Aby zamezili dalším náletům a ochránili strategická ústí řek před zaminováním, rozhodli se Britové pro výstavbu předsunutého obranného systému. Mezi lety 1941 a 1943 tak vznikly technicky promyšlené stavby, které se obešly bez jediného kousku pevniny. Nesly jméno po svém tvůrci, inženýru Guyi Maunsellovi, a vešly do dějin jako Maunsellovy pevnosti.
Jejich účelem bylo chránit klíčové přístupy k Londýnu a dalším důležitým oblastem před německými nálety. Pevnosti byly rozděleny na námořní a armádní typy, přičemž námořní verze byly umístěny na pontonových základech a vybaveny protiletadlovými děly a radarovými systémy. Armádní věže tvořily komplexní struktury s několika věžemi propojenými lávkami, sloužícími jako platformy pro těžké zbraně a ubytování posádek.
Stavba pevností byla technickým zázrakem své doby. Věže byly prefabrikovány na pevnině a následně transportovány na určená místa, kde je dělníci usadili na mořském dně. Proces umožnil rychlou a efektivní výstavbu bez nutnosti složitých operací na otevřeném moři. Každá věž byla navržena tak, aby odolala nepříznivým podmínkám a poskytla posádkám potřebné zázemí pro dlouhodobý pobyt.
Po skončení války byly věže postupně opuštěny a ponechány napospas přírodě. V 60. letech však zažily nečekanou renesanci, když se staly útočištěm pro pirátské rozhlasové stanice, které vysílaly mimo dosah britských zákonů. Nejznámějším případem je Fort Roughs, který byl v roce 1967 prohlášen za nezávislé knížectví Sealand a dodnes je předmětem debat o svrchovanosti a mezinárodním právu.
Dnes jsou Maunsellovy pevnosti tichými svědky minulosti, připomínajícími období, kdy bylo nutné čelit bezprostředním hrozbám inovativními a odvážnými řešeními. Navzdory chátrání a korozi zůstávají struktury fascinujícím příkladem lidské vynalézavosti a odhodlání chránit svou vlast. Jejich zachování a případná revitalizace jsou předmětem diskusí mezi historiky, architekty a nadšenci do industriálního dědictví.
