Glosa - Kritici, autorku tohoto textu nevyjímaje, už dlouho vyčítají České televizi, že zaspala dobu. Teď bychom si měli nejspíš kolektivně nafackovat, protože jsme zjistili, jak to vypadá, když se ji pokusí dohnat.
Pečený sněhulák není jen zapomenutelně špatný jako část naší televizní tvorby. Pečený sněhulák je příznak. Chcete důkaz, že management ČT nepozná vadný výrobek? Zapněte si příští pondělí v devět večer Jedničku. Nebo možná taky ne, pokud se náhodou televize do té doby odhodlá pořad utnout a dalších jedenáct dílů schovat do šuplíku.
Pochopitelně je tu stále ještě druhý možný výklad: Od vedení ČT je to promyšlená strategie. Sněhulák byl prostě zamýšlen jako pořad pro lidi bez smyslu pro humor, série s umělým smíchem a hloupě se chovajícími postavami, tak, aby i ten nejpomalejší divák pochopil, že se má smát.
Zahraniční televize pár takových pořadů běžně mívají. Problém je, že i výroba nenáročného takyhumoru vyžaduje zkušenost a nesmí publikum vytáhnout z komfortní zóny. I kdyby Česká televize nastražila uvedení Sněhuláka jako vlečnou síť na jedince s nízkými standardy, plán zjevně nevyšel, protože sledovanost za mnoho nestojí.
Smějeme se s generálním ředitelem
Začněme dobrou zprávou. Na ČT1 v prime timu zaznělo slovo “kurva”, což je samo o sobě zdravé. Navzdory mylným představám morálně permanentně pobouřených se u nás v televizi s vulgarismy skoro nepracuje, protože chybí cit pro jazykovou pestrost a televizní mluva je od té lidské bezpečně vzdálená. Tady ale končí veškerá slibovaná kontroverze. Pečený sněhulák nic skutečně drzého a subverzivního neobsahuje, ničemu se odvážně nešklebí.
Pouze ředitel ČT Petr Dvořák tvrdí, že se kvůli uvedení pořadu doma nepohodl s manželkou. Jestli nejde o vymyšlenou PR historku, je to asi hlavní typ konfliktu, který mohl Sněhulák vyvolat - interní obava a nejistota, jestli děláme blbost, nebo ne. Nejzábavnější je vlastně fakt, že něco tak neškodného může být v logice České televize chápáno jako kontroverzní.
Pouze ředitel ČT Petr Dvořák tvrdí, že se kvůli uvedení pořadu doma nepohodl s manželkou. Jestli nejde o vymyšlenou PR historku, je to asi hlavní typ konfliktu, který mohl Sněhulák vyvolat - interní obava a nejistota, jestli děláme blbost, nebo ne. Protože tohle ČT normálně nevysílá, rozhodně ne večer na prvním programu, je tam vidět holý zadek, jímka plná umělých exkrementů, co nás to vůbec napadlo... Nejzábavnější je vlastně fakt, že něco tak neškodného může být v logice České televize chápáno jako kontroverzní.
Se Sněhulákem si televize naběhla úplně jinak. Na komediální tvorbě se totiž pozná neumětelství jako téměř na ničem jiném. Neuchopitelnost humoru je mýtus, komika ve své podstatě funguje velmi matematicky, i když to nezní právě sexy.
Rytmus a vzorce samozřejmě nejsou všechno a málokterý tvůrce je používá vědomě, ale tvoří základ, který musíte instinktivně chápat a pilovat, aby se zdálo, že váš humor nevyžaduje úsilí. U skečů záleží na střihu, na tom, kdy zazní replika, jak je formulovaná, jak ji herec pronese a jak se to celé má k úvodnímu rozběhu.
Sněhulák během svých šestadvaceti minut selhává prakticky ve všem. Jeden z herců se nemůže rozhodnout, jestli jeho postava mluví spisovně, nebo nespisovně, další zjevně herec není, na humoru to spíš ubírá a režie zřejmě nemá čas nebo vůli s tím něco dělat. Pointy jsou až na výjimky slabé, zdráháte se věřit, že scenáristé vůbec nějaké nápady zamítli.
Tvůrci mají potíže zvládnout i tisíckrát viděné komediální prvky, jako je třeba hercův zděšený výkřik zdůrazněný kamerou v nadhledu, která se skokově vzdaluje, až nakonec ukáže Zemi z vesmíru. Ve Sněhulákovi u této scény řev skončí dřív, než jeho vizuální doprovod, takže obraz vlastně jede sám a nedává příliš smysl.
Pokud jste fanoušek a máte trochu přehled, sledovat Pečeného sněhuláka je obecně trochu jako ocitnout se v roli detektiva uprostřed procedurálního krimiseriálu. Z nalezených stop se pokoušíte uhodnout, čím vším se autoři neúspěšně zkusili inspirovat. “Viděl tady někdo Mitchella s Webbem, možná dokonce Armstronga s Millerem? A nevyprávěl Ed Byrne ve svém stand-upu hodně podobný, jenom mnohem líp vystavěný vtip?”
Splň si svůj sen
Realisticky vzato samozřejmě nemuseli tvůrci vidět prakticky nic ze jmenovaného. To je totiž tak; obdiv k “britskému humoru”, západní stand-up komice a sitcomům, které naše televizní stanice jen zřídka objevují, už dávno není mezi Čechy minoritní koníček. Rozhodně ne mezi těmi pod čtyřicet.
A jakmile se něco stane módou, dojde k rozmělnění, obsahy přechází v hlášky a jiné memy, které se šíří a dostávají se do kolektivního povědomí, aniž byste museli zdrojový materiál opravdu vidět a rozumět mu. Vaše znalosti jsou směsí dabovaného Červeného trpaslíka, amatérsky otitulkovaných dílů Alana Partridge a skečů, které vám někdo vyprávěl v hospodě.
Většina lidí s touto zálibou si velmi brzo všimne, že česká televizní nabídka se té zahraniční ani neblíží. V další fázi pak přijde naštvaná otázka, proč s tím někdo něco nedělá, a konečně (většinou alkoholem podpořené) rozhodnutí “Tak to zkusíme my”. Celý proces obvykle končí nanejvýš zapadlým videem na YouTube, ve výjimečně úspěšných případech sérií na Streamu.
Česká televize však ví, že by potřebovala přilákat mladší obecentstvo, a tak se rozhodla k zoufalému kroku splnit jednomu z těchto nadšenců sen a dát mu prostor v hlavním vysílacím čase. Iniciátor Sněhuláka Vladimír Skórka evidentně není talentovanější nebo schopnější než ostatní, jednoduše se namanul a sám nemůže uvěřit, že mu to prošlo.
Tou absurditou se zřejmě baví i režisér Jakub Kohák. Na festivalu v Karlových Varech, kde se o Pečeném sněhulákovi vedla diskuse, bylo vidět, že všichni zúčastnění tak nějak tuší, co zplodili, a možná čekají i budoucí ostudu, ale uklidňují se tím, že přece šli svou vlastní cestou.
Dost možná nikdo ani nedoufal, že by Sněhulák někdy dospěl k vysílání. Schvalovací orgány České televize ovšem bohužel nemají trénink v rozlišování kontroverzního od nepovedeného.
"Je to prostě punk," říká producentka Kateřina Ondřejková, protože punk se nejspíš v ČT stává označením pro “to divné, co teprve zkoušíme a úplně nám to nejde”.
Dost možná nikdo ani nedoufal, že by Sněhulák někdy dospěl k vysílání. Schvalovací orgány České televize ovšem bohužel nemají trénink v rozlišování kontroverzního od nepovedeného.
Sranda pro nikoho
Je čas si přiznat, že Česká televize navždy zůstane televizí pro důchodce. Může sbírat Křišťálové lupy za svoje koktavé iVysílání a váhavě pouštět podivíny na ČT art, kde si je málokdo pustí, ale vyšší střední věk je ta jediná skupina, kterou se jí dlouhodobě daří oslovovat.
A třeba to není tak špatná věc. Starší lidé jsou početná a přitom jakoby neviditelná cílovka, jejíž vliv se podceňuje. Starší lidé chodí volit. Mělo by nám záležet na tom, na co se dívají v televizi. Pečený sněhulák většinu z nich jenom vyděsí, ale žádný obzor jim nerozšíří a jejich schopnost rozumět humoru, na který nejsou zvyklí, nijak nerozvine.
Ať je tedy ČT televizí pro důchodce, hlavně když bude dobrou televizí pro důchodce. A časem, až se naši rodiče a prarodiče trochu otrkají, může čistě z výchovných důvodů dojít i na tu holou řiť.
