Recenze - Recenzovat tuzemskou pohádku (a zvláště štědrovečerní) má vzhledem k permanentní absenci invence nebo originality žánru v tuzemském kontextu asi takový význam jako se pokoušet změnit předvánoční nákupní šílení v návrat k (před)křesťanské tradici Vánoc. Autoři se vždy pokusí o jedno ze tří schémat, tedy model pseudohistorie, model pseudosoučasnost a model pseudolyrika, a jakmile deset vteřin po začátku výsledek zařadíme, nemáme se moc, o čem dál bavit.
Tentokrát došlo na model "A", tudíž pokud se vám nechce dnešní slavnostní den strávit čtením, máte všechny potřebné informace a přeji hodně dárků.
Letošní štědrovečerní podívaná České televize Duch nad zlato se na každý pád stane jedním z nejsledovanějších pořadů roku. Sejdou se v ní Viktor Preiss, Jiřina Bohdalová, Jan Hrušínský, Martin Dejdar, Miroslav Vladyka a další osvědčené televizní hvězdy. Režijně ji má na svědomí Zdeněk Zelenka.
Kvalita netřeba
Ten už natočil tolik snímků pro nejmenší, že jdou sotva spočítat. Nejznámější a nejúspěšnější zůstává Nesmrtelná teta, ale dalších zářezů bychom našli snad desítky.
Zelenka zůstává podle očekávání stejným rutinérem, jehož pohádky málokdy přežijí sezónu. Ne že by šlo o jeho privilegium - během poslední dekády snad kromě Strachova Anděla páně žádná zapamatování hodná nevznikla.
Při sledování se ocitáme v podivné, neznáme a až perverzně nepopsatelné dimenzi, v níž tvůrci necítí potřebu dodržovat jakoukoliv laťku kvality. V níž se herci odpudivě pitvoří, trikaři vzdávají snahu nepropadat lacinému kýčaření a režisér klade scénu za scénou bez sebemenšího zájmu vzbudit dojem celistvého, návazného vypravování. Jako byste vstoupili do světa, kde neplatí fyzikální zákony a nikdo se tomu nepodivuje.
Jsme zbaveni možnosti výsledek klasicky poměřovat, nedejbože analyzovat a popisovat jeho chyby. Nedává v něm smysl a nesplňuje základní normy natolik vše, že vyjmenovávat nelze. Duch se tím snaží využít podivného konsenzu, že žánr si toto může dovolit. Že tak vyloženě "má" vypadat. Cílí na nejmenší, proto na něj zcela logicky nesmíme uplatňovat klasická hodnotící kritéria. Navíc zdaleka nedosahuje troškovské otravnosti, což se sluší přičíst k dobru.
Ani Zelenkův počin proto nemusí nabízet přehledný příběh, přesvědčivé motivace a vůbec charakteristiku postav. Je bezezbytku pochopitelné, že duch na požádání chuďase unese místní princeznu, ta se na chlapce jednou podívá a na místě se do něj zamiluje. Hrdina závisí na otrokovi okrádajícím na žádost cizí lidi. Kdykoliv spolu dvě postavy mluví, vzniká dojem průměrného vesnického ochotnictví. Jeden ohyzdný trikový motiv, konkrétně podivný přelet postelí vesmírem, se opakuje dokola, dokud se z něj nemotá hlava. A že místní král trpí očividně mírnou retardací, ale jeho poddaní s tím nemají problém a dál ho nechají vládnout. Tohle přece v pohádkách být může!
Vyloží mi však někdo, čím vlastně tuhle nepsanou smlouvu obhájit? Jak mohlo vůbec dojít ke shodě, podle níž před děti vědomě házíme podřadné zboží a oháníme se předpokladem, že ony to snesou, protože ještě nevědí, co je dobré?
Jak dlouho ještě?
Úspěch každoročního archaického tokání má možné vysvětlení. Reflektuje snahu jít proti proudu času a opájet se něčím tak nemoderním a neživotným, kde je prakticky vše opakem současnosti na myšlenkové, technické i umělecké úrovni. Stejnou ideologii následují díla Zdeňka Trošky, poslední počiny Jiřího Menzela, ale vlastně všechny ty sladkobolné retro komedie.
Česká televize poslední dobou nabízí mnoho zajímavých projektů vlastní tvorby. Většina jich samozřejmě propadne coby nevyužitý potenciál, ale snaha umírající médium postavit na úroveň alespoň vzdáleně připomínající světové standardy si zaslouží pochvalu.
Na tradiční podobu vánočních pohádek se však nesahá. A produkční tým letos propásl další z příležitostí, jak se posunout směrem k civilizovanému světu a nabídnout něco životaschopnějšího. Třeba i pohádku, jen realizovanou s alespoň minimálními estetickými nároky a citem pro zapuštění klasických motivů do současného přístupu k vypravování. Zkrátka pojmout svou práci tak, aby respektovala diváka, byť dětského, jako někoho s vkusem a nároky.
Našli bychom další alternativy. Pokud by se tvůrcům nechtělo riskovat s adekvátním rodinným filmem, připadal by v úvahu třeba v Americe běžný koncept vánočních speciálů, v nichž se „rozbalují" různé audiovizuální dárky, tedy skeče či krátké povídky s ponaučením pro všechny členy rodiny, což ostatně jako kulisa k rozbalování reálných dárků skvěle pasuje.
Vylévat si špatnou náladu ze stavu celého žánru, jehož kvalita je rozhodně důležitá, protože ovlivňuje vkus i názory nejmenších, pouze na Duchovi nad zlato, by asi bylo bezpředmětné - jde o dlouhodobý problém zaviněný těmi, kteří rok co rok objednají stejné nic. A samozřejmě diváky, ani z nich nemá smysl snímat vinu.
Nutno totiž připomenout, že Česká televize nemá mnoho důvodů roky zavedený standard vyvádět z agónie. Těžko se hledá cesta ze začarovaného lesa, když ztracenec stojí v jeho středu se zavřenýma očima a odmítá se hnout. Sváteční pohádky mají stále značný úspěch co do sledovanosti a málokdo si na ně stěžuje, protože je buď považuje za vánoční nutnost, nebo snad opravdu věří, že děti by na ně měly koukat. Nikdy jsem sice nechápal, proč by ty učebnice sobectví a morálně pochybných činů měly být dávány mrňatům za vzor, ale to by bylo na další recenzi.
Raději si užijte Štědrý den. Zvažte však, jestli během něj potřebujete zapínat televizi.
