem a obyvateli se vložilo město i jeho architekti, kteří pro Ďáblice vypracovali územní studii stavebních a nestavebních ploch. "Společnost, která plán vypracovala, neměla, bohužel, ani ponětí o charakteru toho sídliště. Prostě tam někam nakreslila domy," říká Michaela Krupičková.
Praha řeší bytovou krizi
Praha si nedávno nechala zpracovat studii Institutem plánování a rozvoje (IPR), která měla ukázat, kde územní plán umožňuje stavět. Závěr je ten, že víc něž polovina z celkem 400 městských pozemků je právě na sídlištích. V Ďáblicích proto architekti vyrukovali s odvážnou vizí nové výstavby, zatímco obyvatelé očekávali vyřešení situace s developerem a problémů vybavenostních center.
"Není divu, že naši dlouhodobou vizi automaticky odmítli. Příliš jsme se zabývali vzdálenou budoucností, a zároveň jsme nenabídli srozumitelné řešení problémů, které obyvatele pálí dnes," hodnotí zpětně situaci Milan Brlík, vedoucí kanceláře participace na IPRu, který dnes mezi obyvateli a vlastníkem "Včel" vyjednává kompromis.
Ďáblice podle Brlíka obecně ukázaly, že plánování jakýchkoli změn na sídlištích vyžaduje čas a dohodu s vlastníky bytů. "Občas máme příliš růžové brýle a věříme, že územní studii zvládneme v krátkém čase - do prázdnin, do Vánoc, do voleb. Budování důvěry a dosažení složitých dohod mezi městem, developery a obyvateli ale vyžaduje spoustu času," říká Brlík. Podle něj chce Institut plánování a rozvoje vyjít lidem vstříc, v brzy by tak některé pozemky na sídlištích měly ochránit jasné regule.
"V roce 2023 vstoupí v platnost nový Metropolitní plán, který sídliště poměrně přísně chrání - například zeleň na sídlištích označuje za tzv. park ve volné zástavbě a nové stavby tam v drtivé většině případů nepovoluje. Proto očekáváme, že z oněch 250 pozemků nám nakonec zbude několik málo, kde opravdu může město něco postavit," vysvětluje Brlík.
"Sídliště navrhovaly ty nejlepší mozky"
Architektka Hana Řepková z Národního památkového ústavu se problematikou sídlišť zabývá už několik let. O tom ďáblickém tvrdí, že by si z urbanistického hlediska zasloužilo status kulturní památky. "Abychom věděli, že jsme to dřív uměli, že ti naši stavitelé a architekti měli i za totality světovou úroveň," tvrdí Řepková.
S myšlenkou tzv. slunečních měst přišel v 20. letech minulého století původem švýcarský architekt Le Corbusier. Součástí jeho levných továren na bydlení byly obchody, školy a dokonce i jídelny. Podle architektky je dnes problém, že některá města i developeři sídliště vnímají jako "zelené louky".
Ďáblice v číslech
- 15 128 obyvatel žije na sídlišti Ďáblice
- 34 procent z celkového počtu obyvatel jsou důchodci
- 1968-1975 je rozmezí let, kdy sídliště vzniklo
- 18 deskových domů tvoří kostru sídliště
- 81 procent obyvatel tvrdí, že se jim na sídlišti líbí
- 7000 lidí podepsalo petici proti výstavbě CPI
"Máme sklony negativně vnímat vše, co produkoval minulý režim. Sídliště ale navrhovaly ty nejlepší mozky, dávají smysl hlavně z urbanistického hlediska. Když zmizí rekreační plochy, k čemu vám je bydlení na relativně malé ploše?" ptá se Řepková.
V posledních letech prochází umakartová jádra panelových domů velkou proměnou. Sdružení vlastníků si věžáky nechala zateplit, zasklila balkony a opravila chodby. I proto je o bydlení na sídlištích stále větší zájem."V Ďáblicích je dnes těžké sehnat kvartýr," říká Řepková a upozorňuje, že "ne všechna sídliště jsou v tak dobrém stavu".
Ďáblice stát plánoval v relativně uvolněných 60. letech. "Navíc ten architekt neemigroval, a tak dohlížel i na to, aby se sídliště postavilo tak, jak bylo v plánu. V době normalizace už na výstavbu nebylo tolik peněz, a tak se často ještě před výstavbou upustilo od architektonické kvality," vysvětluje Řepková hlavní rozdíly mezi sídlišti v Česku.
Paneláky v Česku
Speciál Aktuálně.cz se zaměřuje na život na sídlištích. První díl na příkladu pražských Ďáblic ukázal širší problematiku nové výstavby a lukrativnosti tohoto místa, v druhém jsme popsali proměnu obyvatel a tamní společnosti. Třetí díl popsal proměnu interiéru typického bytu 3+1. V dalších dílech se zaměříme na příklady ze zahraničí, zeleň, parkování, umění a podíváme se i do vyloučených lokalit.
Sama architektka působila řadu let na stavebním úřadu v pražských Bohnicích, které podle jejích slov odborníci ještě nedávno hodnotili jako jedno z nejhorších sídlišť v Praze. Během svého působení se zaměřila na sjednocení fasád a dala vlastníkům jednotné regule. Dalším krokem byla oprava obchodního domu a přilehlého náměstí. "Sídliště najednou začalo vzkvétat a poptávka po bytech je tam dnes větší než kdy dřív," říká Řepková a dodává, že sídliště potřebuje zvelebovat, ne zastavět.
Lidé na sídlištích oceňují krátký dojezd do centra, občanskou vybavenost a výhled na okolní přírodu. "V 90. letech byl velký hlad po rodinných domech a vlastním bydlení, část lidí z toho vyléčil H-System, další část zjistila, že nové lokality jsou absolutně nevybavené, takže mají dům, ale do školky musí s dětmi jezdit autem," vysvětluje památkářka.
Sídliště, jak dál?
Architekt Michal Kohout z fakulty ČVUT se společně se studenty zamýšlel nad tím, jestli mají sídliště potenciál stát se lukrativním bydlením. Tým se řídil světovými předpisy, které určují, jak má vypadat moderní čtvrť z pohledu hustoty zalidněnosti, míry zeleně, dopravy a občanské vybavenosti.
Studenti porovnávali sídliště s tradiční zástavbou starého města typu Vinohrady, satelity na okraji měst i dalšími lokalitami. "K našemu překvapení jsme zjistili, že ta sídliště z toho vychází dobře, a to celorepublikově," říká Kohout nad tlustým svazkem se statistikami. Studie podle něj dokazuje, že by se "šedá dědictví komunismu" mohla stát lukrativním bydlením po vzoru zahradních čtvrtí, jako je například pražská Ořechovka. Je tu ale několik háčků.
"Problém je, že oproti tradičnímu pojetí města nejsou sídliště tak variabilní. Zatímco Vinohrady máte jasně nalajnované a historicky se tam mezi vlastníky ustálila nějaká pravidla, sídliště vznikla z myšlenky, že se oprostí od tohoto tradičního řádu. Tedy, co je v běžném kompaktním městě vytvořeném dle jasných pravidel rutinní operace, pro kterou není obtížné najít konsensus, je na sídlišti vysoce odborný zásah, na kterém se aktéři musí složitě dohadovat," říká Kohout.
Stejně jako Hana Řepková i Michal Kohout tvrdí, že kvalita sídliště stojí a padá na jeho jednotě a celku, které zároveň brání další výstavbě i demolici. "Tím, že sídliště zastřešoval stát a navrhoval ho jeden projektový ústav, je mnohem těžší tam dnes něco smysluplného vymyslet," vysvětluje Kohout.
Po pádu komunismu začal stát rozprodávat bytové jednotky a tím vzniklo mnoho vlastníků na malé ploše. "Zatímco v tradičním městě tolik nevadí, jestli si někdo přestaví nemovitost, naopak to může zvednout celou čtvrť, na sídlišti je každá změna jednotlivce k neprospěchu dalších obyvatel, protože naruší ten celek."
Klady a zápory sídlišť v Česku
Pozitiva:
- Na sídlištích žije 25-30 procent Čechů
- Hodně bytů na malé ploše
- Nejlepší poměr zeleně a zástavby
- Oproti satelitům jsou sídliště jsou kousek od centra i přírody
- Občanská vybavenost
- Potenciál pro komunitní městskou čtvrť
Negativa:
- Neudržovaná zeleň a veřejný prostor
- Málo kultury i obchodů
- Populace na sídlištích stárne
- Nedostatek parkovacích míst
- Špatné hospodaření s dešťovou vodou
- Velký počet vlastníků na malé ploše
- Rozdrobená vlastnická struktura
Michal Kohout a jeho studenti došli k závěru, že sídliště musí někdo vzít do svých rukou. "Podle nás je jediným řešením, aby se toho znovu ujal stát. Ten by měl nechat vypracovat regulační plány, které určí, kde se může a nemůže stavět," tvrdí Kohout.
Investovat by se podle architekta mělo do vytvoření dlouhodobé komplexní strategie přestavby. "Sídlištím chybí srozumitelná prostorová koncepce, která umožní synergii jednotlivých zásahů, tedy aby celek nepoškozovaly, ale naopak ho posilovaly," říká Kohout a pokračuje, že obce by také měly rozhodnout, jestli by část parků neměli spravovat samotní obyvatelé.
"Na sídlištích jsou obrovské plochy, které se už roky neudržují, je to místo nikoho. Kdyby se část zeleně rozdělila mezi tamní obyvatele, mohly by na ní vzniknout předzahrádky a různé další aktivity."
Hrozbou, ale i nadějí pro další fungování zahradních měst jsou podle Kohouta soukromí investoři, kteří pozemky získali v devadesátých letech od města, které tehdy "nesystematicky rozprodávalo své vlastnictví."
Dnes na nich často chtějí stavět a vytěžit z místa kvality, které nabízí, podle Kohouta to ale lze i obráceně. "Sídliště, která mají budoucnost, jsou ta, kde je silná komunita lidí a prostředí k dohodě, která zajistí, že legitimní zájmy všech budou v přijatelné míře respektovány a že prostředí nepřijde o svoje hodnoty, resp. budou úspěšně transformovány," tvrdí Kohout a zároveň dodává, že si sídlišť "musí všimnout někdo z politické reprezentace a vypracovat pro ně jasnou koncepci dřív, než bude pozdě."
"Nic lepšího jsme nepostavili"
Situace, která na jaře nastala v pražských Ďáblicích, ukázala, že lidé mají k sídlištím bližší vztah, než se doposud předpokládalo. V České republice na nich bydlí zhruba třetina všech obyvatel. V Ďáblicích se na petici proti výstavbě podepsalo asi sedm tisíc lidí. "Bydlí tady vysokoškolsky vzdělaní lidé a všichni si dobře uvědomují, za co tady bojují," vysvětluje Michaela Krupičková, zmíněná na začátku tohoto článku.
Potenciál sídliště si uvědomují také realitní makléři. Ceny bytů v Ďáblicích jsou dnes nejvyšší od dob sametové revoluce. "Tři plus jedna tady vyjde zhruba na čtyři miliony korun. Tady v těch nových přístavbách si účtují i sedm," říká Krupičková a pokračuje: "Podle odborné sociodemografické studie VŠE brzy dojde ke generační obměně, není tedy zas tak potřeba stavět nové byty."
Zatímco obyvatelé tradičního města vnímají panelové bloky jako "šedé dědictví komunismu", architekti v nich začínají vidět budoucí zahradní města. "Musíme si přiznat, že jsme od revoluce nic lepšího nevymysleli, v zahraničí se běžně staví kompaktní město, vyžaduje to ale kvalitní a dlouhodobé plánování, a v tom nejsme jako společnost příliš dobří., takže v podstatě dodnes stavíme sídliště, jen na horších místech," říká Michal Kohout.
Podle Martina Špičáka, člena projektového týmu IPR, který se sídlišti zabývá, čeká architekty i další výzva. "Na sídlištích chybí pracovní příležitosti, komerční, kulturní a často i sociální zázemí. Lidé jsou nuceni za řadou služeb a zejména za prací jezdit do jiných lokalit. V podstatě přesně tak, jak to naplánovali modernisté v první polovině 20. století."
Doplnění vybavenosti a pracovních příležitostí ale podle Špičáka vyžaduje citlivé plánování právě na základě dohody s obyvateli, aby sídliště pro změnu neztratila vzdušnost a zeleň, kterých si dnes lidé na sídlištích cení nejvíce.
