Praha - Nestává se každý den, aby domácí obrazovky nabídly takový film, jako bude ve čtvrtek večer na ČT2 Efekt přihlížejícího od režiséra Radima Špačka. Polohraný dokument se vyrovnává se zásadní otázkou: Proč lidé nezasáhnou, když se před jejich očima na ulici odehrává násilí?
Film, který Špaček natočil s uznávaným divadelním autorem Miroslavem Bambuškem, vychází ze čtyřicet let staré události, kdy 13. března 1964 ubodal osmadvacetiletou Kitty Genovese na newyorské ulici její vrstevník Winston Moseley.
Byly tři hodiny ráno, přesto později vyšlo najevo, že vraždu nějakým způsobem zaregistrovalo 38 lidí v sousedství. Nikdo se však neobtěžoval zvednout telefon.
Vědci Darley a Latane o čtyři roky později tuto lidskou vlastnost prozkoumají a pojmenují jako "syndrom nezúčastněného diváka".
V úvodu snímku se setkávají dva mladí lidé jako svědci násilného činu, který se odehrál ve stanici metra. Gábina a Jirka se snaží zjistit, co se opravdu stalo, narážejí ale na nezájem autorit i dalších potenciálních svědků.
Pak se setkají s mužem, který inscenuje podobné situace ve veřejném prostoru. Nastražuje přepadení, hádky a bitky v metru, na ulici i v parku a natáčí reakce kolemjdoucích.
Autentické záběry z pražských ulic jsou i součástí Špačkova filmu: ukazují, jak jsou lidé nevšímaví k tomu, co se kolem nich děje a bojí se zasáhnout.
"Je normální poskytnout pomoc, nebo naopak zůstat pasivní?" ptá se ve filmu policejní psycholožka Ludmila Čírtková a připomíná, že většinou platí pravidlo: čím víc lidí je svědky podobné situace, tím menší je pravděpodobnost, že některý z nich pomůže.
Sedmdesát až osmdesát procent kolemjdoucích zůstává pasivní, jen zbytek se podle ní snaží situaci nějak řešit.
Ve vyhrocených situacích radí jednat a upozornit, že se děje něco nekalého; zároveň ale zůstat v bezpečné vzdálenosti od agresorů. „Cílem není ohrozit sám sebe, ale pomoci napadenému," připomíná Čírtková.
Důležité je přinutit k podobné účasti další přihlížející. „Podívejte, oni ho bijí," volají ve filmu figuranti, aby probudili kolemjdoucí z letargie.
Scénář sice působí modelově, ale je jen výchozím bodem, z něhož se Špaček odpíchne do klasičtějšího dokumentu. V něm vyzpovídá i filozofa Jana Sokola nebo sochaře Pavla Opočenského známého jako jednoho z těch, který se postavil agresorům, ale ve výsledku za cenu zmaření lidského života.
Pravda, občas je Špačkova metoda těžko snesitelná; kromě expresivního projevu většiny zúčastněných může diváky iritovat až příliš dynamická kamera.
Přesto tímto nepříjemným způsobem vlastně zdařile odhaluje pocity těch, kteří někdy přihlíželi nejrůznějším vyhroceným situacím a kladli si titulní otázku, zda do nich vstoupit nebo jít dál.
Špaček patří k výrazným tvůrcům mladé generace. Po oceňovaném debutu Mladí muži poznávají svět z roku 1996 natočil o dva roky později experimentální Rychlé pohyby očí, poté ovšem zakotvil jako jeden z hlavních režisérů primáckého seriálu Letiště.
V roce 2004 zaujal dokumentárními Bezesnými nocemi o televizní stávce, v současné době chystá hraný film Pouta podle scénáře Ondřeje Štindla.
