Praha - Když jsme spolu dělali rozhovor, bylo Emilu Palečkovi 84 let a právě získal ocenění Česká hlava. Pracovní plány měl tak do stovky, dělal na Masarykově onkologickém ústavu a na Biofyzikálním ústavu AV, oficiálně mu to dávalo úvazek 1, reálně ale prý tak 1,8.
"Pracuji skoro pořád, i po večerech, o sobotách. V neděli ale odpočívám, jdu si zaplavat a pak do rodiny svého syna, za čtyřmi vnoučaty. Už si říkám, že bych měl svoji pracovní aktivitu v příštím roce omezit," vyprávěl mi.
Potkali jsme se znovu v prosinci 2017, to přebíral Cenu Neuron a bylo mu 87. Ptala jsem se ho, zda je vše při starém. Bylo. Stále měl šestidenní pracovní týden, stále odpočíval jen v neděli, stále chodil plavat. Ostatně ani svůj poslední víkend v životě neudělal výjimku - v sobotu byl v práci a v neděli si šel zaplavat. V bazénu ho pak stihla mrtvice…
Před půl stoletím se profesor Emil Paleček stal světově uznávaným vědcem, průkopníkem elektrochemie. Mohl si vybrat, zda bude pracovat na Harvard University, Princetonu či na Brandeis University. Protože byl v nemilosti u komunistického režimu a měl nálepku "politicky neúnosného", zůstalo jen u dvou krátkých stáží.
Přesto si profesor Paleček držel deset let náskok před zbytkem světa. Jeho rozvoj elektrochemie, zkoumání DNA či chemické reaktivity byly proslulé.
Aktivním vědcem zůstal až do své smrti.
Se svým týmem úspěšně pokračoval ve vývoji diagnostiky rakoviny - pomocí elektrochemické analýzy microRNA či elektrochemií bílkovin, kdy jsou schopni rozpoznat sebemenší poškození či mutaci bílkoviny.
Připomeňte si tohoto světově proslulého chemika v rozhovoru z prosince 2014, kdy obdržel "českou Nobelovkou", tedy cenu Česká hlava.
A.cz: Jak se dá zvládat dělat vědu na světové úrovni v 84 letech?
prof. Emil Paleček: Zvládat by se to dalo, kdybych dělal na těch 0,3 na Masarykově onkologickém ústavu a 0,7 na Biofyzikálním ústavu Akademie věd. Jenže když to spočítám, pracuji spíše na 1,8. Pracuji skoro pořád, i po večerech, o sobotách. V neděli ale odpočívám, jdu si zaplavat a pak do rodiny svého syna, za čtyřmi vnoučaty. Už si říkám, že bych měl svoji pracovní aktivitu v příštím roce omezit.
A.cz: Vy jste tedy ještě nikdy nebyl v klasickém důchodu?
Až do osmdesáti let jsem nepobíral důchod. Od osmdesáti jsem pracující důchodce.
A.cz: Čím se nyní zabýváte?
Zabýval jsem se především DNA, elektrochemií a chemickou reaktivitou. DNA se již teď zabývám méně, ale začal jsem se věnovat především elektrochemii bílkovin.
A.cz: Čemu konkrétně?
Zjistili jsme, jak můžeme zkoumat strukturu bílkovin, poškození bílkoviny, mutaci v bílkovině, výměna jediné aminokyseliny se již dá rozpoznat. Aplikovali jsme to na protein, který je velmi významný v rakovině - je to protein p53.
A.cz: Jak tento protein funguje?
Laicky řečeno tato bílkovina dává pozor, abychom nedostali rakovinu. Rozpozná, když dojde k poškození DNA a spustí procesy, jako třeba že zastaví buněčné dělení, replikaci DNA po určitou dobu, a ta DNA může být v té době opravena. Nebo spustí programovanou smrt buňky, buňka zahyne a nemůže způsobit rakovinu. Problém je, když je tato bílkovina mutovaná, tak přestane fungovat, a dokonce může urychlovat rakovinné onemocnění. Na to se velmi soustředíme a pochopitelně nejen my. V této věci spolupracujeme s Masarykovým onkologickým ústavem v Brně.
A.cz: Který projekt máte rozpracovaný?
Snažíme se v diagnostice rakoviny uplatnit microRNA. To jsou krátké RNA, které se dají dobře analyzovat elektrochemicky. To se nedá udělat ani za týden, ani za rok. Ale myslím, že nám to jde a vyhlídka je dobrá.
A.cz: Co přesně vás světově proslavilo?
Byl jsem první, kdo začal s elektrochemií nukleových kyselin, zejména DNA. Nebyl jsem první třeba týden, ale deset let. Tenkrát byl problém, že elektrochemici nevěděli, co je to DNA, neuměli s ní zacházet, a biochemici to dobře věděli, ale neuměli dělat elektrochemii. Já jsem se s jistou odvahou do toho pustil a podařilo se mi to.
A.cz Váš náskok byl v tomto oboru tedy obrovský.
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
Trvalo třicet roků, kdy bylo pouze asi deset laboratoří na světě, které se tím zabývaly. Za rok bylo publikováno deset až dvacet prací a hotovo. Od 90. let se počet prací každoročně zvyšoval a v posledních letech je publikováno asi 800 prací za rok.
A.cz: Vy jste svou přelomovou prací z roku 1960 v podstatě založil nový vědní obor. Měl váš počin okamžitý ohlas?
Okamžitě jsem dostal pozvání, abych pracoval na Harvard University, přišlo pozvání z Princetonu a Brandeis University. Ale ředitel Biofyzikálního ústavu řekl, že to nejde. A nakázal mi, abych jim nepsal, že nepřijedu, ale abych se stále vymlouval, až na mě zapomenou. Když jsem psal dopis do Ameriky, musel jsem ho nejdřív donést řediteli, tam se to muselo nejprve parafovat a pak se to teprve mohlo odeslat.
A.cz: Takže jste přišel o zahraniční angažmá?
Bylo to složitější. V roce 1961 byl v Moskvě biochemický kongres. Přijela tam spousta amerických vědců, včetně profesora Marmura z Harvardu, který mě neúspěšně zval. Když jel do Moskvy, vzal to přes Brno a šel za ředitelem zeptat se jak to, že jsem ještě neodjel. To ředitele trochu nahlodalo. Ale co se nestalo. Další profesor, který mě pozval, Grossmann z Brandeis University se v Brně stavil zase na zpáteční cestě, když jel z Moskvy. A zase šel za ředitelem a ptal se, kdy odjedu. To už bylo tedy silné a ředitel přestal říkat, že to nelze. Ale trvalo déle než rok, než mi bylo dovoleno odjet.
A.cz: Na jakou univerzitu jste se nakonec vydal?
Na Brandeis University, kam tehdy přešel i profesor Marmur z Harvardu. Ale zase to mělo zádrhel. S klasickým polarografem, který tenkrát všichni používali, se s DNA nedalo skoro nic dělat, kdežto s oscilografickým polarografem to šlo pěkně. Ale ten přístroj se vyráběl jen v Československu, takže když jsem chtěl do Ameriky jet, musel jsem vzít přístroj s sebou. Poslal jsem si ho letecky předem. Jenže když jsem přijel, přístroj tam nebyl. Nepřišel ani za týden, ani za čtrnáct dní, tak jsem musel začít dělat něco jiného. Přišel až za devět měsíců, ale totálně poničený. Šel jsem do dílny, ať mi ho spraví. Ale říkali, že to neumí, protože to byla předpotopní technologie. Nakonec jsem našel opraváře televizí, který mi to spravil, to už ale bylo měsíc před mým odjezdem. Ještě jsem tam něco udělal, ale škoda té obrovské příležitosti, která tady byla. Protože Marmurova laboratoř, kde jsem pracoval, byla světově proslulá a měla obrovské možnosti.
A.cz: Dovolili vám ještě někdy vycestovat?
Až do roku 1969 jsem nikam nevyjel. Před odjezdem do USA jsem totiž chodil se slečnou, jejíž táta byl vězněn z politických důvodů. Když jsem jí psal z USA, tak přišli na to, že spolu chodíme, a po mém návratu teprve začaly ty pravé potíže. V roce 1968 na nějakou dobu cestovat šlo, ale pak už to zase nebylo možné, ale v roce 1981 mně bylo dovoleno vyjet na půl roku do USA.
A.cz: Říkal jste, že vám začaly ty pravé potíže. Můžete popsat vaše životní peripetie?
Těch potíží bylo víc. Po roce 1969 jsem byl na základě rozhodnutí Městského výboru KSČ zbaven funkce vedoucího svého týmu a byl jsem předurčen k propuštění z Biofyzikálního ústavu ČSAV v Brně, kde jsem pracoval od roku 1955. V roce 1969 jsem podal doktorskou práci na titul DrSc. Tenkrát byly zastaveny všechny obhajoby doktorských prací. Jenže i když už se mohlo obhajovat, tak ta moje práce tam stále ležela, protože jsem byl politicky defektní.
A.cz: Věci se pak ale daly přece jen do pohybu…
Nový předseda komise pro obhajoby, profesor Říman, volal k nám na ústav, proč se ta práce neobhajuje. Řekli mu, že jsem politicky neúnosný. On ale řekl, že ta práce je tak dobrá, že ji navrhne na státní cenu. A skutečně byl návrh podán, ale ředitel mi říkal: "Copak ty můžeš dostat státní cenu?" Návrh prošel s tím, že ředitele dali na první místo, mě na druhé a předsedu stranické organizace na třetí. Ale pak někdo přehodil pořadí a mě dal na první místo. Dostali jsme státní cenu, já se stal sice nevyhoditelným, zato se ale ředitel ke mně začal chovat nepřátelsky.
A.cz: Jaké jsou podle vás nyní v Česku podmínky pro vědu?
Myslím, že nejsou špatné. Ale jsme "malý rybník" a z toho pak plyne špatné posuzování grantů. U nás je třeba panel na celou biochemii, nebo dokonce oborová rada na ještě širší oblast vědy. Členové těchto skupin nemohou specializovaným pracím, které posuzují, rozumět do hloubky. Granty posuzují sice i zahraniční experti, ale recenzent je většinou na každý projekt jen jeden, aby to nebylo tak drahé. Naproti tomu v Americe byla třeba komise pro metaloproteiny. Kdo tam seděl, musel být expert na metaloproteiny, tedy na dosti úzkou oblast, kterou může jednotlivec dobře zvládnout.
A.cz: Jak si udržujete mozek v takovéto skvělé kondici, když ve svých 84 letech děláte vědu na špičkové úrovni?
Já čekám na pětaosmdesátku, protože to už má Alzheimera každý druhý. Ale je to tím, že pořád pracuji, takže pořád ten mozek trénuji. A také že pracuji s mladými lidmi, oni by mi neodpustili, kdybych tam začal blekotat nebo si důležité věci nepamatoval.
A.cz: Co říkáte ocenění Česká hlava? A co říkáte tomu, že přišlo až ve vašich 84 letech?
Ocenění si velice vážím a je to fajn. Ale už jsem hodně starý, a i když pořád ještě pracuji, pochybuji, že z toho budu moci pro vědu něco vytěžit. Ale čím dál víc se z toho začínám radovat, protože až doposud to byly většinou strasti s tím spojené. Neboť při své práci jsem musel dělat ještě věci navíc. Teď už ale zájem doufám opadne.
A.cz: Jak jste si užil slavnostní večer?
Slavnostní večer byl opravdu moc pěkný a velmi jsem si ho užil. Trochu jsem se toho bál, přece jen člověk v 84 letech snadněji může říct nějakou blbost, ale nakonec myslím, že to dopadlo dobře a atmosféra byla vynikající.
