Praha - Alexandr Choupenitch je mimořádně nadaný šermíř a česká naděje na olympiádu v Riu. Přesto jeho jméno znají v Česku jen někteří sportovní nadšenci.
Sešli jsme se na přeplněném autobusovém nádraží Florenc, kde si ho nikdo ani nevšiml. Když ale vyjede za hranice, je za celebritu. "Teď jsme se po turnaji dvě hodiny podepisovali fanouškům," vzpomínal těsně po příletu z Paříže, kde se jako úplně první Čech v historii kvalifikoval na Turnaj mistrů.
Na rozhovor však Alexandr přijel z letiště metrem, po něm pak odjel autobusem do Brna, kde (jeden týden v měsíci) žije s rodiči.
Aktuálně.cz: Pořád cestujete, Velikonoce jste strávil v letadle, trénujete v Itálii. Nemrzí vás občas, že nežijete život obyčejného dvacetiletého kluka?
Alexandr Choupenitch: Nemrzí mě to, protože dělám něco, co mě baví. A dělám to proto, abych ve sportu něco dokázal. Takže jasně, přicházím o nějaké zážitky, ale na druhou stranu budu mít třeba ten zážitek, že jsem teď byl před vyprodanou halou. Není to srovnatelné. Pro někoho může být víc to, že může jít o Velikonocích mrskat, ale pro mě je víc tohle.
A.cz: Vážně nikdy nejsou chvíle, kdy si říkáte: "Sakra, proč jsem se dal touhle cestou? Mohl jsem mít klid!"
Jsou, ale naštěstí si to říkám vždycky až na konci sezony. Jsou momenty, kdy se mi nechce, kdy nejdu na trénink a jsem z toho unavený, vždycky spíš psychicky než fyzicky.
A.cz: Co v takových momentech děláte? Jak nabíjíte baterky?
Nejlepší je přestat myslet na šerm. Zní to legračně, ale vážně nejlíp funguje dělat něco úplně jiného. Třeba se jen dívat na televizi, jít ven nebo si zaplavat… A na to, abych se dal rychle dohromady fyzicky, mám spoustu triků. Nejdůležitější ze všeho je spánek, také jím zdravě, každý den se snažím jíst chia semínka, hořčík a další doplňky stravy. Dám si plechovku Red Bullu nebo kafe. Kafe miluju, to mě nakopne za všech okolností. Na bolavé nohy si dávám nejdřív Alpu, pak takovou nahřívací dečku a masážní krém… Mám spoustu vychytávek.
A.cz: Kolik času trávíte doma v Česku, když veškeré tréninky máte v Itálii?
Celý tenhle měsíc. Teď jsem přijel, budu tady dva dny, pak odjíždím na čtyři dny do Běloruska za příbuznými, které jsem neviděl dva a půl roku. Pak přijedu sem zase na dva dny a pak budu do konce měsíce v Itálii, odkud pak pojedu rovnou na Světový pohár do Petrohradu. Takže většinou to vyjde tak na pět dní v měsíci.
A.cz: Stíháte vůbec nějaký osobní život?
Je to složitější, ale vždycky si tady nějaký čas na přítelkyni najdu. A vždycky si i jeden večer vyhradím pro kamarády. Teď to tedy asi nestihnu, ale až přijedu příště, chystáme se na koncert. Jasně že nemůžu jít úplně se všema, udržuju si jen úzký okruh lidí.
A.cz: Chcete říct, že máte přítelkyni tady v Česku, přestože tu trávíte tak málo času?
Jo, já vím, klobouk dolů před ní. Je to tak, ale zatím to všechno funguje, jak má.
Alexandr Choupenitch
- Narodil se 2. 5. 1994 v Brně, jeho rodiče pocházejí z Běloruska.
- Šermu se věnuje od svých osmi let, jeho disciplínou je fleret.
- Mezi jeho největší úspěchy patří loňské vítězství na juniorském mistrovství Evropy, druhé místo na juniorském mistrovství světa, druhé místo na Světovém poháru dospělých a také letošní účast v Turnaji mistrů.
- Nyní absolvuje svoji první, a už velmi úspěšnou sezónu s dospělými.
A.cz: S jakou náladou se teď vracíte z Paříže? Sice jste v Turnaji mistrů nakonec skončil šestý, ale zase jste se jako úplně první Čech na něj vůbec kvalifikoval…
Je úplná bomba, že jsem se tam vůbec dostal. Kromě jednoho tam byli samí starší kluci, kterým už je třeba třicet, a někteří jsou několikanásobní mistři světa. Takže už to, být s nimi v jednom hotelu, bavit se s nimi u snídaně, je pro mě obrovská čest. Ale samozřejmě že když už jsem tam byl, chtěl jsem něco ušermovat. Trochu mě mrzelo, že jsem první zápas nedokázal dotáhnout do vítězného konce, díky čemuž bych postoupil do semifinále. Naštvaný ale určitě nejsem. Celkově tam byla hrozně dobrá atmosféra, všichni jsme si to chtěli hlavně užít. Na Světovém poháru je to úplně jiné, jde tam o větší počet bodů, o kvalifikaci na olympiádu.
A.cz: Je pro šermíře vítězství na olympiádě ten největší možný úspěch?
Asi pro každý sport, který na olympiádě je, je ta největší meta se tam dostat a pak ji vyhrát. Olympijský vítěz je jen jeden a je na celý život, mistr světa se každý rok mění. Ale co se týče síly, je mistrovství světa o hodně silnější a prestižnější. Na olympiádě je 32 lidí a z nich zhruba 20 je fakt dobrých, kvalifikace je hodně nevyrovnaná, třeba kvůli zastoupení každého kontinentu, a spousta dobrých soupeřů zůstane doma. Ale na mistrovství světa je třeba 80 opravdu hodně dobrých.
A.cz: Jste připraven na to, že se možná stanete první českou šermířskou celebritou?
Tak to neberu. V zahraničí už celebrity jsme. Jsme na prvních stranách novin, teď po Turnaji mistrů jsme se asi dvě hodiny podepisovali. Lidi to tam žerou, zaplatí si lístek a přijdou. Tahle hala byla pro 1200 lidí a bylo plno. Kdyby byla pro dva tisíce, tak tam dva tisíce lidí přijdou. Na Světovém poháru jsou čtyři tisíce míst a všechna obsazená. Ale u nás to nikdy nebude tak oblíbený sport, možná kdyby člověk vyhrál olympijské hry.
A.cz: Jak vidíte svoje šance příští rok v Riu? Někde jste říkal, že je těžší se na olympiádu dostat než ji vyhrát…
Pro mě to tak je. Pro někoho, kdo má tým, tak ne. Hlavní kvalifikace je týmová, a tam já nemám šanci, protože v týmu musí být čtyři fakt top šermíři. Jako jednotlivec to mám těžší. Buď bych musel být ve Světovém poháru zhruba devátý, jako jsem teď, ale to se těžko odhaduje. Olympijská sezona bývá dost crazy, všechno se může rozhodnout třeba v posledním zápase. Londýn mi tehdy utekl o dva body.
A.cz: Věříte si?
Věřím si. Věřím tomu, že se tam dostanu, ale to nestačí. Člověk na sobě musí neustále pracovat a zlepšovat se. Když budu sedět doma a věřit si, k ničemu mi to nebude.
A.cz: Loni jste odešel od juniorů a teď první sezonu soutěžíte s dospělými. Naučil jste se od nich už něco?
Bohužel jsem ztratil lehkost. Vždycky jsem do toho šel s tím, že nemám co ztratit. Teď jsem v pozici, kdy jsem mezi nejlepšími, a když jdu s papírově slabším, vím, že ho musím porazit.
A.cz: Vaším nástrojem je fleret. Vysvětlíte laikům, jaký je rozdíl mezi fleretem, šavlí nebo kordem?
Velký, jsou to úplně jiné sporty. Na první pohled to vypadá stejně, dva tam skáčou proti sobě, ale mají úplně jiná pravidla. V kordu jde jen o to, někoho jako první bodnout, a můžeš kamkoli, ve fleretu je konvence. To je strašně složité. Záleží na tom, kdo první vezme útok, kdo vykryje, a může se bodat jen na trup a límec. V šavli se může od půl těla nahoru a nebodá se tam, ale seká. Můžeš se dotknout úplně jakkoli a už je zásah. V kordu musíš stlačit hrotem váhu 750 gramů a ve fleretu 500 gramů.
foto: Pavel Lebeda/Česká sportovní; copyrightAlexander Choupenitch
Posted by Alexander Choupenitch on 27. březen 2015
A.cz: Proč jste si vybral právě fleret?
Nebyla tehdy jiná možnost. Myslím, že tam tehdy učili ještě šavli, ale ta byla na ještě horší úrovni než fleret.
A.cz: Na čem v tomhle sportu nejvíc záleží? Na fyzičce, psychice, nebo strategii?
Asi kombinace všeho. Samozřejmě některé sporty jsou fyzicky méně náročné, jiné zase více, a tenhle je zrovna víc, i když se to nezdá. Dělali jsme různé testy a pokusy a vyšlo nám, že je to jeden z nejnáročnějších sportů. Jeden turnaj vydá v podstatě za maraton. Hodně rozhoduje i hlava, musíte se rychle rozhodovat, rychle reagovat, nejen na soupeře, ale i na rozhodčí… Když jsem byl mladší, měl jsem tendence se s nimi hádat, ale teď už vím, že to musím hodit za hlavu a soustředit se na další vývoj.
A.cz: Jak se šerm za tu dobu, co se mu věnujete, změnil?
Dělám ho už dvanáct let a teď začíná být víc fyzický a náročnější. Teď je to opravdový souboj, chvílema to dokonce i bolí. Dřív to bylo víc teatrální, tolik do sebe nešli. Také se změnila pravidla. Začal platit dotek na límec, změnil se čas. Když jsem měl zásah já, mohl mě asi za tři vteřiny ještě zasáhnout i soupeř, teď je ten čas delší. Všechno se také zjednodušilo. Terminologii by moc lidí asi nepochopilo, tak to přirovnám k hokeji. Asi jako kdyby dřív bylo víc kliček, zatímco teď se to změnilo a pálí se na bránu jedna rána za druhou. Pro diváka je to teď zajímavější, i když tak oblíbené jako fotbal to nebude nikdy. Šerm je složitější, vyžaduje víc pozornosti.
A.cz: Co je na šermu pro vás to nejtěžší?
Zvládnout hlavu a emoce. Když se mi něco nepodaří, umět to hodit za hlavu a vůbec se k tomu nevracet. Samozřejmě je důležité vyvodit důsledky, poučit se, namotivovat se, ale víc se v tom nebabrat. Fyzickou stránku a techniku trénují všichni, ale pak rozhoduje osobnost a zkušenosti. V tom já mám zatím nevýhodu. Zatímco já to vidím rudýma očima, někdo, kdo má několik titulů mistra světa, to vidí s klidem a dokáže se rozhodnout lépe. Takhle to ale funguje i v životě, nejen ve sportu.
A.cz: Vaši rodiče jsou oba operní zpěváci. Vás k hudbě nevedli?
Ale vedli. Sedm let jsem hrál na klavír. Přestože jsem si to vybral sám, samozřejmě mě to pak nebavilo, protože jsem musel pořád trénovat. Mamka ale trvala na tom, abych se tomu věnoval. Spíš než klavíristou jsem chtěl být astronautem nebo doktorem. Nakonec to vyhrál sport.
A.cz: Existuje něco jako běloruské geny? Zdědil jste něco takového po rodičích?
Asi ano. Trenéři v Itálii mi pořád vyčítají, že chci pořád pracovat a pořád něco dělat, a ještě chci jít na školu… Oni jsou takoví v pohodě, vždycky přijdou pozdě… Zatímco já jsem všude o deset minut dřív.
A.cz: Chystáte se tedy ještě na vysokou?
Chtěl bych, ale je to těžké. Lidi moc nechápou, že sport je moje práce, vždycky se ptají, co ještě dělám k tomu. Jenže ono už nic jiného zvládat nejde. Kdybych žil v Brně, studoval bych, ale protože jsem pořád pryč, nejde to.
A.cz: Vaše nevlastní babička prý měla medaili z olympiády. V jaké disciplíně?
Ve fleretu. Ale nikdy jsem se s ní nesetkal, je to pro mě prakticky cizí člověk.
