Tvrdíte, že vaším velkým snem vždycky bylo na pár měsíců někam vycestovat. Proč jste si zvolila Zambii?
Vzniklo to úplnou náhodou, jednou jsem si povídala s kamarádem a on mi na tohle přání řekl: Tak se mnou poleť do Zambie. Jedna nezisková organizace zrovna hledala dobrovolníky, kteří by tam jeli pomáhat. Jmenuje se Basungu, což je vtipné, protože tohle slovo v Africe znamená označení pro bělocha. Není přímo hanlivé, ale na ulici tak na vás lidé pokřikují: "Hej, basungu!" Když tuhle organizaci jeden manželský pár zakládal, mysleli si, že to znamená něco jiného. Takže já jako "basungu" jsem jela vypomáhat do komunitních škol.
Jak vaše práce vypadala?
Pomáhala jsem jedné vesnické učitelce s výukou, děti se mnou dělaly angličtinu nebo jsem je po odpolednech učila hrát pexeso. Komunitní školy často fungují v zambijských vesnicích, rodiče se skládají na plat učitele, aby jejich dítě mohlo chodit do školy. Pohybovala jsem se po velkém území Zambie, ale začínala jsem jako dobrovolník na východě země, v Rufunse, vypomáhala jsem tam v jedné komunitní školce.
Školky jsou tam potřeba?
Mohou se zdát jako něco zbytečného, ale opak je pravdou. Poslední rok školky sice není povinný, ale je dobré ho mít, protože už je to jako první třída u nás. Školky se pak prolínají se školami, většinou fungují až do čtvrté nebo páté třídy, najednou jsem učila třeba čtyřicet dětí od tří do šesti let. Dělají to proto, že školy bývají daleko - šestileté dítě není schopné chodit denně deset kilometrů tam a zpátky. Navíc, když děti často ani nemají peníze na svačinu, nezvládly by to.
Je v Zambii velká chudoba?
Záleží na jakých místech země, ale uvedu jeden příklad: paní, která nás u sebe ubytovávala a pracovala v té komunitní škole jako učitelka, bere 300 kwacha na měsíc. To je asi 900 korun. Z tohohle platu živí sebe, svého tatínka a osm dětí - čtyři sirotky po svém manželovi a čtyři po svém bratrovi.
Ceny jsou tam ale asi nižší?
Právě že nejsou. Hrozně mě to překvapilo, představovala jsem si, že když jedu do Afriky, bude mi stačit málo peněz. Ale není to tak. Levnější jsou třeba avokáda nebo manga, jinak jsou ale potraviny stejně drahé. Zambijci žijí levně, protože musejí - na vesnici si všechno vypěstují. Těch 900 korun tak nějak stačí, když má člověk svůj dům, svoje políčka a pomáhají mu děti. Ale jsou lidé, co nemají žádný příjem. Ve třídě, kterou jsem učila já, si mohla typickou svačinu - pytlík popcornu za 3 koruny - dovolit asi jen třetina dětí. Je zajímavé, že na jídlo nemají peníze, ale každá vesnice má minimálně jeden kostel.
Tereza Tučková
- narodila se roku 1991
- absolvovala obor mediální studia, nyní studuje na pedagogické fakultě
- v září odjela do Zambie, původně na rok, kvůli finanční situaci se ale musela vrátit
- v současnosti pracuje v Česku v kavárně a učí ve školce
- v Zambii si našla přítele, který se živí jako grafik a umělec, a chce se za ním natrvalo přestěhovat
Jsou místní hodně věřící?
Je to pro ně důležitá součást života. Zambie je hodně křesťanská země, ale najdou se tam třeba i satanisté. Já se dost setkávala s adventisty sedmého dne. Věr je tam opravdu mnoho, někdo chodí do kostela sedm kilometrů, protože zrovna blíž není žádný, který by byl zasvěcen jeho víře. Jednou jsem byla i v rozestavěné budově, to když tradiční náčelník vesnice chtěl kostel své víry. Seděli jsme vevnitř na improvizovaných lavicích, byly to jen cihly, které si lidé sami vypálili, a na nich pryčny. Ale mělo to své kouzlo. Na to, jak velmi věří v boha, se ale zároveň šíleně bojí černé magie, v jejich jazyce "džu džu". Stačí říct: Přestaň tady stavět ten plot, protože to je můj pozemek, nebo na tebe udělám džu džu. A oni přestanou. Věří třeba na to, že je člověk nemocný, protože ho někdo začaroval.
Mluvila jste o tradičním náčelníkovi. Co je jeho úlohou?
V obcích je volený starosta, ale vedle něj ještě existuje post náčelníka, který se dědí. Nikdy jsem nepochopila přesné rozdíly mezi těmito dvěma "funkcemi", ale když přijde cizinec do vesnice, musí zajít za náčelníkem. Když nemá kde spát, právě náčelník by mu měl zajistit ubytování. A pokud jste běloch a chtěl byste se tam usadit, máte velkou šanci na to, že vám přidělí pozemek.
Jak vás Zambijci jako bělošku vnímali?
Tam si bělochů cení. Třeba vás okradou, ale nezabili by vás. Asi to zní rasisticky, ale je to tak. Když jsem pracovala ve škole, tak se mi snažili všichni pomáhat. I když já sama jsem chtěla být co nejužitečnější, tak jsem se třeba nabídla, že budu ráno vařit snídaně. Znamenalo to, že jsem šla 700 metrů pro vodu. Dala jsem si na hlavu dvacetilitrový kýbl a šla jsem. Všichni se nabízeli, že mi vodu přinesou, ale já odmítala, aby to někdo dělal za mě.
Nechyběla vám tam moderní technika?
Právě že ne, skvěle jsem si od ní odpočinula. Mobil jsem sice měla, ale používala jsem ho jen občas, abych napsala domů, že žiju. Elektřinu jsme na vesnici neměli, nabíjela jsem si mobil pomocí solární nabíječky. Elektřina je ale i ve městech na kartu, kupuje se podobně jako tady kredit. Člověk si nabije určitou částku a pak může čerpat. Jedním z politických slibů je třeba zavést na vesnici proud.
V Rufunse už na to dokonce byly postaveny sloupy, jenže zatím to pořád nefunguje. Teď to tam vypadá tak - když jsem byla v městě Mazabuka a pak jsem přijela někam na vesnici, lidé mi říkali: To známe, tam je elektřina! Podobně je to třeba se silnicemi. Přes zemi jsou čtyři hlavní silnice, takže se je děti učí ve škole a každý ví, odkud kam vedou. V Zambii jsou zatím tyhle "západní výdobytky" v procesu. Elektřina, ale třeba i úřady.
Ty tam fungují jak?
Úřady sice vedou registry, ale nejsou navzájem propojené. Lidé mají občanku vyplněnou tak, jak si řeknou. Můj přítel, se kterým jsem se v Zambii seznámila a začala s ním žít, má třeba v občance, že se narodil čtvrtého ledna. Jenže když s ním šel jeho tatínek na úřad, nepamatoval si datum narození, a tak nadiktoval to manželčino. Někteří lidé tam mají třeba napsaný jenom rok, a často ne správný.
Pošta funguje podobně. Nejsou tam na vesnicích čísla domů, takže balíčky a dopisy chodí do nemocnice nebo do školy. Někdy se na týdny či měsíce zdrží, popřípadě je někdo na poště rozbalí a dorazí z nich jenom půlka. Naše evropská civilizace tam postupně proudí, ale často ty střety kultur nejsou jednoduché nebo tam k tomu ani nemají podmínky.
Jaké máte na mysli?
Konkrétně s tou poštou - Zambie má asi sedmnáct milionů obyvatel, ale devětkrát větší plochu než Česká republika. Na vesnici jsou jednotlivé domy od sebe vzdálené třeba padesát metrů. Umíte si představit, jak se pošťák plahočí rozsáhlou buší a hledá ten jeden konkrétní baráček? A takhle je to se vším. Často přemýšlím, zda je dobře, že Africe vůbec pomáháme, že tam nějak zasahujeme.
Ale když už jsme tam jednou vkročili, tak bychom v té pomoci asi měli pokračovat. Jenže ono to není tak jednoduché, nejde tam dát lidem jeden traktor a je to vyřešené. Vždycky k tomu musíte přidat i ten příběh za tím. Co se stane, až dojde nafta? Co když se traktor rozbije? Bude zase stát nečinně na poli, protože nikdo neví, co s tím.
Věděla jste před odjezdem, že to takhle v Zambii funguje?
Moc jsem si toho nezjišťovala, nechtěla jsem mít zkalený pohled. Toužila jsem všechno poznat až na vlastní kůži. A zalíbilo se mi to. V Zambii nikdy není kam spěchat, nikdo se časem nestresuje. Některé autobusy třeba jezdí tak, že počkají, až se naplní - takže nastoupíte a můžete čekat třeba hodinu, ale taky tři. To je tam úplně běžné. Tu jejich pohodu jsem si zamilovala, proto bych se chtěla do Zambie přestěhovat natrvalo.
Takovýto život vám tedy vyhovoval?
Naprosto. Chci se do Zambie vrátit, do breku se mi stýská po tom, jak si ráno obmotám sukni kolem pasu a jdu pro vodu. Právě proto, že je tam život vlastně jednoduchý - staráte se jenom o to, aby bylo co jíst, nemusíte řešit deset problémů jako tady, které jsou vlastně banální. Když jsem se vrátila do Česka, ta civilizace tady mě až vyděsila.
V Zambii se žije v mém rytmu. Naučila jsem se tam nezlobit se, protože je to úplně zbytečné. Na něco čekáte dvě hodiny, čtyři, pak den, další tři… a tam je to jedno. Nejste ve stavu čekání, ale užíváte si ten přítomný moment. Já jsem se několik let snažila pomocí různých knih dopátrat toho, jak si mám pořádně užít okamžik. A naučila mě to až Zambie.
