Začalo to v malé moravské vesnici, kde se narodil Vladislav Máca - chudý, ale neuvěřitelně cílevědomý kluk, který se vyučil stolařem a navázal na řemeslo svého otce.
Po návratu z první světové války, kterou přežil jako telegrafista na balkánské frontě, se rozhodl splnit si sen - vybudovat vlastní továrnu. A povedlo se. V Újezdu u Brna vznikl prosperující podnik, který vyráběl nábytek včetně proslulých "amerických kuchyní". Máca byl nejen podnikatel, ale také vizionář a nadšený fotograf. Miloval reklamní fotografii a už tehdy chápal sílu značky a dobré prezentace. A jeho přístup k životu i práci po něm zdědili jeho potomci.
Není divu, že se rodinným mottem Mácových stalo: "Jít za svým snem, i když vám život hází klacky pod nohy."
A že těch klacků nakonec bylo.
Lágr a nezlomnost
Přišel totiž únor 1948 - továrnu zabavili a Vladislava zatkli. "Poslali ho tam ´za odměnu´, že byl tak úspěšný podnikatel," vypráví jeho pravnučka Šárka Mácová. Vrátil se domů jako zlomený muž? Ani náhodou. Místo podnikání se s láskou věnoval vinohradu, i když víno nikdy nepil. Ale pár jeho lahví s chutí vypili třeba pánové Suchý a Šlitr.
"Byl to ten správný praděda. Laskavý, pracovitý, s vtipem a nadhledem," vzpomíná rodina, která si dodnes jako poklad uchovává jeho zápisky z fronty. Díky nim se mohli vcítit do toho, jaké hrůzy prožíval společně s ostatními vojáky.
Vladislav Máca však nebyl jediný, koho režim potrestal. Své si prožil i jeho syn. Kvůli "buržoaznímu původu" byl vyloučen z vysoké školy. Ale ani on se nevzdal - navrhoval turbíny a získával patenty. Rodinný vzorec byl jasný: můžete nám vzít všechno, ale nezlomíte nás.
Ukázka z deníků
Nový rok. 1916.
Aby náš regiment nezapřel věčné svoje chodění světem hned na Nový rok ráno jsme se dali na pochod směrem k Višegradu. Do večera dorazili jsme jako obyčejně hodně unavení všichni, protože bláto po silnici stěžuje chůzi. Celý den jsme šli proti proudu řeky. Nad řekou zdvíhají se strmé skály, do kterých silnice jest vtesaná a jež jsou nad silnicí šikmo nakloněny.
V některých místech i tunelem prochází, který však není vyzděný jako u dráhy, ale jen skálou proražený v níž zejí pukliny, tak že jest obava, aby se nám to na hlavu nesesypalo. To by pak bylo mnoho zdraví v novém roce… Skály jsou různého kamene a tak jest na ně krásný pohled. Jedny žluté, druhé červené, jiné modré a tmavo zelené. Takových skal jsem dosud neviděl.
Řeka je v těchto místech o něco širší než v Brně, v některých místech jest plná velkých balvanů, o něž se voda tříští a dělá krásné peřeje, zvláště v těch místech, kde teče hodně z kopce. Krajina krásná, ale nám krásně není. Dokud jdeme ještě to ujde, ale sotva přijdeme na místo tu hned nám křičení a nadávání připomíná, že tu není vhodné nechat se unášet romantičností krajiny, ale že mnohem místnější by bylo zastřelit se a tím udělat konec románu.
Večer, než jsme se dostali na místo, bylo sedm hodin a menáž již nevařili. Dostali jsme každý konzervu a černou kávu. To byl náš první den v roce.
1. 1. 1916. Vladislav Máca, Srbsko, C. a k. Reservni telegrafní oddělení č. 50.
Srbsko. 23. duben 1916. Hod boží, velikonoční.
Ráno jsme šli všichni do kaple. Potom jsme se dopoledne "bavili" oškrábáváním plísně z preclíků, které nám došly v balíku. Je to takový rozdil! Doma máme koláče čerstvé a ani to nikomu nepřijde, je to samo sebou takto na velikonoční svátky. Zde ale máme plesnivé preclíky, staré přes 50 dní."
259. den, kdy jsem narukoval. 165. den v poli… Vladislav Máca, Vojenské deníky.
Restituce, pravnoučata a prázdný trezor
Po revoluci přišla další rána: restituce, v rámci které rodině vrátili jen část majetku. A to ještě zcela zruinovaného. Stát jim polovinu pozemků odmítl vrátit s odůvodněním, že do nich "investoval", přestože šlo o ukradený majetek. "Držela jsem v ruce demoliční výměr, ale věděla jsem, že to nemůžeme dopustit," říká současná majitelka firmy a pravnučka zakladatele Šárka Mácová. "Když víte, kolik praděda obětoval, najednou je vaše vlastní úsilí jen slabým odvarem," dodává.
Budova byla na pokraji zkázy - rozpadlé zdi, narušená statika, voda tekoucí dovnitř. A přesto se sourozenci Mácovi rozhodli zatnout zuby, znovu vdechnout fabrice život. A to s úctou k předkům a jasným plánem do budoucna. Továrna získá nový kabát a podnikatelský záměr - protože jejich stroje a veškeré know-how převzalo ÚP Rousínov, ale duše místa zůstala.
A zbylo jim z původní fabriky něco jiného než jen bortící se zdi a genius loci? "Ano, původní prvorepublikový trezor. Bohužel jsme jej ale našli prázdný," říká Mácová s úsměvem.
Ostřílené duo a budoucnost
Sourozenci, kteří dnes vedou firmu Kangaroo Group, nejsou v podnikání žádní nováčci. Mají za sebou roky zkušeností v marketingu, polygrafii a výstavnictví. Dnes vytváří komplexní reklamní řešení pro klienty z celé republiky. "Fabrika, to pro nás nejsou jen stěny. Je to symbol. Místo, kde spojujeme minulost s budoucností," tvrdí.
Kromě jejich běžné pracovní agendy je zaměstnává i rekonstrukce, která přinesla modernizaci - investice do technologií, digitalizace, energetická soběstačnost. Sourozenecké duo funguje jako sehraný tým. Každý má svůj obor, ale rozhodnutí dělají společně. A přestože jim bývalý režim vzal kus historie, nezlomil jejich ducha.
A co dál? Rekonstrukce pokračuje. Plánů je spousta. Největším přáním ale zůstává udržet památku pradědy živou, dál budovat značku s lidskou tváří a přenášet pozitivní energii, kterou mají v genech, i na klienty. "Chtěla bych, aby si lidé z našeho příběhu odnesli jedno: nikdy se nevzdávejte. A hlavně se nenechte znechutit lidmi, kteří vám říkají, že to nejde - obvykle to sami nikdy nezkusili," uzavírá Mácová, která budoucnost vidí v reklamě.
