Hřbitov vznikl na počátku 20. století, když tehdejší Královský český ústav pro choromyslné potřeboval vlastní pohřebiště. Dvanáctého září roku 1909 byl nový hřbitov slavnostně vysvěcen farářem Josefem Mejsnarem z Klecan. Na obřadu se tehdy sešli i úředníci ústavu, zaměstnanci a samotní pacienti. Prvním pohřbeným byl jedenáctiletý chlapec jménem František - příběh, který se ztratil stejně tiše jako celé generace po něm.
Na ploše zhruba dva a půl hektaru dnes odpočívají více než čtyři tisícovky lidí. Většina z nich byli pacienti bohnické léčebny pohřbívaní v letech 1909 až 1951. Když došlo o dekádu později k předání hřbitova Pohřební službě hlavního města, začal pomalu mizet z paměti. Zůstal bez dozoru, pomalu zarůstal břečťanem a ztrácel svoji docela jedinečnou tvář. Uprostřed areálu dodnes stojí kaple s márnicí a kamenná mohyla připomínající vojáky první světové války, kteří v ústavu zemřeli. Je to místo důstojné, i když poznamenané časem.
Hrob, který vzdoruje času
Když se procházíte mezi břečťanem porostlými hroby, většině z nich schází náhrobní kámen. Mech, pádící roky a nenechavé lidské ruce udělaly své. O to víc však zaujme náhrobek, který stojí u cesty kousek před bývalou kaplí - neporušený, čistý, s jasným nápisem. Označuje místo posledního odpočinku ženy jménem Maria Tuma Reiter. Marek Skřipský o ženě na webu zasvěceném bohnickému hřbitovu píše:
"Hřbitovní kámen označuje místo posledního odpočinku mladé ženy, jejíž jméno by se podle tradice nemělo vyslovovat. K tradicím chovám úctu, ale napsat není totéž, co vyslovit. Takže - jde o hrob Marie Tumy Reiter, která zemřela v dubnu 1912, ve věku pouhých devětadvaceti let. Její neporušený náhrobek provokuje k otázkám. Kdo vůbec byla Maria Tuma Reiter?"
Podle autora pocházela žena ze Štýrska, z Rakouska. Do Prahy přišla za prací a provdala se za českého kovodělníka Antonína Tůmu. Měli dvě děti a žili obyčejný, zřejmě spokojený život. Maria pracovala jako chůva v zámožné rodině - a nic nenasvědčuje tomu, že by trpěla duševní chorobou, jak se často chybně uvádí. V úředních knihách je jako příčina smrti uveden zápal plic, s poznámkou "zemřela náhle".
To, co zůstává záhadou, není její smrt, ale to, co přišlo potom. Zatímco ostatní hroby se rozpadaly a mizely, Mariin náhrobek přetrval. Desítky let. Kdo se o něj staral, když hřbitov chátral a byl dávno uzavřený? První roky zřejmě pečoval manžel, možná i děti - napovídá tomu nápis "Unsere geliebte Mutter", naše milovaná matka. Jenže čas běžel dál a rodina zmizela stejně jako ostatní. Přesto se někdo, po desetiletí neznámý, staral dál.
Když se po roce 2000 začala o hřbitov zajímat veřejnost, objevili dobrovolníci ze spolku Tajemná místa právě tento neobvykle zachovalý hrob. Od té doby jej udržují, přidávají svíčky, květiny a občas i drobné předměty od anonymních návštěvníků. Někteří z nich tvrdí, že tu cítí zvláštní energii - jiní se tomu smějí.
"Palec nahoru musím v tomto směru chtě nechtě ukázat i spiritistům, jakkoliv jejich údajnou komunikaci s mrtvou Marií vnímám - mírně řečeno - velmi kriticky. Jestliže s ní "mluví", zajímalo by mě, zda umí německy, protože němčina byla pro mladou ženu rodnou a hlavní řečí. No, zarýt jsem si musel, ale nic ve zlém," dodává s lehkou ironií Skřipský.
Stín atentátníka
Bohnický hřbitov si ovšem nese i další, mnohem odvážnější legendu. Říká se, že právě tady, v jednom z neoznačených hrobů, může ležet Gavrilo Princip - muž, jehož výstřely v Sarajevu rozpoutaly první světovou válku. Oficiální verze zní jinak: Princip zemřel v roce 1918 na tuberkulózu v terezínské pevnosti, kde si odpykával dvacetiletý trest za vraždu následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželky Žofie Chotkové, vévodkyně z Hohenbergu. Po válce mělo být jeho tělo exhumováno a převezeno do Sarajeva. Jenže jistotu o tom nikdy nikdo neměl.
Teprve po letech se začaly objevovat zmínky o zvláštním nočním pohřbu, který proběhl na bohnickém hřbitově pouhé dva dny po Principově smrti. Prý dorazila vojenská eskorta z Terezína, vykopala hrob a uložila do něj tělo muže, jehož jméno se nikde neobjevilo.
Za okupace, v roce 1942, odhalilo gestapo mezi pracovníky bohnické léčebny skupinu, která se podílela na protinacistickém odboji. Během výslechů pak měl bohnický hrobník Slavata zmínit pohřeb z 1. května 1918 - a jméno, pod nímž byl muž v knize zemřelých zapsán: Karel Chotěžovský, údajně bývalý voják a natěrač.
Záznam časově odpovídá Principově smrti, stejně jako lékařská diagnóza - "úbytek mozku", univerzální formulace, kterou tehdy ústav používal. Shoda náhod? Možná. Ale právě v tom tkví kouzlo tohoto místa. Hřbitov, který měl být zapomenutý, stále nutí návštěvníky klást si otázky, na které dnes už jen těžko někdo dokáže najít odpověď.
Dnes sem lidé přicházejí s respektem. Někteří z touhy po tajemnu, jiní jen proto, že tu je zvláštní klid, který v rušné Praze nenajdete. Pokud se někdo chce dozvědět víc, může si domluvit i komentovanou prohlídku - ty pořádá místostarosta Prahy 8 Jiří Vítek. "Někdo tady cítí nějakou energii, která může souviset právě s tím, že ti lidé odešli tak, jak nejspíš odejít neměli. Kdysi jsem k tomuto místu sám měl respekt a možná jsem se tu i lehce bál," popsal pro Aktuálně.cz před časem správce největšího hřbitova choromyslných v Evropě Vítek, který se o areál začal starat ještě jako dobrovolný hasič.
