"Četař Josef Koukal v prvém souboji se statečně rval proti Me 109, který se mu podařilo sestřelit. Po druhém startu toho dne došlo ke srážce s nepřítelem, při níž náš pilot prožil dramatické okamžiky. V zuřivém souboji proti vynikajícím Messerschmittům 109 dostal těžký zásah do benzinové nádrže, která vybuchla. S hořícím Hurricanem se řítil z 20 000 stop k zemi. Obklopen plameny, už hořel na celém těle, usilovně přemýšlel o své záchraně. Zápas se smrtí vyřešila náhoda. Náhlá exploze druhé benzinové nádrže roztrhla Hurricana do cárů a uvolnila nešťastného Josefa Koukala z pekla," líčí v knize Bitva o Británii legendární stíhací pilot František Fajtl osudný den tohoto pozapomenutého hrdiny ze září 1940.
Mimochodem, Koukal patřil k prvním pilotům 310. stíhací perutě RAF, což byl vůbec první československý stíhací útvar v britském letectvu. Předtím ještě krátce působil jako válečný pilot v Polsku a cestou do Francie a posléze Anglie si prošel několika zatčeními a dramatickými útěky.
František Fajtl ve své knize pokračuje popisem Koukalovy chladnokrevnosti, díky níž si zachránil život, ač bylo jeho tělo v jednom ohni. Padal střemhlav dolů a vyčkával s otevřením padáku, než oheň na jeho šatech uhasne. Otevřel ho až čtyři sta metrů nad zemí, dopadl do anglického statku, odtud byl převezen do nemocnice.
"Poležel si v ní téměř dva roky, než mu chirurgové třiadvaceti operacemi zacelili strašné rány na obličeji, rukou, nohou a dalších částech jeho mučeného těla," líčí dále Fajtl.
Josef Koukal mladší vypráví, jak stav tatínka byl natolik žalostný, že k jeho zuhelnatělému tělu volali místo doktora faráře. Pilot se naštěstí v tu chvíli probral a dostal se do rukou pověstného průkopníka plastické chirurgie, novozélandského lékaře Archibalda McIndoea. Ten ho naložil do slané vody a několik dní z něj při plném vědomí odlupoval zuhelnatělou kůži. Spát zpočátku nemohl, neměl oční víčka. Následně na něm věhlasný chirurg provedl třiadvacet operací, čímž se Koukal dostal do pověstného Guinea Pig Clubu, tedy Klubu pokusných morčat. Členy byli lékařovi pacienti, na nichž zkoušel nové postupy rekonstrukční plastické chirurgie.
Po 28 měsících ho lékaři postavili zpátky na nohy. To se psal začátek roku 1943. Český letec si navzdory námitkám lékařů vymínil, že se vrátí zpět k peruti. Se zdevastovaným tělem a pokroucenýma rukama a nohama znovu sedl do stíhačky, tentokrát Spitfiru. Tím se stal členem prestižního Caterpillar Clubu, jenž měl ve znaku housenku a sdružoval letce, kteří se dokázali zachránit padákem z neovladatelného stroje a znovu zasáhli do bojů.
Opět se tedy účastnil bitvy o Británii, v roce 1944 měl další těžkou havárii, z té však vyvázl bez větších zranění. "Odpoledne mu přistavili další stíhačku, a když houkaly sirény, už zase vzlétl do boje," vypráví jeho syn. Paradoxem je, že po návratu do vlasti ho z armády propustili jako nezpůsobilého - prý kvůli pokrouceným rukám a zohavenému obličeji. Přitom po celý zbytek života až do své smrti v roce 1980 nebyl dle synových slov u doktora ani v lázních.
Místo milované práce pilota prožil v ústraní život válečného invalidy s nízkým důchodem a v nuzném bytě. Patřil přitom k nejzkušenějším letcům, jenž ještě před válkou zalétával prototypy nových strojů. "Tohle bylo nesmírně nebezpečné zaměstnání, nikdo se v podstatě nedožil důchodu. Už tehdy vlastně věnoval svůj život vlasti," upozorňuje Josef Koukal mladší. Působil také jako tovární pilot a předváděl akrobatické kousky ve Francii, Anglii či Švédsku s letouny určené pro export. Během své kariéry se naučil ovládat 55 různých letadel. Do bitvy o Británii šel tedy coby elitní letec s mimořádnými zkušenostmi.
V komunistickém Československu si tak jako většina českých letců RAF prošel sledováním a provokacemi StB, která se snažila najít si záminku k jeho zatčení.
Ve vlasti se dočkal několika vojenských vyznamenání během krátkého uvolnění v 60. letech. Jeho největším zážitkem však byla účast na setkání popálených letců z Guinea Pig Clubu roku 1964 v Anglii. Mimochodem, akcí se účastníval prezident klubu - manžel britské královny Alžběty II., princ Philip.
"V Londýně šel po ulici s kravatou s morčaty, symbolizující popálené letce, a na uzlu měl zlatou housenku, symbolizující sestřelené stíhače, kteří se dokázali zachránit padákem. Vyprávěl mi, že nestíhal odpovídat na pozdravy lidí na chodníku. Kdo měl klobouk, tak smekl. Poznali ho podle těchto atributů i podle popáleného obličeje a postižených rukou."
V Československu se mu prý od lidí žádného uznání nedostalo. "Vyprávěl mi, jak se ho jednou nějaký pán na ulici zeptal: ‚Kdo vás takhle zřídil?‘ Odpověděl mu, že hořel v Británii ve stíhačce. Pán mu na to odpověděl: ‚Však jste tam nemusel lézt!‘"
Raději proto nikam moc nechodil a žil v ústraní, doma v Luži na Chrudimsku. Občas za ním přijeli jeho příznivci, většinou odborníci na vojenskou historii. "Ovšem riskovali, že je vyhodí z práce, když je u nás někdo uvidí," dodává Koukal ml. Narodil se krátce po odchodu otce na frontu, poprvé ho uviděl až ve svých šesti letech, kdy se tatínek vrátil s pošramoceným tělem domů.
Další smutná kapitola dramatického života československého elitního letce se začala psát po pádu komunismu. Tehdy byl sice rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka, pak však jako kdyby jeho jméno upadlo do klatby.
"Tatínek je uváděn jako jeden z deseti nejúspěšnějších československých stíhačů v bitvě o Británii. Těch devět už dávno státní vyznamenání dostalo, on stále nic," konstatuje se smutkem v hlase jeho syn. Ocenění pro tohoto hrdinu RAF je skutečně snad zakleté. V roce 1996 se podle Koukala ml. uvažovalo o tom, že by byl povýšen do hodnosti generála. Poté mu prý tehdejší místopředseda sněmovny Karel Ledvinka volal, že místo generála obdrží Řád bílého lva. Nedostal nic.
"V roce 2010 už proběhlo dokonce i tiskem, že tatínek bude vyznamenán Řádem bílého lva. Nedostal zase nic. No a teď do třetice byl navržen sněmovnou i Senátem. Dostal jsem echo, že to tentokrát opravdu vyjde. Připravil jsem si oblek, naleštil lakýrky, sehnal nocleh v Praze a odvoz tam i zpátky. Čekal jsem až do pátku, ale žádná pozvánka nepřišla a pan prezident to holt dal v sobotu jiným," vypráví 78letý Koukal junior.
Co se mu honilo hlavou, když 28. října 2017 prezident Miloš Zeman vyznamenával tu baviče Luďka Sobotu, tu režiséra béčkových filmů Zdeňka Trošku? "Díval jsem se na to a bylo mi smutno. Smutno nad tím mým tátou. Českému národu věnoval svůj život - do Británie odcházel jako zdravý 27letý mladík, vrátil se jako válečný invalida, s tělem navždy zohaveným. Znovu šel do boje i přes svá zranění, říkal mi, že chtěl zkrátka pomoct národu. Do své smrti nemohl pochopit, jak se k letcům RAF mohli Češi takto otočit zády, když za ně šli nasazovat své životy. Člověk s tím ale vůbec nic nenadělá, je to Zemanovo rozhodnutí," uzavírá smutně Josef Koukal mladší.
Video: Otec si vážil činů, ne vyznamenání. Je smutné, že ho Česko nenásleduje, říká Wintonova dcera
