Akrobatická pilotka: Přeletět svět boeingem? To není umění

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
Aktualizováno 14. 7. 2015 18:03
Rozhovor s první ženou akrobatického létání Radkou Máchovou o mužském světě v oblacích, trojrozměrném prostoru a přistání bez vrtule.
Foto: archiv Radky Máchové

Praha – Radka Máchová o sobě tvrdí, že se měla narodit jako kluk. Už jako malá si hrála s bakelitovými autíčky a s bratrem, leteckým mechanikem, vyráběla modely letadel. To ještě netušila, že bude v akrobatickém letectví takovým pojmem a ve svých 66 letech stále aktivním pilotem, kterého si pozvou přednášet i na český TEDx.

Pilotní průkaz získala v roce 1971 a za 44 let ve vzduchu nalétala kolem 1500 hodin, což podle jejích slov není moc. A to z jednoduchého důvodu: coby žena v letectví to neměla vůbec jednoduché a vše si musela platit sama. Navíc akrobatický pilot vzlétne vždy na deset minut a vrací se zpět na zem.

"Dopravní letadlo letí na druhý konec světa, ale má jeden start a jedno přistání během deseti hodin. Já za deset hodin stihnu vzlétnout a přistát stokrát," vysvětluje Radka Máchová, která se v roce 2002 stala vedoucí akrobatické skupiny Flying Bulls Aerobatic Team, ve které létali jen samí muži.

Aktuálně.cz: Akrobatické létání je dost velký adrenalin. Vyhledáváte ho?

Radka Máchová: Létám, protože to mám ráda a ve vzduchu se cítím dobře, ne proto, abych budila nějaký adrenalin. Hrozně ráda lyžuji, a čím rychleji, tím lépe. Nepotřebuji si nic dokazovat, jen se mi líbí řešit tu situaci. Za mých časů slovo adrenalin vůbec neexistovalo. Člověk prostě jen rád lyžoval.

Ze začátku jsem létala pouze rovně, postupem času mi to přestalo stačit. Pokud jsem byla v letadle sama, začínala jsem se i nudit. Pak jsem zjistila, že můžu letadlo otočit hlavou dolů, což mi otevřelo široké obzory a možnosti, jak můžu využít trojrozměrný prostor. Chci prostě zkoušet nové věci.

A.cz: Umět se rozhodnout ve vteřině je přeci schopnost, kterou musí ocenit i armáda. Nepomýšlela jste nikdy na kariéru v uniformě?

Ve věku, kdy by mě armáda brala, neměla o ženy absolutně zájem, a to na žádných pozicích. Pro ženy tyhle dveře nebyly vždy otevřené. Už v aeroklubu jsem byla za exota. Mladí kluci, přestože nic neuměli, postupovali rychle vpřed a braly je univerzity a vše měli zadarmo. Já tuhle možnost neměla. Papírově byla uzákoněna rovnoprávnost mužů a žen, ale v praxi nikoliv a tuplem ne v armádě.

Před asi třemi lety jsem potkala docela vysoce postaveného člověka Ústavu leteckého zdravotnictví, kterého si vážím. Ten na jedné besedě prohlásil, že ženy mají psychické i fyzické předpoklady pro to, být vojenskými piloty, ale nedokáže si představit, že by byly na jednom letišti společně s mladými muži. Jako kdyby se kdekoli ve fabrice nebo škole tyhle dvě skupiny vedle sebe nevyskytovaly. Nevím, co si představuje, že by se tam odehrávaly orgie nebo kázeň šla do háje?

A s tímhle bojuju celý život. Kdybych se ale narodila o něco později, možná bych tím stíhačem byla.

A.cz: Vy jste ale přeci velela partě chlapů v akrobatickém družstvu The Flying Bulls Aerobatics Team.

Nejednalo se o velení v pravém slova smyslu. Byla jsem leaderem skupiny, to znamená tím, kdo vede zejména ve vzduchu a kdo zajišťuje vše kolem vlastního létání. Není mnoho těch, kteří by se na tuto pozici hodili. Vydobýt si své místo na slunci bylo těžké, přestože si mě členové skupiny sami vybrali. Už dlouho jsem ale cítila snahy mě ze skupiny vypudit a dosadit tam někoho jiného.

Ženy a muži piloti jsou srovnatelní. V případě muže je to hodně silové. Hrrr nahoru, tam to rozkope a hrrr dolů.

Celá moje kariéra v letectví se vlastně odehrává tak, že někam nastoupím, postavím společnost na nohy, a když už to funguje, tak se najde mladší a agresivnější mladík, který mě vystřídá. Když to zvládne nějaká Máchová, tak si myslí, že to dokáže i on. Já mám ale během 14 dnů další nabídku. Lepší, s vyšším platem a vše se zase opakuje.

V případě skupiny jsem si myslela, že bude klid, protože nepůjde o to, kdo je čí strýček. Tady už musíte jednoduše umět. Přesto se to povedlo. Svého náhradníka jsem si sama vycvičila, je to opravdu velmi dobrý pilot.

A.cz: Opravdu není rozdíl, když letadlo řídí žena? Víte, jak se to říká v autě, když nevidíte řidiče? "To musí řídit snad ženská!"

Je jedno, kdo za kniplem sedí, důležité je, jak létá. Stačí si přečíst statistiky. Největší procento nehod způsobují muži, jsou nejagresivnějšími šoféry. Naopak ženy lépe zvládají stresující situace za volantem. Ženy pilotky a muži piloti jsou srovnatelní. Ženská akrobacie je snad jen trochu líbivější a elegantnější. V případě muže je to hodně silové. Hrrr nahoru, tam to rozkope a hrrr dolů.

A.cz: Jak moc můžete být ve vzduchu kreativní? Nelétáte ve výsledku pořád ty stejné otáčky?

Ne každé letadlo může dělat vše, rozlámalo by se. Létala jsem na Zlínu 50, pak jsem zkoušela Extra a XA 42 - akrobatické super speciály. Teď létám na tom, co mi přijde pod ruku. Začala jsem totiž spolupracovat se svým synovcem, který je blázen do počátku letectví. Staví repliky bojových letadel z první světové války, což jsou konstrukčně vlastně ultra lighty. Na leteckých dnech pak předvádíme velmi realistickou leteckou bitvu včetně pozemních bojových akcí.

Je to úplně jiné létání. Není umění přeletět celý svět s boeingem, kde máte vybavenou kabinu počítači. Řídit tohle malé letadlo, kde není vůbec nic a situaci vyhodnocujete pocitem, je o něčem jiném. Nemáte kabinu, vzduch cítíte na tváři, nemáte přístroje, snad jen kompas a rychloměr. Výšku odhadujete od oka. Je to úžasné.

A.cz: Začátkem roku jste se dostala s letadlem do velkých problémů. Bylo to poprvé, nebo tohle piloti zažívají často?

Ano, v únoru letošního roku jsme v Indii se skupinou The Flying Bulls Aerobatics Team předváděli obrácený přemet, který jsem létala snad stokrát. Je to nejtěžší prvek ve skupinové akrobacii a ve vysoké nadmořské výšce, při horkém vzduchu, kdy pístové motory moc netáhnou. Musíte nastoupat do bezpečné výšky, aby bylo dost prostoru pro provedení přemetu, s pomocí gravitace využít kinetickou energii, abyste nahnali rychlost a zůstala vám rezerva výkonu pro druhou stoupavou fázi letu. Ještě musíte dát pozor na plyn, abyste ho nedali moc a kolegům neulétli.

Den před letem mi nechodil motor, jak měl, tak mám pocit, že i přes kontrolu mechanika se objevila nějaká závada. V okamžiku, kdy jsem chtěla přidat plyn, nic se nestalo. Pilot, co byl vpravo ode mě, rychle ulétl a já spadla na toho vlevo. Bylo to rychlé. Oba jsme ale dokázali přistát na letišti, jako by se nic nestalo. Mně chyběla vrtule a kolega měl posekané křídlo.

A.cz: Vy jste přistála bez vrtule?

Letadlo se pak chová jako špatný kluzák, prostě musíte k zemi. V ten moment si ale nepřipouštíte, co všechno se mohlo stát. To vám dojde až na zemi. V 90 procentech případů totiž tuhle nehodu piloti nepřežijí. Při výcviku jsem se taky potkala s kolegou, když jsem ho cvičila. Tehdy zase on narazil do mě. Situací, které jsem musela akutně řešit, bylo hodně, ale nehody jsem měla jen tyhle dvě.

A.cz: Viděla jste film Pearl Harbor, kdy Ben Affleck a Josh Hartnett letí proti sobě a na poslední chvíli se uhnou, přitom se celou dobu dohadují, na kterou stranu mají uhnout? V akrobacii asi není radno si plést levou a pravou, že?

Levá a pravá strana by se měla řešit na zemi, a ne ve vzduchu. Ve filmu to ale režisér trošku přepískl. Piloti by to nikdy neudělali. Když jsme tohle létali ve skupině, jeden musí držet linku, druhý má za úkol se k němu dorovnávat a nesmí za žádnou cenu uhnout. Je to velmi psychicky náročné. Jakmile by začali uhýbat oba, mohli by se srazit.

Vždy se ale vyhýbáme stejným způsobem a na stejnou stranu, aby k takové nejasné situaci nikdy nedošlo. Ve skupině prostě nemůžou být lidé, kteří prosazují sami sebe.

Foto: archiv Radky Máchové

A.cz: Vím, že letadla jsou podle statistik nejbezpečnější způsob přepravy, přesto ve mně letecké katastrofy vyvolávají s ohledem na množství obětí velký strach. Jak reagujete na takové zprávy vy coby pilot?

Myslíte, že zrovna vy budete mít to štěstí, že s vámi spadne letadlo?

A.cz: Když zažívám tam nahoře turbulence, tak se určitě neutěšuji statistikami.

Během posledního červnového víkendu zemřelo na silnicích 12 lidí. V letectví, když zemře v České republice 12 osob za rok, a to i parašutistů, kteří mají nejvíce nakročeno k úrazům, je to katastrofa. Na silnici je to 12 lidí za víkend a nikým to neotřese.

Letectví má oproti silniční dopravě nespornou výhodu v tom, že veškeré důležité systémy jsou zálohované, kdyby se pokazila elektrika, hydraulika... Navíc každá nehoda se šetří a výsledek se zveřejní, aby už nikdo touto cestou nešel a předešlo se dalším nehodám.

Svého času padala letadla Comet 1 z 50. let. Krásná letadla s hranatými okénky. Zjistilo se, že v ohbí okének vzniká napětí materiálů, dochází k trhlinám, dekompresi a letadlo spadne. Jenom kvůli okénkům.

A.cz: Byla nějaká konkrétní nehoda, která pro vás byla varováním?

Nehod jsem viděla hodně a řada mých kamarádů ze Slov-Airu zahynula. Byla to společnost, která provozovala práškovací letadla. Za den měli třeba 60 startů, byli unavení a často vletěli do drátů vysokého napětí.

Bylo pár nehod, které se mnou zamávaly, asi proto teď nemám ráda moderní letadla, která jsou z plastu, kevlaru a ze skelných laminátů. Když dojde k nehodě plechového letadla, zmuchlá se, třeba i začne hořet, ale pilot má pořád šanci vylézt. Z umělohmotných letadel zbudou jen koncové oblouky křídel a ocas, ostatní je na popel. Je to elegantní s čistými tvary, ale pořád je to jen pryskyřice.

A.cz: Jste několikanásobná mistryně světa. Jakého ocenění si nejvíce vážíte?

Diplomy, tituly a kdesi cosi je sice hezké, ale nejvíce si vážím uznání od kolegů, kterého se mi dostalo právě v Indii. Den po té nehodě jsem byla pozvaná na brífink, který se koná před každým létáním, přestože my už neměli na čem. Dorazila jsem kvůli indické dopravě pozdě a potichu se kradla do sálu. V tom si mě všimli a všichni vstali a začali mi tleskat. Tohohle ocenění si vážím daleko nejvíc ze všech, protože to bylo od lidí, kteří tomu rozumí. Věděli, co se stalo, a ohodnotili náš postup a to, jak jsme se zachovali, potleskem vestoje.

 

Právě se děje

Další zprávy