V roce 1782 byla v nově založené pevnosti Terezín vystavěna vojenská nemocnice, známá jako tzv. vrchlabská kasárna. Sloužit měla výhradně císařské armádě, jejíž posádka v pevnosti čítala stovky mužů. V tehdejší době šlo o jednu z nejmodernějších nemocnic v celé monarchii - tamní vybavení a dispozice předběhly dobu.
Po celé 19. století byla nemocnice stabilní součástí pevnosti. Sloužila především vojenskému personálu, později i civilistům. Důležitým mezníkem se stal rok 1918, kdy tu - v přísně střežené části objektu - zemřel Gavrilo Princip, atentátník na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este.
Byl vězněn v nedaleké Malé pevnosti na druhé straně řeky Ohře. Podmínky miniaturní cely bez denního světla si vybraly svou daň a muž, který svým činem nastartoval chod dějin celého 20. století, tak podlehl tuberkulóze kostí právě pod střechou posádkové nemocnice.
Význam a problém Terezína
Terezín nechal v 18. století vybudovat Josef II. pro ochranu Rakouska-Uherska před nájezdy Prusů. Z historického hlediska je pozoruhodné svým urbanismem a je na indikativním seznamu UNESCO. Podél širokých ulic dodnes stojí civilní domy, jízdárna a několik kasárenských budov s mohutným opevněním. Protože Terezín nebyl v historii nikdy dobýván, začal žít společenským životem, dokonce se mu přezdívalo "malá Praha". Bylo v něm 52 hospod, parky a promenády lázeňského typu.
Během druhé světové války město zabrali nacisti. Malá pevnost (opevnění) spadala pod gestapo, z Hlavní pevnosti (jádra města s obřími kasárnami a nemocnicí) se stalo židovské ghetto, kde lidé se žlutou hvězdou čekali na transport do vyhlazovacích táborů jako byla Osvětim. Do osvobození městem prošlo více než 150 tisíc Židů, včetně například spisovatele Arnošta Lustiga.
Po druhé světové válce patřily obří budovy Československé armádě a řada lidí v nich pobývala během povinné základní vojenské služby. Od 90. let minulého století, kdy armáda z města odešla a budovy získala radnice, se třítisícová obec potýká s nedostatkem obyvatel i financemi na opravu dosluhujících staveb.
Terezín je rozdělený na tak zvanou Malou a Hlavní pevnost. Malou pevnost, kam směřuje většina turistů, spravuje příspěvková státní organizace Památník Terezín. Z její návštěvnosti ale město nemá žádné příjmy. O údržbu chátrajících památek v Hlavní pevnosti, kde dříve bylo židovské ghetto, se stará město s přibližně 60 milionovým rozpočtem na rok společně s Ústeckým krajem.
Během druhé světové války sehrála nemocnice zcela jinou roli. V letech 1941-1945 sloužila jako zdravotní zařízení židovského ghetta v Terezíně. Podmínky byly zoufalé: nedostatek léků, přeplněnost a naprosté hygienické minimum. V přilehlém objektu Kavalír 8 byli drženi starší a psychicky nemocní vězni. Ghetto fungující pod židovskou samosprávou tehdy vzniklo v pevnosti, tedy tam, kde je dnes fungující město Terezín a kde stojí i vojenská nemocnice, zatímco z Malé pevnosti za řekou si udělalo pražské gestapo věznici.
Přesto se ale najdou tací, kteří na tehdejší Terezín vzpomínají až překvapivě v dobrém. Spisovatel Arnošt Lustig, který ghettem prošel, ve své knize Zpověď píše: "Jako ve všem, co člověk prožívá, to každý vidí vlastníma očima. Tak i já vidím Terezín svýma očima. Očima šestnáctiletého, což je úplně jiné než očima matky, které bylo čtyřicet, nebo očima tatínka, kterému bylo devětačtyřicet."
"Mně se Terezín jevil jako New York. Bylo to takové zvláštní město. Zřejmě všude, kde člověk vyrůstá, to v něm zanechá unikátní, abych použil to slovo, stopy. Tak například jsem tam poprvé políbil holku. Byla tam jistá Káťa Cihrlová. Slíbila, že mi ukáže všechno, co znamená ženské tělo, když jí přinesu růži ze zahrady německého komandanta," popisuje Lustig dospívání za zdmi ghetta.
Po válce se nemocnice krátce otevřela veřejnosti, ale brzy ji opět převzala armáda. V socialistickém období byla zařazena mezi posádkové nemocnice Československé lidové armády, a to až do roku 1997, kdy byla armádní zdravotní služba v regionu zrušena. Následně nemocnice sloužila ještě krátce jako sklad léčiv a zdravotnického materiálu pro Ústřední vojenskou nemocnici Praha.
Od konce 90. let objekt chátrá - a přestože jde o kulturní památku, nikdo zatím nedokázal najít trvalé využití. Město Terezín nemá kapacity stavbu převzít, a armáda se dosud nerozhodla, jak s objektem naložit. Zvažovaly se projekty na zřízení humanitárního centra, rehabilitační kliniky i muzejní expozice, žádný záměr však zatím nedospěl k realizaci.
