Glosa - Česká televize představila svůj vánoční program, v němž opakuje pětadvacet let starý koncept a je na to zjevně pyšná. Všichni přítomní na tiskové konferenci od ředitele Petra Dvořáka po programového ředitele Milana Fridricha snad ani nemohli víckrát zopakovat, jak moc se těší na tři nové pohádky a na… nic. Na tři nové pohádky. Zbytek tvorby není v jejich stínu ani pořádně vidět.
Říká se, že co není rozbité, se nemá spravovat. Při pohledu na peoplemetry tahle teze nepochybně svazuje ruce i všem kritikům přístupu veřejnoprávní stanice ke svátkům. Vánoční pohádky mívají rekordní sledovanosti, a to s výrazným náskokem. Lidé sice poznamenávají, že nejsou, co bývaly (což nicméně tvrdí vždy o všem), přesto je nakonec vždy zapnou.
Jediné nebezpečí se skrývá v maratonu nostalgie u konkurence - i tady však ČT letos trumfuje. Petr Dvořák mohl vítězoslavně oznámit, že Tři oříšky pro Popelku získal pro sebe a žádná televize je nemůže nasadit na Štědrý den a ukousnout tak z pověstného koláče sledovanosti. Z obchodního hlediska nepochybně skvělá taktika.
Pohádka je mrtvá
Jenže je tahle rovnice tak jednoduchá? Lze pořad, když má sledovanost, automaticky ospravedlňovat a obhajovat jako nenapadnutelný? Nepatří tahle taktika spíš komerčním stanicím? Má médium veřejnoprávní služby prostě naplňovat základní tužby diváků?
Objevuje se každý rok, ale nejde to nepřipomenout: Pohádky jsou mrtvý žánr nekorelující s dnešní dobou. Zobrazují bipolární, černobílé konflikty a uzavírají hrdiny do škatulek, schémat, vzorců očekávaného (a dost banálního) chování. Česká pohádka v pojetí Němcové nebo ještě Drdy hrála svou důležitou roli v době, do níž patřila - v době, kdy byl život méně zaplněn informacemi, společnost byla pevně třídně rozdělena a stačilo ratolesti naučit, že v noci se nesmí chodit do lesa a ve dne za školu.
Je prokázáno, že už relativně malé děti jsou dnes schopné vnímat konflikty mnohem komplexnější než dřív a díky pulzující popkultuře dokážou přijímat komplikované příběhy s nejednoznačnými postavami a vyzněními. Stačí se podívat na zahraniční animované seriály nebo celovečerní filmy - informace se v nich mnohdy valí rychlostí, jakou stěží stíhá dospělý. Není důvod divákům schopným usledovat celovečerní film dění zjednodušovat do schémat "princezen, co potřebují zachránit" nebo "černokněžníků, které je třeba porazit".
Uzamknout je ve vlastním dětství
Existuje určitá touha "ochránit děti", uchovat jejich nevinnost a prodloužit jim dobu naivní radosti z nepoznané reality - nebo alespoň takové argumenty slýcháme na podporu konceptu českých pohádek. Jde o zásadní nepochopení toho, k čemu vůbec pohádky mají sloužit, tedy k předání správných vzorců chování. Možná i proto už dnes tuto úlohu nedokážou plnit, spíš jí naopak stojí v cestě.
Snaha uzamknout děti v jejich nevědomosti a v jejich "nezkaženém světě" (jenž je jen naší sobeckou projekcí, protože jejich nezkažený svět musí být stejný, jaký byl ten náš), ať už reprízováním třicet let starých filmů, nebo jejich imitováním, není nic, na co bychom měli být pyšní jako na záviděníhodný český unikát.
Jistě není třeba pouštět na Štědrý den násilné akční filmy, horory nebo psychologická dramata, není ale důvod nenabídnout komplexnější vidění světa, než mohou ze své podstaty nabídnout české pohádky. Pořad by pak mohla vnímat celá rodina, nejen prcci předškolního věku, což by přeci bylo skvělé.
Matika nestačí
Jiří Strach a snad stále ještě i Karel Janák jsou nepochybně filmaři s určitým citem pro řemeslo a přinejmenším u Stracha můžeme předpokládat, že svou pohádku nepojme jako rutinní televizní inscenaci. Mantinely toho, co může, jsou ale moc úzké. Jeho princezna možná bude mít ráda matematiku, čímž bude narušen status pasivních hlupaček na záchranu, těžko se však vyhne naplnění klišé a vykreslení mrtvého světa, v němž nic nežije a vše funguje na úrovni proklamace - jen tím, že to bylo řečeno.
Pohádky jsou nejvýraznější vánoční ozvláštnění České televize. Tři varianty téhož. Krom nich tu z původní tvorby máme snad jen romantickou komedii Správnej dres s Jiřím Mádlem. Pak následují především reprízy, stejně jako u konkurence
Jenže i dílo brilantního režiséra Billyho Wildera Někdo to rád horké se okouká, co teprve všechny ty další notoricky známé tituly a vůbec celý koncept vánočního vysílání, který zamrzl před desítkami let. Nicméně nad tím jde jen prázdně tlachat, protože dokud diváci na pohádky tak rádi koukají, nebude vůle něco měnit.
