Naposledy jsme spolu mluvili před dvěma roky a musím říct, že tentokrát vypadáte ve formě.
Děkuju. Pořád mám nicméně problémy s krátkodobou pamětí a prostorovou orientací a nemám tolik energie, ale to už může být i věkem.
Píšete si pořád poznámky na papírky, nebo už máte jiný systém, jak si věci pamatovat?
Mým základním nástrojem je jaksi rezignace… To není pokus o bonmot, ale realita. S některými věcmi se zkrátka musím smířit. Prakticky vzato s chabou krátkodobou pamětí bojuju velkým diářem a poznámkovým bločkem, kam si všechno zapisuju a barevně rozlišuju. Když mi ale někdo zavolá a nemám si to zrovna jak a kam zapsat, je téměř jisté, že to zapomenu.
A pamatujete si, kolik kusů poslední knížky jste prodal?
Naposledy mi z nakladatelství říkali, že prodeje jsou nyní velmi dobré - hodně přes 30 tisíc.
Momentálně to už je přes 40 tisíc. Takže zatím nebudete muset jít učit do školy na Sázavě nebo jít psát do novin, což byl váš záměr, kdybyste se už nemohl živit psaním.
Ano, to snad můžeme vyloučit. Jít do práce by po 35 letech na volné noze pro mě byl spíš katastrofický scénář než reálná alternativa. Pro noviny ale částečně dělám, píšu teď do Lidovek každý týden fejeton. Je to nejen vlastní propagace, ale i řemeslné cvičení. Baví mě to, byť se kvůli některým svým názorům občas dostanu do konfliktů. A taky to není úplně snadná práce: ať si někdo zkusí napsat co možná aktuální a pokud možno i vtipný fejeton, který se nebude příliš týkat politiky a bude mít přesně 2700 znaků.
Dobře, zůstaňme teď u jednoho z vašich nedávných fejetonů. "Děkuji, že jsem se narodil v zemi, kde jsem mohl na vrstevnice sáhnout," napsal jste mimo jiné začátkem října právě ve sloupku pro Lidové noviny, který vyvolal ostrou kritiku a reagoval na něj otevřeným dopisem například právník Pavel Houdek. Stojíte si pořád za svým textem?
Když teď vidím tu šílenou hysterii, tak bych v něm asi víc zdůraznil tu nadsázku. Mluvíme ale proboha o fejetonu, což je žánr na pomezí literární fikce a žurnalistiky. Není to přece moje úvaha nebo esej o znásilnění, ale humoristický fejeton! Navíc jsem reagoval na věci, které opravdu bijí do očí: ta dáma mlčela třicet let a ozve se až ve chvíli, kdy údajný násilník kandiduje do funkce soudce Nejvyššího soudu. To fakt smrdí, ať se na mě nikdo nezlobí.
Četl jste Houdkův otevřený dopis?
Ano, četl. Pobavilo mě, že je instruktorem bojových umění a zároveň feministou, takže má podobné oponentury vlastně v popisu práce. Profesní deformace. Už jen zbývá, aby mě vyzval na pěstní souboj.
Tvrdí, že zlehčujete zločiny a urážíte oběti, které se ozvou.
To je čirá demagogie. Naprostý nesmysl! V životě bych si nedovolil zlehčovat tak odporný zločin, jako je znásilnění, natož jeho oběti. Ať si pan Houdek přečte můj fejeton ještě jednou v klidu a uvidí, že se mýlí. Nenapsal jsem fejeton o znásilnění, ale o hysterce, která se podivně "probrala" až po neuvěřitelných třiceti letech - a to navíc přesně ve chvíli, kdy domnělý násilník usiluje o vysokou státní funkci a opozičním politikům se to nelíbí. A hlavně bych rád zdůraznil, že tu ježišmarjá nemluvíme o znásilnění, ale o středoškolském mejdanu, na kterém šla holka s dvěma klukama dobrovolně na pokoj, kde se ji pak jeden údajně, teď cituji, "pokoušel svléknout a ten druhý na ně přitom opilecky skákal". No, moje představa o znásilnění je poněkud jiná.
Víte, v tom je ale cítit trochu rozpor. V jednom sloupku jste psal, jak chcete rozbít pusu slepci, který zírá do výstřihu vaší dcery, v jiném nazýváte pokus o znásilnění nevinným gymnaziálním pettingem.
Tohle vaše spojení mě fakt pobavilo. Ta situace se slepcem je především samozřejmě zcela smyšlená. Je to pokus dostat do fejetonu vtip založený na záměně 3D brýlí a slepeckých brýlí. Chtěl-li jsem to takto použít, slepec se jaksi musel na něco "koukat", a proto jsem do toho minipříběhu zasadil svoji dospívající třináctiletou dceru. Takhle to obrátit proti mně je čirá demagogie. Kdo chtěl, ten tomu výše zmiňovanému fejetonu rozuměl správně. Kdo si ho potřeboval vyložit tendenčně a účelově, ten teď tvrdí, že Viewegh schvaluje znásilnění.
Od vypuknutí hnutí #MeToo uplynul rok. Jak podle vás změnilo společnost?
No všichni už přinejmenším víme, že musíme mnohem víc než dřív vážit slova, abychom se někoho nebo něčeho nedotkli, že? Chci, aby tady jasně zaznělo: já si uvědomuju, že postavení ženy a muže ve společnosti stále není v Čechách zcela rovnoprávné a že ve vztahu k ženám jsou tu temná rezidua minulosti.
Co tím myslíte?
Bezpočet chlapů se k ženským dodnes chová hnusně nebo minimálně netaktně. A taky samozřejmě uznávám, že je potřeba s tím něco dělat a bojovat proti tomu. Věříte tomu, že jsem byl pozván na hned dva jakési ženské "sjezdy" a vystupoval tam jako vážený host v diskusi? A že jsem se za ženskou emancipaci samozřejmě mnohokrát veřejně postavil? A najednou jsem tady málem největší sexista a machista? To je absurdní!
Každé hnutí může sklouznout do extrému a feminismus není výjimkou. Vadí mi nejrůznější projevy feministické hysterie: jako když třeba muž podrží ženě dveře a je nařčen ze sexismu, nebo když vyhodí učitele z česko-americké školy, protože pochválil třináctileté studentce obrázek kačenek na tričku. Obojí se opravdu stalo. Nebo když americká tenistka v zápase dvou žen obviní rozhodčího, že jeho verdikt podle pravidel byl sexistický. Proti tomuhle šílenství se ozývám a nadále se ozývat budu.
Proč celé #MeToo Českem v podstatě prošumělo?
To je otázka pro feministky, psychology a sociology. Když si ale připomenu například různé výjevy z českých hospod, plesů a zábav, troufl bych si tvrdit, že většina českých žen i kontroverzní, přehnanou a často nevkusnou přízeň mužů vnímá méně hystericky. Chlapa je přece většinou možné včas odpálkovat. Nebo onen aktuální příklad, který agilní feministky a feministy tak pobouřil: na základce jsem stejně jako většina mých spolužáků skutečně zažil různé nevinné, veselé a často i vzájemné sexuální hrátky. A vsadil bych se, že to je zkušenost spousty lidí mé generace. Nemyslím si, že bychom jako kluci nějaké holce způsobili trauma. Rád dodávám, že na třídní srazy jsme od začátku až dodnes spolužačkami zvaní úplně všichni. K soudu, pokud vím, dosud nikdo z bývalých spolužáků povolán nebyl.
Vraťme se teď k vaší poslední knížce. Překvapilo vás vzhledem k dramatickému odchodu z nakladatelství Druhé město, kolik kusů se jí prodalo?
Ano, příjemně, v minulých letech šly prodeje strašně dolů. Věděl jsem, že hlavní příčina je v tom, že moje knížky v knihkupectvích prostě nejsou. Když jsem jezdil na čtení, udělal jsem si takový soukromý průzkum a osobně navštívil knihkupectví v Kolíně, Pelhřimově, Jindřichově Hradci a v Benešově a také některá knihkupectví v Praze. A všude tam mi říkali, ať vyřídím Dobrovskému, že moje knížky nemají. Tak jak se mohly mé knihy prodávat, když na prodejnách většinou nebyly?
Váš bývalý nakladatel Martin Reiner přesto knihu označil, že jde o text na úrovni hvězdné pěchoty, který je navíc plný vulgarismů. Jak se vám podobné věci poslouchají?
Do jeho hodnocení se bezpochyby promítá momentální averze, kterou k sobě oba cítíme. Mám na tu knížku i zcela jiné ohlasy.
Vy svoji knihu považujete za kvalitní?
Kdybych ji za kvalitní nepovažoval, tak bych ji nevydal. Mám jistou stavovskou hrdost a hlavně bych si přece nepokazil renomé, které jsem si tady za 30 let psaní vybudoval. Opravdu bych nikdy nevydal knihu jen proto, aby vyšla a já za ni dostal nějaké prachy. Navíc teď pominula má finanční krize, protože prodávám oba pražské byty a při momentálních cenách nemovitostí v hlavním městě budu do konce života víceméně finančně zabezpečen. Už mi těžko bude moci být podsouváno, že píšu jenom pro peníze.
Pan Reiner dále říkal, že jste v podstatě ze dne na den zestárl o 20 let a uvažujete jako stařík, který není schopný přemýšlet v kontextu. Dokážete objektivně vůbec posoudit, že vaše poslední texty opravdu dosahují úrovně, při které se dají prohlásit za literaturu?
Je nechutné, že Martin jako můj bývalý kamarád dokáže něco podobného říct, tohle si dneska nesmí dovolit ani zdravotní sestra k pacientovi. Ale budiž, první dva roky po prasklé aortě jsem skutečně měl velké handicapy, psaní pro mě bylo utrpení a bez Martinovy redakční práce by ty knížky asi vůbec nevznikly. To je pravda. Nepsal je ale on, jak lživě naznačuje. Odevzdal jsem třeba 200 stránek, on z toho třicet vyškrtal a hlavně mi opravoval věcné chyby. Občas se k mé nevoli pokoušel psát za mě i celé věty, to dělal ostatně vždycky, ale proti tomu jsem se taky vždy bránil. Většinu jeho korekturních zásahů tvořily škrty a věcné opravy. Ale závěrečné slovo jsem i tak pořád měl já, jsou to moje knížky, za kterými si stojím.
Kdy jste se s panem Reinerem viděl naposledy osobně, nebo si vzkazy momentálně posíláte přes média?
Neviděli jsme se asi rok, párkrát jsme se zahlídli na nějaké akci. Nebavíme se spolu. Nebyl to totiž jen rozchod s nakladatelem a zaměstnavatelem, ale hlavně s kamarádem, kterého jsem třicet let považoval za svého nejlepšího přítele a kterému jsem byl jako autor po celou tu dobu věrný. Dostával jsem totiž samozřejmě nejrůznější nabídky od jiných nakladatelství, které jsem však odmítal, byť se mě snažila výrazně přeplatit. Nechtěl jsem Martina opustit kvůli vyšším příjmům - a tuhle svoji věrnost můžu doložit na konkrétních příkladech.
A když se objevil silný distributor (Euromedia, pozn. red.), který Martinovi nabídl, že se postará o mnohem lepší distribuci a propagaci, než dosud mám, ale že vydávat mě bude i nadále Martin, obchodník v Reinerovi se zalekl a celé to z ryze sobeckých pohnutek vetoval. Přestože Martin velmi dobře věděl, jak mizernou distribuci a propagaci máme, a přestože věděl, jak špatně zdravotně i finančně jsem na tom tenkrát byl.
V dubnu jste vydal knihu, teď jste odevzdal rukopis povídek, které dorazí do knihkupectví na jaře příštího roku. Znamená to, že už pro vás psaní není utrpení?
Ta stresová situace před dvěma lety a ta dnešní jsou neporovnatelné. Jsem člověk, který stres nesnáší. Někoho stres nakopne k mimořádným výkonům, já se ale hroutím. Zlomím. Potřeboval jsem se proto uklidnit, abych mohl psát. To se podařilo, píšu - nejen povídky a nový román, ale třeba i ty fejetony do Lidových novin, které mě momentálně udržují v slušném pracovním tempu.
A nevadí vám psát do Lidových novin? Řada umělců se rozhodla vydavatelství Mafra kvůli Andreji Babišovi bojkotovat, týká se to právě i fejetonistů.
To není věc, kterou bych měl řešit já. Do Lidovek jsem přispíval už před lety, kdy tam Andrej Babiš nebyl. V těch novinách mám řadu známých včetně pana šéfredaktora. A když mě šéfredaktor počátkem roku požádal, abych navázal na tradici a psal pro Lidovky tak jako kdysi fejetony, žádné vlastnické vztahy s Babišem jsem neřešil. Mimochodem, za oněch zhruba sedm měsíců, co fejetony píšu, jsem nezažil jedinou cenzorskou poznámku, a to jsem samozřejmě psal i o politice. Ale ano, je pravda, že jsem zatím nenapsal žádný kritický fejeton o Andreji Babišovi, kterým bych jaksi prokázal svou politickou nezávislost. Napsal jsem ale už kritické fejetony o Zemanovi, takže když mě napadne něco smysluplného a aspoň trochu vtipného o panu Andrejovi, klidně to napíšu a odevzdám a uvidíme. Zatím cítím tvůrčí svobodu. Píšu si, co chci.
V obou novelách vaší nové knihy Muž a žena se objevuje svatba. Věříte v ni ještě?
Odpověď na tuto otázku bude mimořádně zajímat moji přítelkyni, ale bude bohužel zklamaná. Na svatby už nevěřím, což ostatně ona tuší. Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, já jsem do ní dvakrát vstoupil. Potřetí už fakt ne.