Recenze - Jeden by řekl, že jsme to od roku 2004 už všichni pochopili: Ano, i Česko má nějaký ten talent, ale do televizní soutěže vleze daleko spíš nerozumné dítě nebo blázen než zakuklený Robert Plant. A vyhraje ji obvykle nějaká blumovitá osoba, která nikomu nevadí.
Pohřebiště talentů
V roce 2004 to taky bylo poprvé a naposledy, co česká talentová soutěž vyprodukovala někoho, kdo ve svojí zdánlivé nepoužitelnosti pro showbyznys vypadal autenticky. Anetě Langerové naštěstí od té doby lační producenti a špatní textaři pomohli zaplnit mezeru na hudebním trhu a všechno dobře dopadlo.
Většina těch zbývajících, pokud úplně nezapadla, poslušně vytvořila kanónenfutr pro bulvár; jakousi samostatnou kastu třetiřadých celebrit. Doplňují obsazení muzikálových produkcí, občas vymění partnera nebo se nechají odchytit módní policií a máte problém jim přijít na jméno. Někdy se zdá, že existují jenom proto, aby si vedle nich lidi jako Monika Absolonová mohli připadat zkušeně a profesionálně.
Talent show je prostě obvykle místo, kam talent chodí s velkou slávou umřít a nechat ze sebe udělat hudební ekvivalent kuřecího separátu do dvacetikorunové šunky. Pokud byste jednou rádi dělali hudbu pořádně a vymezili se vůči utahanému střednímu proudu, nedává moc smysl, proč spojovat svoje jméno s televizní estrádou.
Krásné nové tváře
Kdybychom tedy hodnotili talentové soutěže na základě jejich přínosu, musely by zaniknout. Děje se ovšem přesný opak: popularita tohoto žánru je stabilnější než například reality shows typu Big Brother. Nejrůznější variace Pop Idolu nebo X Factoru prostě líp osloví věrné starší publikum, nabízejí daleko příjemnější hrdiny a může se na ně dívat celá rodina.
Soutěžícím je tak snadné fandit právě proto, že jsou noví. Stejně jako vy jsou to „obyčejní lidé" z davu, nijak vás neohrožují svojí slávou a necpou vám progresivitu, ale zároveň o nich nic nevíte, takže si do nich můžete projektovat své naděje nebo ideály. Ještě vás nezklamali. Ještě si to u vás nepokazili. Možná, že jejich úspěch dodá nějakou vzpruhu vaší šedivé existenci.
Talentové soutěže stojí na spasitelském mýtu, že po republice bloumají desítky úžasně nadaných potenciálních hvězd, které televize zachrání před kletbou věčné anonymity. Vztah je přitom přesně opačný: je třeba vyrobit masově sledovaný, draze působící pořad jako reprezentativní tahák televizní sezóny - a hudební soutěže se zkrátka osvědčily.
Ochotníci před kamerou
Ani původně holandský formát Hlasu barvu nepřiznává, naopak tu pohádku zavádí ještě o něco dál. Čtyřčlenná porota sedí od začátku ke kandidátům zády v obludných křeslech jako ze špatné osmdesátkové sci-fi a otáčí se teprve tehdy, když nešťastníka shledá hodným postupu. Působí to trochu jako celebrity verze Pošty pro tebe a myšlenka je pochopitelně taková, že porotci hodnotí adepty jen na základě pěveckých schopností, bez vlivu jiných dojmů.
Už od prvního dílu ovšem musí být jasné, že objektivita je jenom iluze: každý porotce vidí reakce publika, ze zpěvu a výběru skladby se navíc dá poznat o soutěžícím leccos dalšího. Absurdita nápadu by se možná dala tolerovat, kdyby to celé taky neznamenalo, že se musíte dívat na ochotnické herectví čtyř různým způsobem otravných federálních hvězd.
V porotě tentokrát sedí guru českého agrometalu Pepa Vojtek, muzikálový kmotr Michal David, který si konečně přišel pro nové dorostenky osobně, sluníčková Dara Rolins a světloplachý Patrik Rytmus Vrbovský. Zatímco soutěžící zpívá, kamera prostřihává na sudí, takže je potřeba dát najevo nějaké ty emoce, aby si divák přišel na své. A oni se snaží, opravdu se snaží. Pokyvují hlavou do rytmu (obvykle každý jinak), přivírají oči, zahloubaně vraští čelo, špulí odmítavě pysk nebo si navzájem ukazují palcem nahoru; a vůbec, vůbec při tom nevypadají teatrálně.
Pepa chce hlavně fýlyn
Jeden pozitivní výsledek to má: Hlas Česko Slovenska jako první talentová soutěž dospěl do fáze, kdy je celé představení tak nesmyslné, až se začínáte úchylně bavit. Pantomimou totiž divadlo teprve začíná. Porotci musí ještě vysvětlit, proč se otočili nebo neotočili, a vy se jako divák můžete začít sázet. Kdo tentokrát pronese něco dvojsmyslně pedofilního o pěkných klucích a mlaďounkých holkách?
Předvede svoji angličtinu Vojtek („nemělo to fýlyny"), nebo David („tvůj hlas je very jank")? Zazní další nevtipná poznámka o tom, že Dara a Rytmus spolu posledních pár týdnů hrají ložnicové piškvorky? Sundá si Rytmus významuplně svoje sluneční brýle?
Bohužel, když konečně dojde na názory, to už „odborníci" nezvládají být ani legrační. Brzy vám dojde, že byste mezi sebou jednotlivá hodnocení mohli náhodně vyměnit a nic by se nestalo. Každému soutěžícímu chybí drajv, dostatečně nevyzařuje, nebo to naopak pořádně rozbalil a dal do toho srdce. S image je to taky jednoduché - aby vás tady měli za originálního provokatéra, stačí mít pár tetování a narazit si na hlavu kulicha.
Tys byl v tom Londýně...
Řekněme si to na rovinu: Nikdo z těch lidí před porotou není doopravdy originál. DNA mají jedinečnou, ale tam jejich neopakovatelnost končí. Dokonce i ten introvert, co se zavřenýma očima chrčí Come Together, je jen čistotnou verzí umolousaných pouličních zpěváků, kterým to překvapivě občas ladí.
Co horšího, originální nejsou ani ti porotci. Zleva doprava je to přehlídka lokální popové šlechty, která se marně snaží vypadat aspoň jako ošklivější Eddie Vedder, tlustší Tommy Mottola, blonďatější Beyoncé a nudnější Ali G (pravda, to poslední možná nebyl záměr).
Pravděpodobně ze stejného důvodu se dělá veliká sláva kolem každého soutěžícího, který už někdy zkusil štěstí na Západě a vrátil se plný kosmopolitního sebevědomí. Hlas Česko Slovenska se jednoduše tak moc snaží vypadat světově, až je dokonale provinční.
Kde jsou skladatelé?
Nakonec je tak všechno samozřejmě zábavné jenom do chvíle, kdy vám naplno dojde, na co se to vlastně díváte. Že Michal David používá pro každou hudbu tvrdší než Discopříběh souhrnný termín „bigbít" podobně, jako to dělal bývalý ministr kultury Jandák. Že šestačtyřicetiletý Vojtek se slizkým úsměvem říká náctiletým dívenkám věty jako „Klidně mi říkej Pepo". A že si Rytmus s tou svojí pózou nejspíš opravdu připadá úplně děsně ghetto.
V tu chvíli je kouzlo zvrhlého pobavení pryč a zbývá jenom pořad, který se tváří jako něco, co není. Hlas Česko Slovenska hudbu nikam neposouvá. Sebelepší zpěvák je k ničemu, pokud mu nikdo nenapíše pořádný repertoár. Dokud nějaká produkce nesebere odvahu přijít se soutěží skladatelů, budou všechny Hlasy jenom líheň poslušných pěveckých klonů.
