Glosa - Seriál Hra o trůny startuje čtvrtou řadu. Už není „jen“ kultovní, ale spíš masově populární podívanou. Adaptace knižní série Píseň ledu a ohně spisovatele George R. R. Martina nejspíš od pondělí 7. dubna i na české HBO zase o kousek posune sledovanost, protože tak tomu bylo u nových řad zatím pokaždé. Což odporuje běžnému trendu, kdy většina i těch nejlepších seriálů diváky zcela přirozeně postupem času ztrácí.
Poměrně neobvyklý úspěch má co dělat s rozrůstající se diváckou základnou HBO. Pro tu se Hra o trůny ukázala být nejlepší reklamou a producenti mohou leda předstírat vrásky na čele z faktu, že jejich vlajkové dílo láme rekordy v počtu ilegálních stažení.
Ve skutečnosti jde o skvělý způsob zviditelnění, protože každý divák, jenž si seriál stáhne a spustí, vidí v prvních vteřinách vždy tři výrazná a všeříkající písmena: HBO. Stanice se ostatně rozhodla první díl nové řady umístit ke stažení zcela volně, což je rozhodně rozumné.
Všechno a nic
V zahajovací epizodě čtvrté řady se stane všechno a nic, jak tomu v Západozemí bývá poměrně často. Po krvavém finále třetí řady především tvůrci připomínají, kdo všechno vlastně přežil. Dav to je pořád docela početný, vlastně se ani nedostane na všechny.
Kvalitně natočený i zahraný seriál se tak jako vždy potýká s nadměrným množstvím postav a dějových linií. Fanoušci knih mu vytýkají, že příběh je oproti předloze poměrně zjednodušený, faktem však zůstává, že scenáristé se u nutného pročištění textu zastavili v půl cesty a největší slabinou Hry o trůny je, že se pro množství postav žádné nemůže věnovat pořádně.
Výrazné dějové linie vznikají vlastně jaksi mimoděk, například když si charismatický herec Peter Dinklage krade scény pro sebe. Aby však Hra o trůny šlapala bezchybně, museli by být scenáristé zásadně odvážnější a nebát se škrtat ještě o řád víc.
„Syndrom Harryho Pottera“, kdy fanoušci fantasy nabyli dojmu, že správná adaptace musí obsáhnout co nejvíc materiálu z knihy, je ostatně hlavní příčinou, proč v žánru nevzniká mnoho dobrých filmů – co funguje víc než dobře na papíře, nemusí být nutně použitelné na plátně, a dokonce ani na obrazovce. Menšímu množství postav by se mohli tvůrci věnovat a vkládat do jejich životů opravdovou hloubku, která zatím Hře o trůny chybí.
Místo toho musíme být rádi, že scénář před každého hrdinu předhodí jedno dilema, které se pak stává jeho jediným definujícím prvkem. Useknutí či spojení nadbytečných dějových linií (tolik Starkových dětí!) by seriálu jedině prospělo, i když za tohle kacířské prohlášení si nejspíš vyslechnu ostrý nesouhlas.
Televize na vzestupu
I přes výhrady vůči nabízenému dějovému mišmaši je Hra o trůny, možná i právě díky němu, skvěle vymyšleným lákadlem, v němž si skoro každý nachází, co se mu líbí. Od spanilých hrdinů pro slečny po soft porno scény pro muže.
Prvoplánovost některých těchto motivů, obzvlášť oné nahoty, sice leckdy bije do očí a seriál se stává terčem mnoha parodií, nezdá se však, že by to publiku v důsledku opravdu vadilo.
Na Hře o trůny dost možná nejvíc překvapuje, kolik diváků dokázala přesvědčit, že je v ní vše v pořádku, ač bychom zde našli tolik věcí, na něž si jde stěžovat. Povedené dílo však jistě nemusí být bez kazů. Když seriál diváky baví natolik, že si za týden pustí další díl, asi si na něj nejde moc stěžovat, protože nic jiného cílem seriálů není.
Že u Hry o trůny nezůstává nic náhodě a HBO jí dopřává takovou podporu, jakou jen může, jistě nesnese pochybnost. Možná se dokonce daří seriál konstruovat až příliš přesně, chladně vykalkulovaně se spoustou sázek na jistotu - ale opět platí, že pokud to fanouškům vyhovuje, asi by bylo zbytečné požadovat něco jiného.
Jistě je zajímavé pozorovat seriál, který už může péčí produkce téměř konkurovat velkým blockbusterům. Třeba digitální drak by vypadal „konkurenceschopně“ i na plátně, což není samo sebou. Televize zkrátka vstupuje do nového věku. Tuhle cestu započaly před deseti lety seriály jako Ztraceni, Hra o trůny či Perníkový táta a dnes jen potvrzují, že byl zvolen správný směr. Kinaři se musí zase o kus víc bát.
