Do devíti let jste vyrůstal na Ukrajině. Jak na tyhle roky vzpomínáte?
Vzpomínám na ně moc rád. Jako dítěti mi na Ukrajině nic nechybělo, i když jsme nežili v poměrech zaopatřené střední třídy, spíš naopak. Bydleli jsme na vesnici, kde jsme se živili zemědělstvím. Chovali jsme prasata na maso a krávy na mléko a smetanu. Vyrůstal jsem ještě s o dva roky mladším bráchou, odmalička jsme pomáhali sázet brambory a pak je i sklízet. Na několika polích jsme pěstovali taky řepu nebo obilí. Jako dítě jsem miloval štípání dříví, měl jsem na to svou malou sekyrku.
Ukrajina na tom byla ale ekonomicky hodně špatně a rodičům se tam nedařilo sehnat žádnou práci. Když mi bylo šest, odjel táta, který se vyučil zedníkem, na půl roku do Česka, kde začal pracovat na stavbách. Dostával třeba 50 korun na hodinu, ale pořád to bylo lepší než na Ukrajině. Pak do Česka vzal i mámu, která tu začala dělat uklízečku. Tři roky jsme se bez nich s bráchou museli obejít. Tehdy nás vychovávali děda s babičkou.
Jak jste pak prožíval stěhování do Česka?
Sice mi bylo líto, že jsem přišel o všechny své ukrajinské kamarády, ale zároveň jsem se těšil na nové prostředí. Do devíti let jsem neviděl jinou zemi než Ukrajinu, takže jsem si jako dítě představoval, že to v Česku bude vypadat úplně jinak. Jak jsem se hodně díval na filmy, fantazie mi jela na plné obrátky. A když jsme najednou s rodiči odjeli těch 1100 kilometrů na západ, zjistil jsem, že to v Česku až tak rozdílné není.
Trochu mě překvapila čeština, ale za nějaké čtyři měsíce jsem se ji naučil a nastoupil znova do třetí třídy. Tu jsem sice měl na Ukrajině už za sebou, ale v české škole chtěli, abych se správně naučil psát "hy chy ky ry dy ty ny" a podobně. Dost mi to šlo a za chvilku jsem dostával z diktátu lepší známky než mí čeští spolužáci. Paní zástupkyně mě na konci roku před celou školou chválila a říkala ostatním dětem: "Koukejte, Taras je z Ukrajiny a stejně je na tom líp než vy!"
Dávali vám to spolužáci kvůli vašemu ukrajinskému původu sežrat, nebo vás mezi sebe přijímali, jako byste byl rodilý Čech?
První stupeň základky byl v tomhle ohledu úplně v pohodě. Když jsme byli menší, braly mě ostatní děti v dobrém slova smyslu jako exota, byl jsem pro ně zajímavý. Na druhém stupni jsem se ale už setkával se slovní šikanou. Někdy jsem slýchal narážky na jadernou elektrárnu v Černobylu. Taky mám oproti rodičům a bráchovi tmavší pleť, takže mi spolužáci nadávali do cikánů, i když jsem s nimi neměl nic společného. Dost mě to mrzelo, ale postupně jsem se naučil nebrat šikanu osobně a spolužáci s tím nakonec přestali.
Už jste zmínil, že jste byl po příchodu do Česka třídní premiant. Jak dlouho vám to vydrželo?
Učil jsem se rád, vždycky mě bavilo dostávat jedničky a hodně k tomu přispěli i rodiče. České školství má oproti ukrajinskému velkou výhodu. Když je člověk bystrý a snaží se, může se až do dokončení vysoké školy vzdělávat zdarma. Na Ukrajině můžete ve škole dostávat sebelepší známky, ale stejně si za ni musíte platit. Proto mně a bráchovi rodiče vštípili, že máme být za tu šanci učit se zdarma vděční. Brácha už má teď za sebou pátý rok na Vysoké škole ekonomické. Já jsem tu stejnou školu zkusil, ale po dvou měsících jsem z ní odešel. Měl jsem už rozjetý byznys s YouTube a s parkourem, takže se mi moc nechtělo dál sedět v lavici.
Když už jsme u parkouru, pomohl vám sport v tom, abyste si mezi spolužáky vydobyl respekt?
Do 15 let jsem hrál fotbal za Říčany, což mi mezi některými spolužáky pomohlo. Viděli, že umím kopnout do míče, takže si mě v tělocviku rádi vybírali do týmu. S parkourem jsem začal v deváté třídě, ale na začátku jsem nic neuměl, takže to spolužákům připadalo trapné. Nechápali, proč o přestávkách skáču přes lavici, a spíš se tomu smáli. Když jsem po letech s parkourem prorazil na YouTube, tak mi naopak psali, že čumí, kam až jsem to dotáhl.
Vaše první pokusy s parkourem ale, předpokládám, nevypadaly tak atraktivně, abyste si je točil na video.
Přesně tak. Lidi vidí až výsledky několikaletého poctivého tréninku, salta ve výškách, dvojité vruty a tak dále. Začátky přitom kolikrát vypadají až komicky. Přeskakujete třeba půlmetrovou zídku a sotva přes ní přehoupnete nohy. Nebo skáčete ve výšce pět centimetrů nad zemí z obrubníku na obrubník. Touhle fází je ale důležité si projít, abyste získali rovnováhu a mohli se pustit do náročnějších prvků.
Co všechno by měl začínající parkourista absolvovat, než dojde na skákání?
Mně hodně pomohlo, že jsem před parkourem hrával fotbal. Hodně jsme tam posilovali nohy i zbytek těla, takže jsem byl na skákání fyzicky připravený. Dneska děcka s parkourem často začínají tak, že většinu volného času sedí před počítačem a najednou se rozhodnou, že z nich budou parkouristi jako Tary. Aniž by děti měly posílené tělo, zvednou se a chtějí hned skákat salta, což je špatný začátek. Parkour je jeden z nejtěžších sportů na světě a vyžaduje pořádnou fyzickou průpravu.
Než se do něj pustíte, měli byste dělat kliky, dřepy, sklapovačky. A taky plank, což je cvik, kdy zůstáváte co nejdéle ve vzporu na předloktí. Několik hodin v té nepříjemné poloze mučíte své tělo, aby se ve středu zpevnilo, a teprve až je dostatečně pevné, můžete začít s některými základními skoky a triky.
Já jsem se o všem dozvídal ze zahraničních videí. V Česku se totiž parkourová komunita začala budovat až kolem roku 2007. Dneska má mládež k dispozici parkourové kroužky a tábory, existují parkourová hřiště a trampolínová centra. Nic z toho tady v té době nebylo, takže jsme se s ostatními českými parkouristy inspirovali na internetu, a když někdo z nás začal zvládat některý trik, učil to ty další.
Na videích vypadá parkour docela nebezpečně. Jaký byl nejhorší úraz, který jste si při sportu přivodil?
Na videích vidíte profíky, kteří se nebojí riskantnějších věcí. Jinak je ale parkour podle mě stejně rizikový jako kterýkoli jiný sport. Začátky jsou pro děti bezpečné a maximálně se stane, že při nich škrtnou loktem nebo kolenem o překážku. Sám jsem kvůli parkouru nikdy neměl zlomeninu, ani jsem nebyl na žádné operaci. Moje nejhorší zranění bylo při pádu na zadek ze dvou metrů na beton. Na půl sekundy jsem přestal cítit nohy, protože jsem si narazil páteř. Byl jsem bílý jak zeď, bolela mě páteř a dva měsíce jsem pak nemohl zvedat paži, takže jsem si musel dát s natáčením pauzu.
V jednom z vašich nejúspěšnějších videí mohli diváci vidět, jak jste uvízl na skále.
Ano, to bylo v Krušných horách, v obci Tisá na Ústecku, kde jsou takové skalní věžičky. S parkouristy Picasem a Jayem jsme se skokem dostali na jednu z věží, z níž vedla cesta zpátky jen dalším skokem na skálu, která už se dala sejít. Byl to skok do převýšení, což by za běžných okolností nevadilo. Ve chvíli, kdy jsme měli skákat zpátky, ale Jay, který běžel přede mnou, metr před odrazem zakopl a jen tak tak vybral poslední krok. Kdyby se mu to nepovedlo, čekal by ho pád ze 30 metrů dolů.
V ten moment jsem začal uvažovat o tom, co by se stalo, kdybych zakopl taky. Přišly na mě nervy a hodinu a půl jsem se hecoval, abych to skočil. Několikrát jsem došel až k okraji skály, ale každý sval v těle se mi klepal. Najednou na protější skálu, kde byl Picaso s Jayem, došli malí kluci a řekli mi, že pod kopcem je horská služba, která mě může z věže dostat po laně. Nechtěl jsem to zbytečně lámat přes koleno, a tak jsem se od záchranářů nechal vysvobodit.
V dalším z parkourových videí běháte po konstrukci Trojského mostu a skáčete z tramvaje. Připouštěl jste si před zveřejněním, že podobné kousky po vašem vzoru může zkoušet některý z vašich fanoušků a nemusí to dopadnout dobře?
Taková videa jsem točil tak tři roky dozadu, kdy jsem se choval dost nedospěle. Snažil jsem se dělat senzační a kontroverzní věci, abych měl co největší sledovanost. Zároveň je ale potřeba říct, že riskantní kousky k parkouru odjakživa patřily. Když jsem v roce 2008 sledoval videa zahraničních parkouristů, viděl jsem v nich borce, co lezou po jeřábech. Sám jsem ale hned nelezl na jeřáb, protože mi bylo jasné, že na to nemám. Možná i proto jsem si dlouho neuvědomoval, jaké moje videa mohou mít dopady a že to, co dělám, někdo může napodobovat.
Byl jsem mladý a spontánní a říkal jsem si, že každý fanoušek má svůj rozum, aby vyhodnotil, co zvládne, a co ne. Taky jsem si říkal, že je na rodičích, aby hlídali, na co se děti dívají. S tím, jak jsem starší a sám mám dítě, mi postupně dochází, jak jsem se mýlil. Teď už chápu, že když rodiče pracují, nemají čas se neustále zajímat, co jejich děti dělají. Víc si teď připouštím, že když vedu populární YouTube kanál, mám současně za všechny lidi, co mě sledují, obrovskou zodpovědnost. Zpětně vidím, že by pomohlo i to, kdybych na začátek videa přidal text: "Sami to nezkoušejte, je to nebezpečné." Přemýšlel jsem i o tom, že bych některá videa smazal, jenže někdo z fanoušků je má určitě archivovaná a nahrál by je na YouTube znova.
Zohledňujete tuhle zodpovědnost i na Tary Campech, což jsou dětské tábory, kde svoje fanoušky učíte, jak trénovat parkour nebo jak natáčet videa?
Ano, děti mě kolikrát vnímají jako superhrdinu, a hned jak přijedou na kemp, žadoní, abych je naučil třeba salto dozadu. Chtějí všechno hned. Já jim ale vysvětluju, že jsem sám kdysi nedal ani dva kliky a že musí nejdřív rok posilovat břicho, protože jinak nebudou mít sílu, aby se při saltu vůbec odrazily. S mojí manželkou Stáňou kempy děláme šestým rokem, takže jsme už sehraní.
Na každý z týdenních kempů přijíždí 80 až 90 dětí, které se rozdělují do skupin po deseti vedených jedním vedoucím. Vždycky je to člověk, který umí nejen skákat parkour, ale zároveň má za sebou nějakou pedagogickou praxi s dětmi. K tomu s sebou bereme jednoho až dva zdravotníky, kteří ale většinou neošetřují nijak vážná zranění, spíš taková bebíčka.
Účast na Tary Campu vyjde na bezmála osm tisíc korun. Je ta částka adekvátní?
Podle mě je. Vždyť polovinu z té sumy spolkne ubytování a strava. K tomu si připočítejte platy pro personál, úrazové pojištění pro děti nebo dopravu všech parkourových překážek a čtyř obrovských trampolín pomocí kamionů. Navíc si vezměte, že když jsme na začátku nakoupili sportovní vybavení, byla to pro nás investice na deset let. Celkově jde zhruba 70 procent příjmů z kempů zpátky do nákladů.
Kromě ceny kempů vám lidé vyčítají taky částku, kterou si na svém e-shopu účtujete za parkourové oblečení. Před více než rokem jste svému fanouškovi na jedné akci řekl, že neprodáváte drahé oblečení, jen on má málo peněz. Tenhle výrok pak obletěl snad všechna česká média, odsoudilo vás za něj mnoho youtuberů a festival Utubering s vámi radši rozvázal spolupráci. Sám jste svá slova tehdy obhajoval jako nadsázku vytrženou z kontextu. Když se na kauzu podíváte s odstupem, udělal byste něco jinak?
Když jsem v prosinci roku 2018 vydal video Pirát silnic, ve kterém jsem s novým autem na dálnici zkoušel maximální rychlost, byla to moje největší chyba a oprávněně mi to u části publika uškodilo. Když jsem ale hned v březnu následujícího roku odlétal do zahraničí, kde jsem měl svou budoucí ženu žádat o ruku, a mezitím někdo z jednoho videa vystřihl právě tu nešťastnou větu o drahém oblečení, říkal jsem si, že to lidi nemohou myslet vážně. Na celém záznamu totiž bylo jasně slyšet, jak jsem po té větě začal fanouškovi vysvětlovat, že oblečení stojí tolik, protože si ho nenecháváme vyrábět takové množství, a kdybychom ho zlevnili, prodávalo by se pod výrobní cenou.
Spustila se ale řetězová reakce, bulvár si z toho vzal, co potřeboval, a já jsem to nezvládl vykomunikovat. Nejsem člověk, který v krizových okamžicích ví, co má říct. Naopak jsem hodně spontánní, mluvím pod vlivem emocí, a když mám něco na jazyku, tak to hned povím. Když mi novináři volali do ciziny a já jsem v tu chvíli řešil úplně jiné věci, nedokázal jsem jim v klidu vysvětlit, že tu větu, kterou jsem řekl, používám už několik let, a že jsem ji nemyslel jako urážku, ale jako pokus o humor. Ve všech médiích, kam mě potom pozvali, jsem si to spíš pokazil. Měl jsem tu kauzu radši nechat chvíli vyčichnout.
Zmíněná kauza pro vás taky znamenala výrazný odliv odběratelů. Jak jste to prožíval?
I když na spoustu lidí asi působím arogantně, ve skutečnosti jsem úplně jiný a nějakou dobu mě ta kauza psychicky drtila. Rozhodl jsem se ale, že na sobě nedám nic znát a ve videích dál budu sám sebou. I když jsem přišel asi o sto tisíc odběratelů, během pár měsíců mi těch sto tisíc zase přibylo zpátky. Nakonec jsem za všechny kauzy, které se kolem mě vytvořily, rád, protože jsem díky nim tím, kým jsem. Moje přešlapy mi daly ponaučení, že se musím víc hlídat.
Jak moc si jako čerstvý otec hodláte hlídat své soukromí, abyste svou dceru nevystavil nechtěné pozornosti?
S manželkou Stáňou o tom teď hodně mluvíme. Sám jsem si zvykl své soukromí sdílet. Jednak mám díky tomu obsah na svůj kanál a taky mi to dovoluje být autentický a nemuset si na nic hrát. Původně jsme si se Stáňou řekli, že u dcery nebudeme zveřejňovat celé její jméno a taky fotky, na kterých má celý obličej. S těmi fotkami to ale bylo těžké uhlídat a taky jsme si uvědomili, že když pak děti ve školce a ve škole uslyší její příjmení, stejně budou hned vědět, že je naše.
Jasně, že ji spolužáci možná budou šikanovat, protože je dcerou internetových hvězd. Stejně tak by ji ale mohli šikanovat kvůli původu nebo proto, že má odstáté uši. Problém je šikana jako taková. Sám jsem ji zažil a rozhodně to dceři nepřeju. Kdybych si chtěl ale poctivě hlídat soukromí, musel bych si úplně zrušit YouTube kanál, což nechci, protože mě natáčení videí pro moje fanoušky baví.
