reklama
 
 

GLOSA Marné učení nápodobou aneb Být stejně cool jako Brit

6. 3. 2014 16:02
České televizní stanice se pořád ještě snaží plnit komediální vakuum kopírováním cizích pořadů. Povede se to vůbec někdy?

Glosa - Koncem ledna jsme se dozvěděli, že Milan Šteindler točí českou verzi britského seriálu Kancl (The Office). Když Česká televize tuto zprávu prezentovala veřejnosti, zdůraznila, že jeden z hlavních tvůrců originálu Ricky Gervais má z novinky radost.

Jako by to mělo sebemenší vztah k výsledku. Jako by Gervaisova reakce nějak potvrzovala, že jde o dobrý nápad. Jako by za sebou snaha našich televizí předělávat cool komediální pořady nechávala něco jiného než ekvivalent pár doutnajících nedopalků.

Osobní ctižádost televizních manažerů

V myslích tuzemského televizního managementu zjevně existuje vágní informace o tom, že mezi naší a západní produkcí je často kvalitativní rozdíl a že se tato zpráva mezi diváky šíří. Vzniká logická potřeba získat odlamující se část koláče zpátky.

Za touhou přiblížit se zahraničí je ale pravděpodobně něco víc než jenom mlhavá obchodní strategie, přidává se osobní ctižádost. České televize a lidé v nich (a pro ně) pracující by chtěli dokázat, že patří k té menšině, která se vyzná, že dovedou být stejně cool jako Britové. Obzvlášť v komediální tvorbě.

Problém je zjevný: Nedovedou. Nebo jen hodně, hodně zřídka. Stejně jako další tvůrčí oblasti, které se u nás rozvíjely izolovaně od svobodného světa, případně vznikly nově, je i česká televize poznamenaná starým dobrým Dunning-Krugerovým efektem: Nedostatek znalostí nám dodává sebevědomí, protože nám přesně nedochází, jak moc toho nevíme.

Vlastní blbost nás chrání před depresí z vlastní blbosti. A bonusově navíc pomáhá schvalovat do výroby takové pořady, jako je Kancl nebo jako bylo primácké QI.

Úplně nezajímavé

Kdokoli viděl pár dílů britského QI (Quite Interesting), snad mu aspoň na chvíli došlo, jak moc tento kvíz těží z luxusu bohaté komediální tradice. Snad si všiml, jak zásadní postavou je Stephen Fry, výjimečně nadaný případ televizního pop-intelektuála a pro velkou část Britů něco jako rodinné zlato, kterým se chlubí před návštěvou.

Těžko vám může uniknout, jak pohotově reaguje většina soutěžících. Elementárně pozornému divákovi snad musí dojít, že to celé někoho stálo hodně rešerše, a někoho jiného spoustu zkušeností z jiných soutěží obsazených profesionálními komiky.

Nebo taky ne. Rozhodnutí televize Prima uplácat českou verzi převzetím otázek z té původní a do čela posadit Leoše Mareše ve srandovních brýlích mě vede k závěru, že buď nikdo z Primy originál neviděl, nebo tu zapracovali pan Dunning s panem Krugerem.

A české QI samozřejmě nebylo první. Například začátkem loňského roku se ČT pokusila o svou verzi pořadu Would I Lie To You? pod názvem Copak bych vám lhal?, výsledek byl velmi podobně zoufalý a stejně rychle taky skončil. Ukazuje se, že několik dekád žánru “herecké historky z natáčení” nebyla dostatečná průprava.

Paradoxní je, že v Británii se dnes na takzvané panel shows hledí jako na celkem konvenční druh zábavy. Někteří stand-up komici se jim dobrovolně vyhýbají (i když je to jistota slušného a stálého příjmu) a zhýčkanější diváci naznačují, že by už docela rádi popojeli.

Naproti tomu u nás je tento formát vlastně avantgardou, kterou se pokoušíme oživit nudná programová schémata.

Pěkně po česku

Každá nová inspirace ze Západu se obvykle uvádí tím, že výsledku samozřejmě dodáme náš, specificky český humor. Nejsem si jistá, co se tím vlastně myslí, a jasnou představu zřejmě nemají ani režiséři - jde spíš o způsob, jak uklidnit sebe i publikum.

Každopádně remake nabízí spoustu příležitostí něco zkazit. Předpokládá cit a čas na přípravu, kterých se evidentně nedostává, a na intuici s deadlinem na krku a čekajícím štábem za zády se spoléhat nedá.

Britský humor je tady navíc předmětem podobného lidového mýtu jako ten český. Jenomže když začnete zkoumat, co z britské komiky si Češi opravdu pamatují, vyjdou vám v průměru tři jména a čtyři seriály.

Ajťáky nebo Červeného trpaslíka už zvládne citovat i ten, kdo je nikdy neviděl. Monty Pythony si málem fetišizujeme a nedochází nám, jak moc toho bylo před nimi a po nich.

Znalcem je u nás exot, který pololegálně stahuje skeče Spika Milligana, na fórech vede diskuse o tom, jestli Američani podělali remake seriálu Shameless, a nikdy neměl televizor.

Většina českých televizních tvůrců k těmhle lidem nepatří. Zkušený režisér na tom dnes v zásadě není líp než amatér, který točením nápodob ventiluje svůj fanouškovský obdiv. Profesionál se jenom za větší peníze dopustí viditelnějšího omylu.

Převzít není jednodušší

U hraných seriálů jsme se zatím nepustili do ničeho opravdu ikonického z britské komediální tvorby. Poměrně čerstvým příkladem kopie je PanMáma na Nově, kde titulní roli prostořeké matrony hraje právě Milan Šteindler a většina vtipů stojí na principu “chlap v převleku za starou ženskou nemůže sundat z ruky kondom”.

Nic proti tomu, ale už v originále (Mrs. Brown’s Boys) je tenhle druh sitcomu docela staromódní a neobratný převod z něj udělal něco jako záznam satirického experimentálního divadla. Ne náhodou byl před několika lety původní český seriál Comeback silný právě v momentech, kdy z něj příliš nečouhala snaha trefit se do sitcomového rámce. Přišel s námětem, který byl zároveň vhodný pro žánr a působil v našem prostředí autenticky. Lokalizace už existujících zahraničních seriálů jsou snazší jenom zdánlivě.

Při adaptaci nestačí jenom znát originál. Musíte mu rozumět. Musíte chápat, proč právě tahle postava mluví právě s tímhle přízvukem a co to znamená. Musíte si najít použité odkazy na reálie, abyste věděli, čím je nahradit. Měli byste se chovat jako dobrý románový překladatel, který zná svůj žánr, tráví spoustu času škrtáním a rešerší a místo prostého otisku dává dohromady prakticky novou knihu. Bohužel, téměř nic v naší televizní praxi tomuto přístupu nenahrává.

A Kancl… Kancl je zvláštní případ. Technicky jde o ten typ natáčení, kam můžou herci přijít ve vlastním saku, stačí vám jedna kamera a nepotřebujete nutně četu scenáristických klepačů, tedy pokud se chcete strefit spíš do britské verze. Nebo můžete jít americkou cestou, přidat postavy a vyrobit konvenčnější vztahovku v trochu nestandardním stylu (a pak ještě roky poslouchat, jak jste tím naprosto zneuctili originál).

Žánr fiktivního dokumentu bude v každém případě vyžadovat, aby lidé do kamery mluvili jako skuteční živí muži a ženy, a ne jako někdo, kdo dva týdny pozoroval živé muže a ženy za mříží v zoo a teď se je snaží imitovat. A to už vůbec nezmiňujeme cílenou a přesnou práci s trapností nebo politickou nekorektností.

Český Kancl by se měl údajně podobat tomu britskému, ovšem s poetikou brněnského byznys parku. Z propagačních rozhovorů s režisérem a představitelem hlavní postavy je znát, že tuší, do čeho se pustili, nicméně věří, že to vyjde. Vyloučené to není. Ale statistika v jejich prospěch nemluví.

autor: Helena Zikmundová | 6. 3. 2014 16:02

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama