Areál továrny na umělá hnojiva společnosti Badische Anilin- & Soda-Fabrik (BASF) vznikl v Oppau už v roce 1913. Zpočátku se zde skutečně vyráběla pouze hnojiva, ovšem s příchodem první světové války závod rychle přešel na produkci výbušnin. Po skončení bojů se výrobní linky znovu přeorientovaly na zemědělskou chemii - a právě tehdy se začalo hromadit nebezpečí, které se nakonec vymklo kontrole.
V osudné zářijové ráno otřásl továrním areálem výbuch tak silný, že vyrazil okna i ve třicet kilometrů vzdáleném Heidelbergu. Ozvěna detonace byla zaznamenána dokonce v Mnichově, tři sta kilometrů daleko. Na místě výbuchu vznikl kráter hluboký dvacet metrů a široký téměř sto metrů.
Z okolní zástavby zůstalo jen málo - devadesát procent domů v Oppau bylo zničeno nebo těžce poškozeno. Tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou, více než dva tisíce osob bylo zraněno. Počet mrtvých - 561 - zůstává dodnes mrazivým mementem toho, co se může stát, když se lidské přesvědčení střetne s limity tehdejší vědy.
K výbuchu došlo při uvolňování ztvrdlé směsi síranu amonného a dusičnanu amonného, která se v obřích silech stávala prakticky neoddělitelnou masou. Pracovníci závodu ji běžně rozrušovali pomocí malých náloží. Postup byl schválen odborníky a v praxi používán roky - údajně došlo k více než dvaceti tisícům takových odstřelů bez vážnější nehody. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že se jedná o bezpečnou rutinu. Jenže onoho dne zřejmě směs obsahovala jiné poměry složek nebo se změnily její fyzikální vlastnosti - a jiskra spustila destruktivní řetězovou reakci.
Nad továrnu se během pár vteřin vznesl tmavě zelený oblak. Vyděšení obyvatelé okolních měst připomínali spíše válečné uprchlíky než civilisty z průmyslové oblasti - mnozí z nich se už z první světové války dosud nevzpamatovali a náhlá exploze, jejíž ozvěnu slyšeli na desítky kilometrů daleko, v nich vzbudila dávno zasunutý strach.
Jedním z těch, kdo po tragédii předstoupili před veřejnost, byl i šéf koncernu BASF Carl Bosch. Na pamětní mši pronesl slova, která měla zklidnit emoce a zároveň přiznat bezmoc: "Katastrofa nebyla způsobena ani neopatrností, ani lidským selháním. Neznámé přírodní faktory, které dnes stále nejsme schopni vysvětlit, se vysmály všemu našemu úsilí." A pokračoval: "Látka určená k zajištění obživy pro miliony se během okamžiku stala naším nepřítelem. Zničila závod, ale především vzala životy, které nemůžeme vrátit."
Jeho slova nebyla pouze diplomatickým manévrem - skutečně se tehdy nevědělo, jak k výbuchu došlo. Dnes víme, že tehdejší "chemický pohled" byl zcela nedostatečný. Směs dusičnanu amonného a síranu se mohla jevit jako stabilní, pokud v ní nebyl příliš vysoký podíl ledku. Podle tehdejších poznatků nebyla exploze možná, pokud koncentrace nepřesáhla padesát procent.
Jenže nikdo nezohlednil, že vlastnosti směsi mohou ovlivnit i další faktory - vlhkost, struktura částic nebo tlak ve skladovacích silech. Smrtící směs se tak mohla vytvořit prakticky bez povšimnutí - přímo pod rukama pracovníků, kteří věřili, že manipulují s bezpečnou a léty prověřenou látkou.
