Glosa - Žánrová klišé už spolehlivě baví čtvrtým rokem. Seriál American Horror Story v roce 2011 spustili tvůrci Ryan Murphy a Brad Falchuk, za jejichž dosud nejznámější látku byla považována bizarní Plastická chirurgie s.r.o. nebo pestrobarevný seriálový muzikál Glee. Od roztančených teenagerů, již se hojně vyžívali v patosu, klišé a kýči, přišla na řadu razantní změna – přesun k hororu.
American Horror Story měl to štěstí, že jeho první série vznikla v době, kdy stál samotný žánr v kinech na pokraji úpadku. Vyčerpaná směsice témat všeho druhu směřovala v procesu hollywoodské velkovýroby jedině k recyklaci již dávno ozkoušeného (remaky, rebooty), progresivněji k žánru přistupovali pouze nezávislí tvůrci, jejichž filmy ale zase nikdo neviděl.
Nejlepším způsobem na přetrvání se tedy vyjevila jeho ironizace, zesměšňování a sebeuvědomělé pohrávání si s ustálenými zákonitostmi – a tento trend, kromě pozdějších snímků jako Vrah zůstal po škole (2011), You’re Next (2011) nebo Chata v horách (2012), reflektoval právě Murphyho televizní seriál.
Jeho každá sezona se přitom odehrává v jiném prostředí, době, s jinými postavami (hranými stejnými herci) a zároveň v jiném hororovém subžánru. Vezměme si to telegraficky – první série s podtitulem Murder House tematizovala strašidelné domy a duchařské podívané, druhá série Asylum se odehrávala v prostředí ústavu pro duševně choré a byla něčím mezi psychologickým dramatem, Vymítačem ďábla a halucinogenním tripem, ve třetí Coven byla v popředí zase kouzelnická škola pro mladé čarodějky...
Páté přes deváté
Tento vágní popis vlastně ani zdaleka nevystihuje to, čím vším American Horror Story je. Jeho hlavní předností je totiž absolutní nepředvídatelnost, ať už co se týče vývoje zápletek, tak i naplňování nebo vyvracení žánrových vzorů. Vzhledem k nedramatičnosti a pomalému tempu tak mohou vyniknout některé vskutku šokující vražedné nebo mučicí scény, stejně jako několik úmrtí či znovuzrození postav.
S danými proprietami je samozřejmě zacházeno s naprostým nadhledem a černým humorem, ale u samotného závěru sezon vždy až nepříjemně zamrazí nad krutými (a spravedlivými) osudy několika postav. Seriál vlastně dobře vystihuje slovo „zvrácenost“ – každá série obsahuje spoustu brutálních vražd, perverzních sexuálních scén, znásilňování, mučení, nečekaných žánrových změn (kromě hororu třeba muzikál, fantasy, sci-fi, thriller, drama) nebo jednoduchého převracení divákova žaludku.
Je toho vlastně tolik, že to jako celek nedrží pohromadě a spíše působí jako Murphyho volný sled myšlenek a nápadů, které se snaží nabalovat na hlavní dějovou kostru. Výsledek by se dal vlastně přirovnat ke hře tvůrce s možnostmi žánru i s divákem.
Mix vlivů a nálad totiž dosahuje takové popkulturní úrovně, že by se jednotlivé epizody klidně daly rozebírat a podrobně si v nich všímat všech skrytých náznaků a paralel z filmové nebo literární kultury. Pokud si vezmeme za příklad takovou třetí sezónu, lehko v ní zhlédnout patinu děl jako Harry Potter, Frankenstein, Saw, Smrtelné zlo 2, Z pekla, Čarodějky z Eastwicku, Úsvit mrtvých, Van Helsing, Underworld a dokonce i Purpurová barva.
Fascinující však je, že pod fasádou braku dokáže seriál (hlavně ve druhé a třetí řadě) zároveň tematizovat mnohé společenské otázky jako například zacházení s pacienty v léčebných institucích, rasismus nebo homosexualitu – s její reflexí má Murphy obecně zkušenosti, protože stojí nejen za seriálem Úplně normální (2012), ale také za vítězným filmem letošních Emmy Stejná srdce (2014) o šíření AIDS v komunitě gayů.
Vlivů je zde zkrátka zastoupeno tolik, že mohou sloužit jako ideální studijní materiál pro zájemce o postmoderní prolínání žánrů mezi vysokou a nízkou kulturou. Seriál tak jako celek sice postrádá cokoliv skutečně děsivého, zároveň je však zajímavým příspěvkem k proměnám současných hororových trendů a požadavků cílového diváka, který nakonec vždy stojí na prvním místě…
Ten pravý cirkus teprve začíná
… a dostane přesně to, co chce. Když bylo oznámeno, že se čtvrtá sezóna přesune do cirkusového prostředí padesátých let, fanoušci nezaháleli a začali vytvářet desítky neoficiálních (v rámci kampaně nesmírně populárních) plakátů, což jako jeden z faktorů značí aktuální oblíbenost tohoto seriálu, do něhož zvenčí přichází stále více filmových herců (namátkou třeba Kathy Bates, Zachary Quinto, Emma Roberts).
První díl čtvrtého dějství přitom sledovalo rekordních deset milionů diváků, což znamená, že se minimálně dočkáme i dalších několika sezon (a potvrzeného spin-offu American Crime Story).
Ta aktuální se přitom neodehrává vágně jen v cirkusu, ale přímo v té době nesmírně populární Freak Show, což byla forma kočovné zábavy, v níž vystupovali lidé s různými tělesnými deformacemi. Právě prostředí srostlých siamských dvojčat, vousaté dámy, humřího muže nebo nejmenší ženy světa dává prostor pro rozehrání zatím koncepčně nejodvážnější podívané plné kontroverzních obrazů a netradičních formálních vychytávek (pestrobarevná vizuální stránka, „pokřivená“ kamera), která se staví na odiv stejně jako titulní „zrůdy“.
Ty jsou přiznaně inspirovány stejnojmenným snímkem Toda Browninga z roku 1932, kultovním hororem, jenž byl po dokončení zakázán v několika zemích světa a některé jeho části se dodnes ani nedochovaly. Sledování totiž v divácích díky autenticitě (v hlavních rolích vystupovaly skutečné „zrůdy“) vyvolávalo repulzivní pocity a mnohdy dokázalo navodit vskutku děsivou atmosféru.
Zároveň však přišlo s důležitým poselstvím o pravých zrůdách „tam venku“, které se schovávají za zjevem obyčejných lidí. Toto téma stejným dílem zpracovává i American Horror Story, ale svým typickým osobitým způsobem – se zrůdami totiž máme mít soucit, ale pokud ne, tak zemřeme podle žánrových pravidel ošklivou smrtí. O tu se mohou postarat jak samotní protagonisté, tak i postava vraždícího klauna, která se stává pomyslným hlavním záporákem této série.
I když se zápletka točí okolo kočovné show, která chce znovu získat uznání diváků, American Horror Story se o podobný proces pokoušet nemusí. Díky oblíbenosti mezi fanoušky není Ryan Murphy už dávno obdobou hlavní postavy Elsy Mars, bývalé kabaretní zpěvačky toužící ve stylu Normy Desmond po opětovné záři reflektorů, nýbrž sebevědomým tvůrcem, jenž ví, jak si nápaditě a zábavně pohrát se znalým hororovým divákem.
Jeho Freak Show by vlastně mohla někdy v budoucnu nabýt díky své odvážné koncepci kultovního statusu mezi televizními seriály – a to nejen proto, že se jedna ze scén až nebezpečně blíží k Rocky Horror Picture Show.
