Většina kuřáků tu situaci dobře zná. Když není v dohledu popelník ani odpadkový koš, odhodí nedopalek na zem nebo do kanálu, aniž by si uvědomovali, jakou škodu napáchají. Zbytek vykouřené cigarety v sobě ale nese stopy toxického polonia, dehtu či formaldehydu a zároveň je vyrobený z acetátu celulózy, takže se stejně jako jiné plasty v přírodě jen tak nerozloží. Pokud ho kuřák nechá ležet ve městě na chodníku, dostane se při troše štěstí alespoň do spalovny směsného odpadu. Horší je, když vajgl skončí v kanalizaci.
"Kuřák má pocit, že po sobě bordel z cigarety schoval, a neuvědomuje si, jaký průšvih může způsobit. Když se vajgl dostane do koše kanálu, můžou ho odtud technické služby ještě vybrat. Pokud ho ale rovnou spláchne odpadní voda, tak pluje do čistírny a přitom se louhuje. Kontaminují se tak podzemní vody, což se děje i v případech, kdy kuřák nedopalek zahodí třeba v lese. Když tam zůstane, tak se všechny toxické látky, které obsahuje, působením dešťů vsakují do země," vysvětluje Petr Kukla, který před osmi lety založil iniciativu Bez vajglu.
Prvním nápadem, kterým se pokusil vyčistit veřejný prostor od cigaretových nedopalků, byly kapesní popelníčky. Dnes už si tabák dopřeje jenom příležitostně, ale dvacet let kouřil balené cigarety pravidelně, takže popelníčky nejdřív sám testoval. "V Česku v roce 2015 nebyly běžně k dostání, našli jste je maximálně v některých reklamních agenturách jako dárkové předměty. Tabákové firmy už tehdy určitě věděly, že něco podobného existuje, ale neměly snahu kapesní popelníky kuřákům nabízet. Pídil jsem se po nich ve všech možných prodejnách, ale nikde je neměli, tak je moje žena začala shánět přes eBay ze zahraničí," popisuje Kukla.
Posléze si z ciziny objednal první větší dodávku, v níž byly tři prototypy, které nabízí dodnes - kapsička, toulec a kulatý přívěsek připomínající kapesní hodinky. "Abych je mohl začít prodávat, musely vypadat dostatečně přitažlivě, tak jsem oslovil různé grafiky, designéry, čmáraly, jak já říkám, a ti mi je pomalovali. Nejlíp se jim designy vymýšlely na kulaťák, který jsme tím pádem prodávali v nejvíce variantách a stal se mezi kuřáky nejpopulárnější. Má ale svoje nevýhody - není třeba tolik těsný, takže se hodí jenom jako přívěsek na klíče nebo na kalhoty. Do kabelky ani do batohu nepatří. Kapsička je mnohem praktičtější a můžete ji bez obav schovat kamkoli," doporučuje Kukla.
Chlapi si kapesní popelník sami nekoupí
Nejvíc zájemců o kapesní popelníčky se mu dodnes daří získávat na festivalech, které objíždí se svým stánkem, případně prostřednictvím vlastního internetového obchodu. "Na sociálních sítích bychom bez sponzorovaných příspěvků byli vidět jenom ve své bublině, a protože jsme nechtěli dávat peníze Facebooku ani Instagramu, využili jsme placenou reklamu jenom minimálně," doplňuje Kukla.
Za osm let se mu kapesních popelníků podařilo prodat kolem 15 tisíc kusů. "Naší cílovou skupinou jsou hlavně lidi mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti lety, kteří cestují, sportují, studují a jsou dostatečně uvědomělí, aby ctili přírodu a neházeli vajgly na zem. Zajímavé je, že devadesát procent našich zákazníků tvoří ženy. Chlapi si ve většině případů kapesní popelník sami od sebe nekoupí," zmiňuje Kukla.
Po čtyřech letech si ale vystudovaný strojař, který se živí prodejem dopravníků, uvědomil, že většina kuřáků se popelníček v kapse nosit nenaučí, a tak přišel s dalším nápadem - Boudou na špačka. "Podíval jsem se na odpadkové koše ve veřejném prostoru a zjistil jsem, že i když disponují nějakým mechanismem, do kterého člověk může vajgl dát, většina z nich je matoucích. Kuřák neví, jestli má cigaretu típnout o vrchní destičku, nebo ji vhodit dovnitř. Bojí se, aby obsah koše nezačal hořet, takže radši nechá vajgl položený nahoře, odkud ho ale po chvíli odfoukne vítr, takže se pak nedopalky povalují všude kolem. Proto jsem si řekl, že potřebujeme ortodoxní stojanový popelník," vypráví Kukla.
Nechal si od kamarádů svařit ocelovou boudu se sedlovou střechou, která vypadala jako velká ptačí budka, ale zároveň v ní byl jenom mrňavý otvor na vhazování nedopalků. "Chtěl jsem, aby se tam vešel opravdu jenom vajgl a lidi tam necpali banánové slupky, účtenky ze supermarketů ani dřívka z nanuků. Budku jsem pojmenoval vtipným dvojsmyslným názvem a přidal jsem slogan ‚špaček patří do boudy‘. Doteď jsme jich do veřejného prostoru dostali 120. Polovinu jsem zdarma rozdal v restauracích, barech, kavárnách nebo horských chatách, odkud se o nich dozvěděly další podniky, které si je u nás už objednaly za peníze," vzpomíná Kukla.
Popelník musí poznat i absolvent základky
Přestože každou boudu označil nápisem popelník, našli se lidé, kteří se ho ptali, jak se do tak maličké dírky vlezou ptáci. Když tedy později uvažoval nad designem popelníků, které by mohly fungovat i v městských ulicích, parcích nebo na zastávkách hromadné dopravy, rozhodl se pro jednoznačně rozpoznatelnou podobu. "Potřeboval jsem něco, co pochopí i člověk, který dochodil jenom základku. Něco provokativního, u čeho budou mít kolemjdoucí možná pocit, že to do města nepatří," přibližuje Kukla. A tak se zrodil projekt popelníků, které vypadají jako obří vajgly. Na výrobu prvních třiceti kusů se mu v polovině července prostřednictvím crowdfundingové sbírky na serveru HitHit podařilo vybrat přes 100 tisíc korun.
Základ obřího oranžového vajglu má tvořit odpadová trubka, jejíž horní a spodní díl Kukla vytvořil pomocí 3D tiskárny. "Nahoře je imitace oharku, o kterou budou moct kuřáci vajgl típnout, ale kdykoli by ho tam chtěli jen tak položit, spadne jim na zem. Budou ho tedy muset vhodit do díry. Spodní díl zase bude možné otevřít jedině protikusem. K popelníku přijde povolaný člověk, nasadí na něj takový hrnec, vysype nedopalky a pak obří vajgl znovu zavře. Většina popelníků, které teď ve městech najdete, se totiž otevírá přes zámeček nebo nějakým klíčem, takže se do něj může kdykoli vloupat nějaký vandal," upozorňuje Kukla.
Úspěch crowdfundingové kampaně bere jako signál, že se veřejnosti jeho nápad líbí, a tak ho chce za čtvrt roku, až na navrhovaném prototypu vychytá poslední nedostatky, otestovat přímo ve městech. "Mým cílem je, aby si radní v Praze, Ostravě nebo Brně řekli, že popelníky chtějí, věnovali na ně část rozpočtu, který mají vyhrazený na ochranu životního prostředí, a rozmístili první sérii v ulicích. Ideálně tak, aby popelníky stály ve vzdálenosti pár set metrů od sebe, a kuřáci věděli, že když s dokouřenou cigaretou trochu popojdou, najdou brzy místo, kde ji vyhodit. Za peníze, které od města dostanu, nechám vyrobit další, a popelníky se tak budou šířit dál," plánuje Kukla.
Přemýšlel už i nad tím, kdo bude nashromážděné nedopalky vyvážet a co s nimi bude dál. "Nabízí se dvě možnosti. Jedna z nich je, že se města o vyprazdňování vajglů budou starat sama, stejně jako si obstarávají koše se směsným odpadem. Druhá varianta spočívá v tom, že na údržbu najmeme například lidi bez domova, nebo brigádníky z řad studentů. V takovém případě bychom vysbírané nedopalky neposílali do spalovny, jako to dělají technické služby, ale zajistili bychom jejich recyklaci, která už dneska není ničím nemožným. Jsme v kontaktu se slovenskou firmou EcoButt, která granulát z vajglů přimíchává do asfaltových směsí. Rádi bychom městům nabídli kompletní službu od zajištění popelníků přes sběr nedopalků až po jejich likvidaci," dodává Kukla.
