Kamenná kolonie, přezdívaná jako Kamenka či Skala, vznikla ve 20. letech 20. století, když po první světové válce do Brna proudily stovky lidí hledajících práci a nový domov. A kamenolom, který tu kdysi fungoval, poskytl materiál i prostor.
Rodiny si ze dřeva, kamene a cihel začaly stavět malé domky - nouzové, provizorní. Ale s výhledem, se sluncem, s kusem přírody. "Lidi tehdy byli rádi, že mají kde bydlet. Byli chudí, ale spokojení, že někde mohou začít znovu," vypráví Horák, který v kolonii bydlí zhruba dvacet let. A dodává, že kolonie ve většině případů odrážela celý vývoj státu.
Žádná nuda
Uličky jsou tu úzké a domečky stojí těsně u sebe - tak, že si někteří lidé koukají z okna do okna. "Když si se sousedem nerozumíte, dokáže vám to hodně znepříjemnit život," přiznává Horák. Ale když vztahy fungují, jde možná o jeden z nejhezčích způsobů bydlení.
Domy rostly živelně, bez plánů a bez povolení. Každý přistavěl, co zrovna potřeboval - místnost, kůlnu, další patro. Vzniklo tak místo, které mnozí přirovnávají ke středomořské vesničce - vesničce sevřené skalami, plné improvizace a překvapení za každým rohem. Třeba jeden z obývaných domků je dokonce v naprostém rozkladu - střecha se bortí, omítka opadává, ale za oknem stále visí záclony. "Každý si to dělá po svém. Vzniká tím pestrost. Kdyby se tady stavělo jen podle nějakého řádu, byla by to vlastně nuda," myslí si architekt.
Dopoledne v Kamence
Během dopoledne jednoho všedního dne potkáváme v kolonii jen pár lidí - starší paní s taškou, mladého muže s dítětem na odrážedle či běžce nad náplavkou. Hospoda DuckBar, centrum místního života, je v tu chvíli ještě zavřená. Všichni ale vědí, že právě tady se večer schází sousedé, protože od chvíle, kdy se uzavřel společenský dům, zůstala tahle hospoda kromě ulice jediným skutečným místem, kde se místní potkávají.
Nejoblíbenějším místem našeho průvodce je v horní uličce zastrčený ateliér sochaře Vladimíra Matouška. "Tam je vždycky hezky. Když můžu, zajdu tam za ním, je to místo, které má duši. Všude je cítit vůně dřevěných hoblin, která se mísí s jeho vyprávěním," popisuje.
A právě v horní části kolonie jsou slyšet dělníci, kteří u jednoho z lomů staví nové budovy. "Horní část se hodně mění - teď se tady hodně staví, dřív to tu bylo určitě divočejší než ve spodní části," říká Horák.
Bohémská léta - ostrov svobody
Ale zpátky do minulosti. Zatímco v okolí Brna rostla sídliště, Kamenka si žila po svém. V 50. letech tu možná překvapivě panoval klid. "Zdejší lidé byli chudí, takže nemohli o nic přijít a tehdejší státní zřízení se jich nijak přímo nedotýkalo," říká Horák. Každou dekádu se však Kamenka proměňovala - 70. a 80. léta patřila vlně umělců. Stala se útočištěm pro malíře, sochaře i lidi pracující u filmu. "Nahoře v jedné ulici bydlel v každém domě někdo z umělecké branže," vypráví Horák. "A dole zas lidé spjatí s televizí. Byl to takový ostrov svobody. Každý si dělal svoje a co se dělo ve městě za řekou nikdo moc neřešil," dodává.
V 90. letech se ale svět opět změnil - svoboda přestala být výsadou pár míst. Mnozí umělci odešli, někteří dokonce emigrovali - třeba už v 80. letech. Kamenka se na chvíli ztišila. "Když se všechno mohlo, už nebylo potřeba utíkat sem. Kamenka ztratila punc výjimečnosti," říká Horák. "Ale po roce 2000 přišla zase nová vlna lidí, mladší rodiny. Obnovily se hody, koncerty, sousedské akce. A Kamenka se znovu nadechla," doplňuje.
Když město neví, co s vámi
Dlouhá léta se Kamenka potýkala také s nezájmem úřadů. "Bylo období, kdy sem úředníci úplně odmítali chodit, někteří se totiž i báli," vypráví Horák. Projekty na zbourání čtvrti se střídaly s návrhy na přestavbu na ubytování pro brněnské veletrhy, někdy se mluvilo i o skanzenu. Nakonec se nic z toho nestalo - a to i díky houževnatosti obyvatel, kteří své domy opravovali, i když na papíře často neexistovaly. "Když dům opravíte, hůř se potom bourá," poznamenává Horák.
Dodnes nejsou vyřešené pozemky, mnohé domy stojí částečně "na cizím", a horní část kolonie nemá kanalizaci. "Lidé tu mají jímky, popelář všude nedojede. Ale zase jste v přírodě, v klidu - a do centra je to půl hodiny pěšky," doplňuje s tím, že tu stojí kolem sto třiceti domů.
Život mezi skalami
Navzdory složitým podmínkám má Kamenka silného ducha komunity. Na malé návsi, kde nyní stojí májka, se konají obnovené hody. Místní ženy, které si říkají Šlajerky, zpívají lidovky a v létě se tu tancuje do noci. Kamenka má dokonce i svůj vlastní kroj. "Lidi zde tvoří a obnovují akce pro radost. Třeba stejně jako jsme vytvořili album Skala. Každý, kdo na něm zpívá nebo hraje, má ke Kamence nějaký vztah. Je to taková pocta tomuhle místu," popisuje architekt, který si vzal na starost produkční stránku alba, které by však nevzniklo hlavně bez pomoci hudebníka Viléma Spilky.
A v Kamence stále žije hrstka obyvatel, které tu mají kořeny od prvních let. Například paní Kmeťová, jejíž matka - původem Němka - unikla odsunu jen proto, že byla těhotná. Nebo paní Kantorová, která sem přišla jako dítě s maminkou a sourozenci po válce a letos slaví devadesátiny. "Ty starousedlíky tu všichni znají a jsou důležitou součástí celé kolonie," říká Horák.
Když procházíme kolem posledních domků spodní části kolonie, ukazuje Horák směrem ke skalám a říká: "Tamhle vedla štola, která spojovala dva lomy. A u ní býval rybníček. Za války se tam schovávali uprchlíci před gestapem. To sem přišlo, nakouklo dovnitř - a šlo naštěstí pryč. Nikdo je nenašel." Ale zajímavých příběhů kolem této pomyslné vesničky je mnohem víc. Třeba jedno z obydlí prý vzniklo z vagonu, ve kterém žil emigrant z Ruska, který kdysi pracoval u I. P. Pavlova.
Kamenka dnes
Odpoledne se pomalu blíží. Z horní části kolonie se ozývá rachot z míchačky, dole kolem řeky projíždějí další cyklisté. Hospoda je stále zavřená, ale na procházky už vyrážejí první sousedé, děti pobíhají po louce nad domy a psi štěkají.
Některé parcely, kde zůstala jen díra po předchozích domech, se znovu zastavují, jiné čekají na rozhodnutí úřadů. A ceny nemovitostí rostou - na tuto oblast prý nepřiměřeně. Přesto Kamenka žije - v poklidu, pomalým tempem. "Je to zvláštní místo," říká Horák nakonec. "Pořád jste ve městě, ale mnohým to tu připadá, jako by byli někde na dovolené. Když tady sedíte večer před domem, slyšíte jen ptáky a výskot dětí hrajících si v okolních uličkách, jinak je tu klid, řeknete si - na život ve městě dobrý," uzavírá.
Pokud chcete vědět více, můžete si zakoupit knihu Republika Kamenka, která zanedlouho vyjde.
