Názor - Hned první večer svého čtvrtého návratu na české obrazovky veřejnoprávní taneční soutěž s přehledem zvítězila nad oběma zbrusu novými „talentmániemi" na komerčních stanicích. Překvapení? Spíš očekávatelný výsledek. Nekonfliktní soutěž plná krásných a slavných lidí má u nás vždycky větší šanci.
Obliba tanečních soutěží není specificky český fenomén. Británie právě prožívá osmou řadu pořadu Strictly Come Dancing na BBC; bulvár denně komentuje garderobu a taneční kreace soutěžících a spekuluje, kdo s kým se v zákulisí zapletl. Britský formát, který je předobrazem české Star Dance, slaví úspěch i za mořem.
Masivně sledovaná show Dancing With The Stars se často stává útočištěm pro polozapadající nebo obskurní hvězdy, které spojuje touha zvýšit si popularitu. To z ní občas dělá zajímavé obludárium a přibližuje ji spíš pořadům, které nabízejí lehce sadistické potěšení, ale taky větší vzrušení.
U nás se naopak Strictly Come Dancing vyprofilovala v „laskavě noblesní soutěž" s účastí celebrit. Ne že by Britové brali tuto taneční show výrazně jinak, ale zdaleka nejde o tak velkou a dominující sázku na jistotu - už proto, že ve sledovanosti ji většinou lehce předčí „mladistvější" X Factor.
Proč profíci vítězí?
Marek Eben, moderátorské zlatíčko českého národa, ještě před startem řekl, že Star Dance nad talentovými soutěžemi snad zvítězí, protože „oni talenty hledají, my jsme je už našli". Skutečnost je ještě prostší; talent není nezbytnou podmínkou, stačí známý obličej. V pořadech, kde zápolí soutěžící z lidu, máme jedinečnou příležitost se ztotožňovat - nicméně dřív nebo později často zjistíme, že jsme (tedy naši hrdinové) tak trochu trapní, máme tak trochu velký pupek a tak trochu neumíme mluvit na kameru.
Což je realita, o které víme až moc dobře a kterou se snažíme večer co večer vytěsnit sledováním Ordinace v růžové zahradě nebo Kobry 11. A je to také jeden z důvodů, proč je reality TV na ústupu (i když u nás pomaleji než v zahraničí). Poznali jsme, že obyčejní lidé jsou nudní a nemají co říct. Aby zaujali, musejí se dopouštět extrémních kousků - čímž ale přilákají hlavně nestálé mladé publikum. To starší a věrnější znechuceně odpadne.
A tady jsme u jádra věci: česká Star Dance oslovuje právě stabilnějšího konzervativního diváka, který si ze dvou možností vždy vybere to hezké, méně dynamické a méně konfrontační.
Na ples v bačkorách
Popularita zúčastněných zaručí, že by se z nikoho neměl vyklubat divácky hluchý článek soutěže. Všichni jsou buď obdivuhodně krásní a šikovní (typicky herci, kteří mají koneckonců tanec v divadelní průpravě) nebo aspoň roztomile neohrabaní (typicky sportovci, kteří zaměňují tanec s prostnými).
A především je tu stará známá tradice a atraktivita nablýskaných televizních estrád z jakéhosi bezčasí, kde byli vždycky všichni krásně oblečení, vypadali jako z módního časopisu a byli na sebe hodní. Průměrný bačkorovitý Čech dostává příležitost užít si lesk a noblesu honosného bálu pro zvané, rozplývat se nad tou nádherou, a v pauzách se přitom dojít vyčurat nebo do sebe hodit pár hrstí slaného mixu. Skoro jako bychom se toho slavného plesu účastnili sami - jen si nemusíme půjčovat šaty a chovat se podle bontonu.
Star Dance vyhovuje tomu, jak si velkou společenskou příležitost pro bohaté představuje člověk, který se nikdy žádné neúčastnil. Ano, zítra se na sebe zas budeme nevraživě koukat v metru nebo nadávat v kolonách, ale tady a teď jsme součástí něčeho kouzelného.
Klauni vpřed
Hvězdné taneční soutěže přitom divák nemusí brát tak vážně jako skutečnou společenskou událost. Proto prakticky v každém ročníku existují klauni, legrační soutěžící, kteří jsou na parketu zjevně jako nazí v trní a koneckonců tak i vypadají.
Ze zmíněné Strictly Come Dancing až po dlouhých týdnech vypadla bývalá hyperkonzervativní politička Anne Widdecombeová, staropanenská obézní dáma s elegancí posvícenské husy. Dostala se daleko navzdory omezeným schopnostem: právě absence tanečního nadání a směšnost, s jakou se pohybovala, ji polidštily. Což je pro diváka zásadní moment.
Kdyby na Star Dance bylo vše dokonalé, mohlo by se stát, že si nakonec opravdu začneme připadat tlustí a oškliví. Když se ale na bál dostane i ten, kdo tam úplně nepatří, můžeme se cítit dobře. A patřičně ho odměníme při hlasování. Proto je důležité, aby klauna podporovala moderátorská dvojice, která funguje jako hlavní tlumočník překládající nablýskané dění do řeči nás, papučářů. Stačí, aby Marek Eben pronesl vygooglovaný bonmot německého tanečního mistra a následně jej „shodil" vlastním komentářem.
Instituce Eben
Když jsme u toho: Star Dance je i hezký příklad, jak se u nás stále běžněji využívá práce rešeršérů. Lidí, kteří mají za úkol vyhledávat vtipná fakta o tématu, aby moderátor mohl sršet humorem a znalostmi, a přitom nemusel sám ztrácet čas online. Ne vždycky se to daří koordinovat, například Jan Kraus při prezentování dávno známých fórků z internetu sem tam zjevně netuší, o čem přesně je řeč.
V Ebenově případě ale začínají být slabším článkem spíš jeho vlastní, spatra pronášené postřehy, které by tradičně měly být jeho silnou stránkou. Aby nevznikl omyl: Eben je dobrý moderátor, zvlášť v porovnání s ostatními. Problém je v tom, že už dlouho ani tak nemoderuje, jako spíš hraje roli Marka Ebena, distingovaně břitkého a nevinně lišáckého elegána. Jakási autenticita se dala vystopovat naposledy snad v jeho uvádění Kaiserova a Lábusova pořadu Ruská ruleta, což byla pravděpodobně zásluha vzájemné chemie mezi kolegy z Ypsilonky.
Bez velkých rozborů, ale naprosto trefně tuhle „ebenovitost" vystihla kdysi Česká soda, kde tvůrci do Ebenových milých průpovídek a spikleneckého hihňání prostříhali záměrně blazeované tlachy Petra Čtvrtníčka. Marek Eben se jednoduše stal institucí pro maminky zamilované do hezkých umytých hochů, a už se jí asi nezpronevěří.
V jeho neprospěch překvapivě hraje i to, jak mladě na obrazovce působí. Málokdo by od pohledu hádal, že mezi ním a Terezou Kostkovou je rozdíl bezmála dvaceti let. Mít ve dvaapadesáti po životě stráveném před kamerou občas trochu pomalejší reakce je asi přirozené, publikum to ale z nějakého důvodu vůbec nevnímá. Nevadí pár hluchých vtipů za sebou, nevadí, že lechtivost vlastně vůbec není lechtivá... Pokud jde o Marka Ebena, divácká tolerance přesahuje obvyklý standard.
Holé maso bez šťávy
Je také s podivem, jak se soutěži, která ukazuje v průstřizích kostýmů tolik holé kůže, daří vyhýbat jakékoli opravdové dráždivosti. Není to vidět jen na oblečení soutěžících, ale i na výběru hudby, která kontrastuje s rutinním podáním živé kapely.
Typickým příkladem bylo použití šantánově lascivního hitu všech striptérek Nasty Naughty Boy. Jeho interpretka Christina Aguilera při něm obvykle na koncertech vytáhne z publika jednoho šťastlivce, nechá ho přikurtovat, tančí kolem něj se svým doprovodem v korzetu a občas ho naoko šlehne bičíkem.
To všechno v sobě píseň má; je záměrně trochu oplzlá a nestydí se za to. Pokud si ji ovšem nepůjčí Star Dance, kde se z jasné sexuální výzvy stane cudné pošimrání v mezích dobrých mravů. Zbavit živočišna něco tak okázale erotického je opravdu výkon.
Sex pochopitelně nejde s nóbl podívanou dohromady, to by konzervativní divák prásknul do bačkor. Mnohem jistější je oživovat nostalgii po imaginárních starých dobrých časech, kdy každá žena byla jako Adina Mandlová a každý muž jako Oldřich Nový. Co na tom, že takové časy nikdy neexistovaly a skutečný vídeňský ples v opeře je dnes spektákl pro zbohatlíky, kam zvou Paris Hiltonovou.
