Když mířil do kin první díl komiksového trháku Iron Man, chodil Pavel Kacerle na stavební průmyslovku, která ho ani trochu nebavila. Při sledování filmu ale zažíval přesně opačné pocity a jeho technická propracovanost ho tak oslnila, že se rozhodl jednu scénu sám rekonstruovat. Z otcovy garáže vytlačil auto a vytvořil si v ní provizorní studio. Stěnu natřel na modro, aby mohla sloužit jako klíčovací plátno, natočil před ní sám sebe v roli oblíbeného superhrdiny a pak se s pomocí počítačového programu nastrojil do Iron Manova obleku.
Když se o čtyři roky později v kinosálech promítal třetí díl Iron Mana, bylo už jméno mladého filmaře uvedeno v závěrečných titulcích. Sedmadvacetiletý Čech se totiž rozhodl se stavařinou skoncovat a zkusit štěstí v Hollywoodu. Risk se mu vyplatil, protože dnes pracuje na filmových tricích v blockbusterech studií jako Marvel nebo Lucasfilm.
"Režisér George Lucas v roce 1971 položil základy dnešních vizuálních efektů, i když se s nimi tehdy pracovalo jinak. Rakety ze Star Wars se musely opravdu postavit, a pokud jste je ve filmu chtěli rozstřílet, muselo se vám to podařit natočit na první pokus. V současnosti vám ke zničení New Yorku stačí počítač a pokusů máte nekonečně mnoho," vysvětluje Kacerle na své přednášce na Týdnu vědy a techniky.
V roce 1979 ale přišel zlom. Lucasovu kolegovi se podařilo vyvinout software, který dovede přeložit vlastnosti fyzických objektů, jejich rozměry i pohyby, do počítače tak, aby stroj pochopil, jak se objekt chová. "Sílu této technologie si v devadesátých letech poprvé naplno uvědomil Spielberg při natáčení Jurského parku. Stále sice potřeboval animatroniky, tedy modely dinosaurů, ale počítač mu zvířata dovolil naklonovat, aby jich na plátně pobíhalo více," upozorňuje Kacerle.
S postupným zdokonalováním technologií dospěl filmový průmysl až do stavu, kdy vědeckofantastické snímky vznikají spíš na počítačových monitorech než před kamerami. "U prvního Iron Mana měl mít na sobě Robert Downey junior skutečný plastový oblek. Herec si ale stěžoval, že se v kostýmu skoro nemůže hýbat, takže z něj jednotlivé kusy postupně sundávali. To se však nelíbilo režisérovi Jonu Favreauovi, který se bál, že Iron Man přestane vypadat uvěřitelně. S řešením přišli vizuální umělci, kteří režisérovi dali porovnat skutečný oblek s tím počítačovým a Favreau nepoznal rozdíl," vypráví Kacerle.
Dojem realističnosti považuje při práci na vizuálních efektech za zásadní. Diváci si totiž vždycky všimnou, když objekty na plátně nepodléhají fyzikálním zákonům. "Animátoři musí fyziku dobře znát. Christopher Nolan při přípravě filmu Interstellar dokonce najal tým vědců, kteří počítali, jak mají vypadat černé díry," říká Kacerle.
Přestože se může zdát, že podobu současných kasovních trháků udává hlavně parta ajťáků, kteří ovládají počítačový program, zůstává první a poslední slovo režisérovi. "Režisér nám jako koncept často přinese kresbičky, které si načmáral na ubrousek ve svém hotelovém pokoji, a pak je chce přetavit do záběrů za miliony dolarů. Když si potom dva měsíce s něčím hrajeme, klidně nám řekne, že si to rozmyslel a danou sekvenci už nepotřebuje," směje se filmař.
Na jediném záběru se může vystřídat třeba třicet grafiků a stráví u něj klidně půl roku. O vizuální efekty se stará několik vzájemně spolupracujících oddělení. Někteří profesionálové shánějí reference, což v praxi znamená, že například ve studiu snímají pohyby kaskadéra, aby je pak převedli do řeči počítače. Jiní v programu část po části skládají brnění superhrdiny včetně detailů, které oko diváka ani nespatří, a pokoušejí se modelům vtisknout realistické textury.
Sám Kacerle ve studiích působí jako takzvaný lighting technical director a má za úkol do scény vložit světlo. "Nasvícení se výrazně podepíše na celkové náladě záběru. Musím řešit každý odlesk a uvažovat, jakým způsobem se v daném prostředí světlo odráží. Někdy pro jistotu vezmu oblek postavy ven, abych viděl, jak na slunce reaguje," doplňuje Kacerle.
Filmy Iron Man 3 a Avengers, na kterých se mladý Čech podílel, byly za vizuální efekty nominovány na Oscara. Vidět v kině svou práci ale Kacerle bere jako nejhorší možný zážitek. "Na projekcích vždycky trpím, protože vidím svoje přešlapy a vím, že mí kolegové je vidí taky. Modlím se, aby záběry, které jsem vytvořil, rychle utekly a přišly další scény, kde bych se místo toho mohl posmívat ostatním," žertuje.
Rodiče, kteří Kacerlemu před osmi lety nápad vycestovat do New Yorku vymlouvali a nedoufali, že jejich syn v zemi neomezených možností uspěje, jsou dnes na něj pyšní. "Oba jsme vysokoškoláci, takže jsme těžce nesli, když Pavel bez maturity utekl do světa. Zpětně jsme ale rádi, že vypadl," usmívá se Kacerleho otec, který se na synovu přednášku přišel podívat.
Zkoušku dospělosti si Kacerle stále nedodělal a v jeho oboru se ho na ni nikdy nikdo neptal. Středoškolákům přesto nedoporučuje, aby se jeho příkladem řídili. "Do karet mi hrálo velké štěstí. Za úspěch vděčím hlavně kamarádovi, který si v bance půjčil deset tisíc dolarů, aby mi umožnil zaplatit americké školné. Jeho investice se mu bohudík vrátila," vzpomíná na své začátky.
