Glosa - Cliffhangery jsou nebezpečná věc. Nebezpečnější, než se na první pohled zdá. Jistě, otevřený konec u seriálů a méně často filmů vzbuzuje napětí a dopředu láká diváky na pokračování, jenže když tu mluvíme o fenoménu, jakým se stal televizní Sherlock, riskujeme vždy, že očekávání nebudou naplněna.
Fantazie fanoušků zkrátka přeroste tvůrčí a šílené teorie se ukážou být zábavnější než realizované. K tomu se ostatně sebereflexivně vyjadřuje i premiérový díl třetí řady, který byl 1. ledna 2014 po netrpělivém očekávání konečně odvysílán. Přiznává, že svými odpověďmi mnohé zklame. Nejspíš se neplete.
Sherlockův cliffhanger byl totiž v podstatě falešná vějička. Pravou podstatou otevřeného konce přece je, že jeho vyústění neznáme. O Sherlockově „obživnutí" jsme však věděli jak díky literární předloze, tak především poslední scéně druhé série, v níž hrdina u svého hrobu jakoby nic pozoruje truchlícího Watsona.
Génius se svázanýma rukama
Neměli jsme tak co do činění s teoriemi typu „co se stane dál", jako třeba v případě slavných cliffhangerů seriálu Ztraceni, ale ani „co se vlastně stalo". Zůstalo nám jen "jak se to stalo" bez příslibu do budoucna. Odpověď na tuto otázku pro následný děj nic neznamená.
Lákadlo první epizody nakonec jaksi „vyšumí". Tvůrci s humorem sobě vlastním místo aby se pokusili diváky přesvědčit, že jde o zásadní informaci, odhalují, jak banální a v důsledku nepodstatná celou dobu byla. Upřímnost tu možná maličko přebíjí efekt.
Aktuální epizoda je i proto bezpochyby nejslabším dílem dosavadní skládačky, kde se děje přesně to, co fanoušci za rok vykalkulovali, že se musí stát. Watson přesně podle očekávání truchlí, Sherlock se po dvou letech podle očekávání rozhodne mu přiznat pravdu a přesně podle očekávání musí najít cestu, jak si znovu získat jeho ztracenou důvěru.
The Empty Hearse má v podstatě svázané ruce. Nemohl dosáhnout elegance, svižnosti ani překvapivosti předchozích epizod. Jde pouze o znovunastolený status quo, kdy se Sherlock po svém krutém vtípku se všemi usmíří a na konci zjistíme, že jsme došli do pomyslného bodu 0 - seriál může začít znovu, jako by se nic nestalo. Nová dobrodružství nás teprve čekají.
Příště lépe
Celá epizoda se proto stává maličko generickou exhibicí Benedicta Cumberbatcha a Martina Freemana, což jsou samozřejmě moc velcí sympaťáci, aby se šlo začít nudit. Zamrzí ale absence něčeho překvapivého, co by nás po roce utvrdilo v tom, že na vychytralost tvůrců nestačíme.
Sherlock se nám tak sice vysměje, že naše měsíce trvající detektivní práce byla malicherná a zbytečná, ale nepřebije ji vlastní brilancí. Jde o úšklebek naším směrem bez pointy, pouze pro úšklebek samotný. Vůbec celá epizoda by se dala číst jako přiznání této bezradnosti, kdy Sherlock sám netuší, jak v zapeklitém případě najít vzorec - stejně tak vzorec nenacházejí tvůrci a nakonec místo výsledku prostě smažou původní příklad.
Nechci být ale příliš negativní. The Empty Hearse bychom měli vnímat jako nutné zlo. Tvůrci si na sebe zkrátka upletli bič - položené otázky nemohly nabídnout dost působivé odpovědi a naznačený směr mohl vést jedině do slepé uličky. Předvedená dilemata šlo vyřešit jen očekávaným způsobem a nám nezbývá než čekat na další dvě epizody, jež už nebudou svázány v podstatě předem nalajnovaným vývojem a mohou spíš dorovnat kvalitu první šestice.
První epizodu třetí série zhlédlo na BBC1 něco mezi 9 a 10 miliony diváků, což sice v Británii není nejlepší vánoční číslo (to si připsal štědrovečerní díl sitcomu Mrs Brown's Boys), i tak jde ale o impozantní výstup. Sherlock navíc na rozdíl od komediálního speciálu zaujme jistě víc ve světě a není pochyb o tom, že více či méně legální internetová úložiště v tuto chvíli zažívají značný nárůst zájmu. Jestli si Sherlock tuto pozornost stále zaslouží, poznáme až podle dalších epizod.
