Přinesla jsem vám něco ukázat. Je to vaše kniha Luxurious luminescence z roku 2006.
Vy ji máte?
Ano. Stojí mi doma v knihovně hned vedle Františka Drtikola a Josefa Sudka.
To jste mi udělala ohromnou radost. Víte, poslední dobou mám krizi a často přemýšlím, zda má vůbec ještě smysl fotografovat. A zda to vůbec umím. Na tuhle knihu jsem ale pyšný, na svou dobu vyšla ve velkolepém tisku a dnes už nikde není k sehnání.
Máte pravdu. Je snad od začátku vyprodaná.
Občas se stavím v nějakém antikvariátu, a když ji tam mají, hned si ji koupím. Jestli ale máte ráda Františka Drtikola, povím vám k tomu jednu historku. V roce 2006 jsem začal natáčet dokument o Janu Saudkovi a rozhodl jsem se, že mu daruji jednu fotografii. Nechal jsem zarámovat ten nejkontroverznější snímek, který jsem kdy vyfotil. Vladimír Birgus (fotograf a historik fotografie, pozn. red.) o něm dokonce řekl, že je neumětelský a nechápe, jak mě Leica mohla vybrat mezi šest fotografů světa. Na snímku je žena, která dělá hvězdu a má useknutá zápěstí a chodidla.
Pamatuji si, jak jsem na Jana Saudka čekal doma u jeho stolu, svíral jsem tu zarámovanou fotografii a byl sám ze sebe nervózní. Pak jsem se podíval na stůl a všiml si malé bronzové sošky. Znázorňovala ženu v úplně stejné pozici jako na té fotografii, bez dlaní a chodidel. Polilo mě horko. V jednu chvíli jsem chtěl odejít, nevěděl jsem, jak to celé vysvětlit. Nikdy předtím jsem tu sošku neviděl, ale ten snímek najednou vypadal jako její replika. Když Jan Saudek vešel do pokoje, ukázal jsem mu tu fotografii a jen ze sebe vychrlil: "Ale já tu sošku opravdu nikdy neviděl." On se začal smát a chlácholil mě, že jsem ji ani nikdy vidět nemohl, kdysi mu ji daroval František Drtikol.
To jsem tu knihu zařadila přece jen správně. Procestoval jste víc než padesát zemí světa, pracoval jste pro značku Pietro Filipi, Hermès i Playboy. Vaše celoživotní tvorba, včetně té filmové, je zaměřená výhradně na člověka. Jak se portrétista a fotograf aktů dostane k dokumentu o covidu-19?
Přesvědčí ho. Původně jsem o pandemii nechtěl točit vůbec nic. Dal jsem si předsevzetí, že si užiji svůj dům za Prahou a budu se věnovat jen své rodině. Bylo mi jasné, že o covidu-19 budou chtít točit všichni, a já nerad pracuji na základě nějakého konfliktu. Po pár dnech mi ale volal Pavel Doležal, zakladatel iniciativy Covid19CZ (aktivita českých technologických firem a IT zaměřená na pomoc v boji s koronavirem, pozn. red.), a ptal se mě, jestli bych natočil dokument o vývoji respirátorů. Bylo mi svým způsobem hloupé ho odmítnout, protože mi kdysi hodně pomáhal v projektu Week of Life. Souhlasil jsem.
Původní myšlenka byla ale točit o lidech, o tom, jak se odborníci na technologie z různých koutů světa dali dohromady a vyvinuli účinné respirátory. Celé to bylo zahalené až takovou revoluční atmosférou, vývojáři pracovali v utajených prostorách a za velmi přísných opatření. Po pár dnech jsme ale zjistili, že to téma nevydá na celovečerní film, protože se vše měnilo v příliš rychlém čase a pro diváka by byl dokument jen těžko srozumitelný. V tu chvíli už jsem nicméně jednal s Českou televizí, která o dokument z pandemie projevila zájem. Musel jsem tak začít přemýšlet nad tím, jak to téma uchopit jinak.
Výsledkem je jakési svědectví doby, exkurze do české společnosti. Ten film je sám o sobě velmi výpravný, přemýšlel jste i o syrovější variantě?
Chtěl jsem vizuálně atraktivní snímek, protože to ta situace nabízela. Během nouzového stavu nebyl na umělecké ztvárnění moc čas. Převládal styl reportážní fotografie, cokoliv bylo o covidu-19, bylo placaté jak kámen. Nebarevné, ne výtvarné, přitom ta situace nabízela až apokalyptické scény. Nikdy jsem neviděl tak prázdné Václavské náměstí a to působilo děsivým dojmem. Výtvarná stránka a umělecké pojetí v podobě jakési filmové eseje u mě nakonec zvítězily.
V dokumentu necháváte promlouvat obyčejné lidi. Zjistil jste v době pandemie něco, co jste o člověku doposud nevěděl nebo si nechtěl připustit?
Bohužel ano. Celá ta situace okolo covidu-19 ve mně vzbudila dojem, že člověka musíte vystrašit smrtí, aby něco začal brát vážně. Paradox na tom všem je, že to, co on bral vážně, zas tak vážné nebylo. Vznikla z toho až komická divadelní situace. Toho, co se dlouhodobě snaží změnit Greta Thunbergová, se najednou docílilo během pouhopouhých dvou týdnů. V Londýně byl nejčistší vzduch za posledních několik let a podobně tomu bylo i na jiných místech světa. Nestalo se to ale ze strachu o planetu, došlo k tomu kvůli strachu ze smrti. Komické na tom všem bylo, že se v podstatě nedělo vůbec nic.
Co myslíte tím "vůbec nic"?
Nedělo se nic takového, co bychom měli nazývat válkou nebo tragédií. Tragédie byla ta, jak se svět k situaci postavil a jaké byly následky toho postoje. Virus bez člověka nezvládne vůbec nic. Bez vaší pomoci nic nedokáže.
Pomoci nás novinářů?
Takhle hezky bych to neřekl. Ve skutečnosti jsem ale myslel nás lidi. Virus se do člověka nastěhuje a potřebuje parťáka. Jestliže člověk žije zdravým životem a je zodpovědný vůči svému tělu, tak v něm virus žádného parťáka nenajde. Avšak pokud na sebe člověk dlouhodobě kašle a nestará se o sebe, pak začne virus v jeho těle vyvádět.
Lidé se mě ptali, jestli mám v dokumentu i českého taxikáře, a já jim řekl, že nemám a ani ho tam mít nechci. Nevím, proč by měl být člověk, který má asi 140 kilogramů a nestará se o svůj život tak, jak by měl, být nějakou hvězdou a středem zájmu. Snažili jsme se, aby tam nebyly žádné fantastické věci, a proto jsme zpovídali ženu, která ten virus prodělala velice jemným způsobem, celý život na sebe dbala.
Daniel Stach, moderátor pořadu Hyde Park Civilizace, v dokumentu říká, že každá společnost si musí uvědomit, jaká je cena jednoho života. Zaplatili Češi za cizí životy málo, nebo hodně?
Myslím si, že jsme si nechali vzít něco, co je k nezaplacení, a to osobní svobodu. Celou dobu jsem si říkal, jak je možné, že zodpovědnost, kterou bychom měli mít sami v sobě, přenecháme někomu jinému a budeme poslouchat jako ovečky. Byla to fenomenální situace. Nestačil jsem se divit. Pronajali jsme si karavan a vyjeli natáčet reakce do různých koutů Česka. Těšil jsem se, že ta opatření začnou lidé zpochybňovat nebo o nich budou alespoň nějakým způsobem přemýšlet. Ale výsledek nebyl vůbec takový, jaký jsem očekával.
Dali jsme lidem dvě otázky a ty zněly, co vám covid-19 vzal a co vám dal. Po nějaké době jsme ale zjistili, že lidé odpovídají vesměs stejně. Báli se o práci, ale na druhou stranu byli rádi, že tráví více času s rodinou. Pořád jsem čekal, až někdo řekne, že mu covid-19 nemohl vzít ani dát vůbec nic. Že to všechno je zkrátka nafouknutá bublina.
Nebyli lidé sami zmatení? Jak se vám osobně dařilo vyznat v záplavě informací a fake news?
Nepochybně byli. Sledoval jsem, co kde vyšlo, a hrozné na tom všem bylo, že se informace neustále měnily. Každý den se v podstatě někdo mýlil, protože druhý den už bylo vše jinak. Jeden řekl, že je virus umělý, druhý si stál za tím, že pochází z přírody. Ani epidemiologové se neshodli, i když to jsou všichni seriózní lidé. Ta situace byla zkrátka tak nepřehledná, že vznikl informační šum a chaos.
Já jsem přitom věděl, že až ten dokument dokončím, musí být aktuální. Byla jen jedna cesta, a to natočit to rychle a zaměřit se více na lidi než na odborníky. Chtěl jsem zaznamenat, co v nich tenhle chaos vzbuzuje, jak pracují s informacemi a jak vnímají svobodu.
Dokument začíná záběry ze 17. listopadu 2019, kdy si Češi na Václavském náměstí připomínali třicet let od sametové revoluce. V té době byl na druhé straně světa, v čínské provincii Chu-pej, zaznamenán pacient jedna. Přišlo vám to symbolické?
Pro naši malou a mladou zemi určitě ano. Až patetické. Ale tak to asi máme, my ty symboliky snad nějak přitahujeme.
Myslíte si, že Češi po pádu komunismu dokázali nabýt osobní svobody?
Netroufnu si odpovědět na tak zásadní otázku, ale během pandemie jsme se o sobě hodně dozvěděli. Podnikatelé začali okamžitě křičet, že přišli o všechno, přestože opatření trvalo zhruba dva měsíce. Chápu, že někteří lidé berou málo peněz, ale žijeme v České republice, tedy v jednom z nejvyspělejších států Evropy. Žijeme v blahobytu a žijí v něm i lidé, kteří si myslí, že nemají peníze. A pokud podnikatelé i obyčejní lidé nejsou připraveni na to, že budou dva měsíce bez příjmu, pak jim nejspíš chybí osobní odpovědnost. Možná i proto jsme se tak snadno vzdali osobní svobody. Nechtěli jsme odpovědnost, a tak jsme se uzavřeli do svých pelíšků a nadávali z nich.
Dokázali vám lidé popsat, co ta osobní svoboda vlastně znamená?
Pochopil jsem, že to pro každého znamená něco úplně jiného a není moc dobré ji generalizovat a paušalizovat. Zároveň jsem si ale uvědomil, jak rychle se jí dokážeme vzdát. Vyděsilo mě, jak účinný byl obchod se strachem. A toho jsem se asi zalekl více než celého covidu-19. Pokud by toto mělo v nějakých dalších podobách fungovat i v budoucnosti, pak o nás mocní páni vědí více, než jsme věděli my sami, a mohli by toho v budoucnu šeredně zneužít.
Co svoboda znamená pro vás osobně?
Předně si nemyslím, že svobodu by nám měl být někdo schopný vzít tím, že uzavře hranice. Člověk by ji měl mít sám v sobě. Zároveň ale často přemýšlím nad tím, že vlastně není možné žít plně ve svobodě. Lidé ji chtějí, ale nejsou schopní ji zcela naplnit nebo s ní zacházet. Sám o sobě si nemyslím, že bych byl zcela svobodný, nemyslím to teď z politického hlediska, ale ve vztahu ke svým povinnostem, rodině a dětem.
Ve filmu řeším i jinou otázku, a to je psychické zdraví. Pořád se sám sebe ptám, jestli není lepší být trochu nemocný, ale šťastný, protože mohu chodit tam, kde mi je dobře. To, jaký dopad měla na lidi karanténa, ještě přesně nevíme. Lidé s depresí nepůjdou ven hned tak rychle.
Babiš je mafián. Vláda vybrakovala rezervy a chystá podvod na občany, říká Kalousek
