"Byla jsem vždycky nejmenší, často jsem neměla svačinu nebo pomůcky a nevěděla jsem, co to jsou šišky s mákem." To jsou vaše vzpomínky v knize Outsider na základní školu. Jak se vám podařilo zapadnout mezi české děti?
Jako dítě nemáte moc srovnání, prostě jsem věci brala, jak jsou, a zvykla jsem si na to. V dospělosti jsem to samozřejmě viděla trochu z jiného úhlu a pochopila jsem, že to tenkrát nebylo úplně jednoduché. Chtěla jsem zapadnout, ale úplně se mi to nedařilo. Moji kamarádi třeba zůstávali venku i do večera nebo u sebe přespávali, o tom jsem si mohla nechat jenom zdát. Z kolektivu vás to chtě nechtě trochu vyloučí. Jenže rodiče si mysleli, že by mě podobné věci akorát rozptylovaly od učení, takže tím to skončilo. Nesouhlasit jsem s nimi jako dítě nemohla, to by byla velká drzost.
Jako dítěti vám rodiče dokola opakovali jen tři věci, které jsou ve vietnamské kultuře důležité: "Nezapomeň se učit, nezapomeň jíst a pij hodně mléka." Poslouchala jste je ve všem?
Ano, byla jsem dítě. Asiati mají komplex, že jsou malí. Chtějí, aby jejich děti byly zdravé a chytré a vydělávaly dost peněz. Mléko znamenalo kalcium, které je dobré na kosti, a dobré kosti byly předpokladem, že v dospělosti budete vysoký a tím pádem úspěšný. Když jsem teď už dospělá, tak mi to samozřejmě přijde pošahaný, ale moji rodiče stejně jako většina Vietnamců, kteří přijeli do Československa, nebyli vysokoškolsky vzdělaní, takže tomu věřili. Symbolizovalo to jejich lásku k dítěti. Chtěli, aby bylo úspěšné, a proto muselo být vysoké.
Ptám se i proto, že v knize popisujete fenomén tygřího rodičovství, což je jev, který se v jihovýchodní Asii objevuje velmi často. Tamní lidé věří, že přísným vedením mohou vychovat zázračného potomka. Jak tohle uplatňovali rodiče na vás?
Projevovalo se to zejména v učení, to pro ně bylo na prvním místě. Z učení se stala moje identita, byla jsem pyšná na to, že se musím jít domů po škole učit, chlubila jsem se mezi českými kamarády, že jsem třeba dostala jedničku, připadala jsem si hustá. Ale byla jsem akorát hodně ovlivněná rodiči. Vzdělání a škola jsou ve vietnamské kultuře velmi důležité, u nás to bylo konverzační téma číslo jedna u večeře. Když jsme třeba měli návštěvu rodinného přítele, tak se ptal, jak se daří tátovi, jak mu jdou obchody a jaké známky dostalo jeho dítě.
Co vadilo rodičům na západním stylu výchovy?
Že děti rodičům odmlouvaly. Nechápali, že děti na rodiče vůbec mluví a diskutují s nimi a jsou schopné jim říct "Tati, co kecáš?". To by ve vietnamské kultuře bylo považováno za velkou drzost. S rodičem nemůžete nesouhlasit, dospělý má zkrátka vždycky poslední slovo.
Díky rodičům jste ale v devíti letech získala svoji první roli v seriálu Josef a Ly, protože si váš tatínek všiml reklamy v televizi, kde hledali Vietnamku do jedné z dětských rolí. To je trochu překvapující vzhledem k tomu, že svoje rodiče v knize popisujete jako konzervativní Vietnamce.
Je pravda, že sice zastávali konzervativní výchovu, ale v jádru byli netradiční. Oba začínali s prodejem ve stánku, ale později se z nich stali podnikatelé a peníze vydělávala i máma, takže měli trošku jiné myšlení. Tradiční Vietnamec by totiž svému dítěti řekl, že bude doma a na žádný casting nepůjde, ale můj táta prostě koukal na televizi a navrhl mi, ať to zkusím. A máma to brala tak, že aspoň nebudu tolik stydlivá. Pořád ale zůstávala na první místě škola. Česká televize mě hodněkrát potřebovala na place i přes den a nabízela, že zaplatí doučování, ale rodiče s tím nesouhlasili. Takže před školou čekalo auto a hned po vyučování jsem jela na plac.
Vietnamci bývají velmi hrdí, když je někdo reprezentuje ve filmu nebo televizi, vzpomínáte, jaký ohlas jste v komunitě vyvolala?
Všichni na mě byli pyšní a chtěli se se mnou vidět. Což byl docela paradox, protože jako dítě jsem byla hrozná a ostatní rodiče svým dětem vždycky říkali, ať nejsou jako já. A když jsem pak dostala tu roli, tak mě naopak dávali za vzor, prostě psycho. Děti si se mnou chtěly hrát, protože jim rodiče řekli, že by se ode mne měly učit. Najednou jsem se ve vietnamské komunitě stala vzorem.
Jak ten casting vůbec probíhal?
Vzpomínám si, že nás tam bylo všehovšudy pět nebo šest. A přestože šlo o casting na Vietnamku, tak tam byla i jedna Mongolka a Číňanka. Velkou konkurenci jsem tedy moc neměla. Na rozdíl od ostatních jsem byla schopná přečíst scénář a zvládla jsem aplikovat zpětnou vazbu, kterou mi na castingu dávala režisérka. Ostatní děti to neuměly, nechtěly a hlavně se styděly.
Nálepky neřeším
Nějaký čas jste žila ve Vietnamu, studovala jste ve Spojených státech amerických a později jste pracovala v Londýně. V knížce přiznáváte, že jste přijala jako fakt, že do žádné kultury nebudete nikdy stoprocentně patřit. Jaké to je?
Hodně záleží, jakou mám náladu. Někdy mě to samozřejmě mrzí, jindy to je naprosto ideální, protože zapadnu všude. Jsem schopná jet do Ameriky a mluvit tam plynně anglicky a nikdo by neřekl, že nejsem Američanka, protože za ty roky jsem se už naučila, jak na ně mluvit. To samé mám s Vietnamem, kdy vím, že jako žena mám mlčet, a jsem v klidu. Beru jako určité privilegium, že tak nějak zapadám všude, ale na druhou stranu postrádám nějakou národní hrdost nebo pýchu.
Anna T. Nguyenová
- Věnuje se rozjíždění nových startupů, má zkušenosti z Los Angeles a Londýna.
- Získala bakalářský titul z ekonomie na University of Southern California.
- V Los Angeles také studovala herecký kurz v divadelním a filmovém institutu Leeho Strasberga.
- Ve Vietnamu rozjela svůj první byznys, komiksový festival Saigon Comic Con.
- Občas odskočí k herectví. V devíti letech dostala hlavní roli v seriálu Josef a Ly, poté hrála v Ulici a seriálu Sever.
- Žije v zahraničí a do Prahy si sem tam odskočí.
Přesto člověk nějaký domov potřebuje, čím je pro vás?
Nejvíc jím je asi Praha. Přiletěla jsem sem včera s kamarádem z Kanady a byla jsem úplně nadšená, až mě to samotnou překvapilo. Varovala jsem ho, ať nečeká, že ho vezmu na Pražský hrad, a hned jsme šli do KFC.
A KFC je nějaká pražská specialita?
KFC v Čechách je nejlepší na světě, přísahám bohu, dělají tu nejlepší hot wings. V Americe se to vůbec nedá jíst, fastfoodům se tam vyhýbám. KFC jsem zkoušela po celém světě a v Čechách je prostě nejlepší, museli jsme o tom natočit i video a bavili se o tom dvě hodiny.
Ale zpátky k tomu domovu…
Ano, prostě nejblíž mám asi k Praze, ale neberu ji za svůj domov. Tím je pro mě rodina a kamarádi, kteří to mají hozené trochu jako já, lidé, co nikdy nikam pořádně nepatřili. I proto máme dost odlišné rozhovory a debaty, například o tradicích a zvycích se vůbec nebavíme.
Sebe samu popisujete jako dítě přistěhovalců, a to jak ve vztahu k Česku, tak později k Americe, kde jste studovala a žijete tam. Zaujalo mě, že kvůli tomu máte velmi vyvinutý "pocit nedostatku". V čem se to projevuje?
Dávám si velký pozor na peníze. Doteď řeším, jestli můžu někde ušetřit třeba i deset korun nebo dolar. Pořád si neplatím Netflix, byť si to můžu dovolit, ale mám prostě psychické bariéry. Vtipné je, že jsem to o sobě vůbec nevěděla, všimla jsem si toho, až když jsem se začala pohybovat v jiných bublinách. Viděla jsem, že kamarádi v Americe, kteří nejsou děti přistěhovalců, žijí úplně jinak a neřeší, jestli si koupí oblečení nebo předplatí Netflix a HBO dohromady, klidně měli i pětkrát vyšší výdaje než já. Přistěhovalci mají totiž jinou mentalitu, musí mít nějaký finanční polštář, protože nikdy nevědí, co se jim může stát.
Rodiče měli k penězům stejný přístup?
Ano, vzpomínám si, že mi máma jednou koupila na spaní drahou kvalitní matraci, ale bez rámu. Tvrdila, že je spánek velmi důležitý, abych byla zdravá a mohla se učit a studovat, ale k čemu by mi byla postel? Na druhou stranu většinu peněz investovali do mého vzdělání, mamka mě zapsala do mezinárodních škol, kam chodily děti bohatších rodičů, takže jsem třeba k sobě domů radši žádné kamarády nezvala, protože jsem se styděla za to, jak bydlíme. Peníze šly jenom na to, co je důležité, a to bylo vzdělání. Na všem ostatním se šetřilo.
Postel už máte?
Mám, ale idea, že bych si třeba koupila barák, se pořád jaksi nedostavila. Přijde mi to zbytečné.
Cítíte se provinile, když si něco kupujete?
Strašně! Nosím oblečení, které je třeba dvacet let staré, dokud se to na mně nerozpadne. Je to fakt hrozný. Jednou jsem měla něco drahého z kůže a akorát mě to stresovalo, že to někde ztratím nebo to zničím.
A za co vám přijde smysluplné utrácet peníze, tedy kromě vzdělání?
Investování, to mě strašně baví. Většinu peněz mám v dlouhodobých investicích.
Když v knize shrnujete svůj život, píšete: "Teď je mi 29 let. Mám za sebou řadu dalších rolí, herecký kurz v Hollywoodu, bakaláře z jedné z nejlepších univerzit v Americe, zakládala jsem Comic Con ve Vietnamu, vybudovala start-upy v Los Angeles i v Londýně." Postrádám v tom výčtu nějakou lásku či vztah. Proč v knize chybí a chybí vám i v životě?
Vidíte, to tam není, to je pravda. Láska mi v životě určitě nechybí, partnery jsem samozřejmě měla, a možná proto, že nejsem vdaná a nemám děti, tak jsem neměla potřebu to nějak v knize řešit a pitvat. Chtěla jsem napsat knihu o tom, jaké to je být jiná a jaké to je vidět svět mýma očima. Máte pravdu, že jsem tam mohla dát kapitolu o tom, jak jsem chodila s Čechem a pak s Američanem a jaký to byl rozdíl.
A jak se rodiče dívají na to, že ve svém věku nejste vdaná a nemáte rodinu? Narážím na to proto, že ve vietnamské komunitě je to stále vnímáno velmi citlivě….
Teď už je jim to jedno, jsou rádi, když jim třeba zavolám a že se bavíme a občas i vidíme. Mám pocit, že i dokonce teta se o mně baví se svými známými a dává mě za vzor, že jsem toho hodně dokázala. Berou to tak, že si dělám, co chci, hlavně že jsem zdravá a nikdo po mně nic nechce. Možná jen babička pořád sonduje, jak to mám… Myslím si, že až se budu jednou vdávat, tak jim jenom řeknu, ať přijdou na svatbu, a bude to.
Máte představu, jak se žije v Asii, Evropě i Americe, ale víte už, kde by pro vás jednou bylo ideální založit rodinu?
V Asii asi nikdy nebudu, vadil by mi ten individualismus, pořád by se tam na mě koukali skrz prsty jako na ženu. Hodně bude záležet i na partnerovi, teď mám přítele v Americe, a myslím si, že i kdybych kluka v Americe neměla, tak bych chtěla být tak 70 procent v Americe a 30 procent v Evropě. Zjistila jsem, že žádné místo není perfektní a všude mi bude něco chybět. Na Americe mě baví ten fofr a vývoj, moc ráda se učím něco nového, a když se věci nehýbou nebo se nic moc neděje, tak to nedávám. Na druhou stranu v Evropě je komfort, špičkové zdravotnictví, je tu klid a krásně… Nevím tedy přesně, kde budu žít, ale vím, že to bude na více místech.
