Portrét - Režisér Čtyř lvů, filmu o nejsrandovnějších džihádistech od dob Pravdivých lží, má za sebou mnohem víc než tři roky zkoumání „lidské stránky fundamentalismu". Chris Morris stojí za rozhlasovou a televizní satirou tak podvratnou, že vedle ní Česká soda působí jako hladivý Evian.
Drogová hrozba z české kotliny
Britský konzervativní poslanec sedí před televizní kamerou, v jedné ruce drží obří žlutou tabletu a v druhé list papíru, ze kterého předčítá seznam hrůzyplných účinků nové syntetické drogy z Československa zvané „cake" (viz zde). Výčet zahrnuje mimo jiné „ochromení části mozku známé jako Shatnerův fagot, která má na starosti vnímání času - takže dopadnete jako nebohý chlapec v Praze, jehož přejela tramvaj, protože si myslel, že má na přejití ulice měsíc".
Je rok 1997. Československo už neexistuje, cake neexistoval nikdy. Nic z toho ovšem nepřimělo deset osobností veřejného života, aby odmítly, když je štáb požádal o účast v kampani proti něčemu, co pro ně byla španělská vesnice. Tím spíš bylo šokující a neskonale zábavné, že ochotně promlouvají k národu. A nikdo z nich netušil ani to hlavní: že se všechno natáčí pro satirický pořad Brass Eye a člověk, který je oslovil, je provokatér Chris Morris.
Morris je u nás známý především jako představitel diktátorského šéfa Denholma z prvních dílů sitcomu Ajťáci (The IT Crowd). Postava suverénní arogancí a manipulátorstvím navazuje právě na postavu fiktivního moderátora, člověka tak sebejistě chrlícího nesmysly, že se mu málokdo odváží nevěřit, natož odporovat.
Ajťáci a rozhlasová mystifikace
Morrisova tvůrčí kariéra se vůbec s tou hereckou těsně prolíná a dohromady patří k tomu nejlepšímu, co v oblasti mediální satiry vzniklo. Už v roce 1991 vytvořil jako rozhlasový moderátor parodický pořad On The Hour, který předznamenal jeho další směřování.
Tehdy vystupoval pod svým vlastním jménem a ukazoval, jak automaticky médiím věříme: posluchači volající do rádia si nikdy nestěžovali na zjevnou nesmyslnost některých zpráv, zato se jim nelíbilo, jak hnusně se Morrisovo alter ego chová ke svým hostům.
Tři roky po On The Hour pustila BBC Morrise na svůj druhý TV program, aby tam vytvořil víceméně totéž, tentokrát s výhodou plné natáčecí a editační výbavy. Vznikl The Day Today, seriál fingovaných zpravodajských relací, které si technicky v ničem nezadaly s reálnými. V tom začínala být hlavní síla Morrisovy satiry: odsledovat a napodobit postupy, a pak je posunout za hranice absurdity právě dost na to, aby odhalil jejich chabou podstatu. Jeho triky matou přitom důvěřivce i konspirátory, tedy oba základní projevy neschopnosti přebrat si věci se zdravou skepsí.
Už vizuální podoba The Day Today udivuje a nenápadně zaráží. Grafické předěly jsou kreativní variací na létající zeměkoule, geometrické obrazce a obrazovky, kterými pořád začíná většina zpravodajských relací - tým kolem Morrise je ovšem dotáhl za hranici, kdy vychází najevo jejich samoúčelnost.
Podobně fungovalo celé studio, kde odjížděly moderátorské stoly, rozsvěcovaly se obrovské nápisy a Morris chodil po prostoru jako generál řídící vojenskou operaci. Pro The Day Today byl vymyšlen celý svět složený z jednolité směsi reálných faktů a smyšlenek včetně toho, že reportéři často komentovali i fiktivní pořady.
Všechno se ale stále vracelo k hlavní hvězdě, Morrisovu moderátorovi. Nikdy se nezastavil před zkreslováním skutečnosti, s oblibou svoje reportéry šikanoval a s býčím čelem prezentoval ty nejbizarnější informace. Když měl pocit, že jsou málo dramatické, neváhal „vyvolat" válku mezi Hongkongem a Austrálií.
Oko, které vidí i to, co není
Ani zprávy o válečném napětí nebo pěstním souboji královny s Johnem Majorem se ovšem nevyrovnaly tomu, co mělo přijít. Pořad Brass Eye, který se vysílal v roce 1997, se posunul k publicistice a v šesti epizodách dokázal zesměšnit pětačtyřicet politiků, herců, novinářů i fotbalistů. Samozřejmě s jejich značným přispěním.
Princip byl jednoduchý: Filmaři oslovili daného člověka s tím, že chtějí natočit kampaň nebo debatu varující před aktuálními problémy (Zvířata, Drogy, Věda, Sex, Zločin a Úpadek). Ti, kteří si připadali příliš důležití nebo povolaní, aby se pokusili zjistit si víc, souhlasili. Buď mluvili přímo na kameru, nebo s nimi Morris zapředl vášnivou debatu.
Hosté nabádali k opatrnosti, živě líčili hrozící zkázu a mnohdy se rozčílili. Při tom všem si nestihli uvědomit, že produkují zjevné výmysly nebo odpovídají na absurdní otázky. Od Morrise to vyžadovalo velkou dávku sebekontroly: musel sedět vedle známé novinářky vyprávějící o ženě, která „v důsledku působení chemických škodlivin porodila půlmetrové varle".
V roce 2001 se Brass Eye stalo pořadem, na který přišel druhý nejvyšší počet stížností v historii britské Nezávislé televizní komise; předčilo ho jen Scorseseho Poslední pokušení Krista. Stačil k tomu jediný, speciálně natočený díl věnovaný pedofilii.
Soudný den pedofilů
Peadogeddon, jak Morrisův fiktivní tým nazval svůj boj, měl podobu mobilizace. V průběhu pořadu jedna z reportérek přinášela zprávy, jak se na velkých stadionech po celé zemi shromažďují davy dětí, které tak mají být ochráněny.
Výkony angažovaných celebrit jsou ještě neuvěřitelnější. Někteří bez hnutí brvou tvrdí, že pedofilové jsou díky softwaru a hi-tech rukavicím schopni osahávat dítě, které s nimi hraje online hru. Pořad vrcholí živými záběry z prostoru před věznicí, kde dav upaluje právě propuštěného pedofila v obřím proutěném penisu.
Stížnosti ovšem nejčastěji reagovaly na sekvenci, v níž do studia vtrhne skupina pro-pedofilních aktivistů (viz zde). Moderátor nechá jejich vůdce (Simon Pegg) zavřít do středověké klády a prezentuje mu vlastního syna s otázkou, jestli by s ním chtěl mít sex (pedofil odmítá, protože mu kluk nepřijde přitažlivý).
Morris je podepsaný i pod sérií komediálních skečů a hraným seriálem, obojí samozřejmě trochu mimo intence žánrů. Série Jam se nedá popsat jinak než jako sled černočerně humorných scének, které začínají lehce znepokojivě a končí naprosto mrazivě. Morris jde na doraz ve svém experimentu s porušením pravidel formátu, neposkytuje odlehčené pointy a používá zásadně hororově ponurou hudbu.
Naopak seriál Nathan Barley představuje katarzi od začátku do konce. Morris se tu spojil se skvělým novinářem, kritikem a moderátorem Charliem Brookerem a kouzelně vystihli esenci městského frikulína, který všežravě přejímá všechno nové a „alternativní" (viz zde).
Čtěte také:
Recenze: I teroristé mohou být roztomilí popletové
Posunout se k celovečernímu filmu byl logický krok, ostatně nápad na Čtyři lvy daleko předcházel natočení. Ve srovnání se zdají měkčí než Morrisovy vrcholné televizní okamžiky, ale právě proto je v nich tak dobře znát překvapivý rys jeho tvorby: humanismus a morální apel.
Morris a jeho spolupracovníci si nedělají legraci ze zneužívaných dětí, z obětí nebo postižených. Jen jako nepravděpodobní rytíři spravedlnosti upozorňují, že schopnost empatie čím dál víc nahrazujeme demonstrací morální převahy a univerzální nasraností.