Přehrada Malpasset byla vybudovaná kvůli tomu, aby zajistila vodu pro zemědělství, rostoucí populaci a rozvíjející se turistický ruch v okolí města Fréjus na Azurovém pobřeží. Stavba na řece Reyran, která je v létě téměř vyschlá, ale při podzimních deštích se mění v divoký tok, probíhala mezi lety 1952 a 1954.
Projekt podle zprávy francouzského ministerstva životního prostředí počítal s nádrží o objemu 50 milionů kubíků vody. Odborníci z univerzity v Marseille tehdy potvrdili vhodné podmínky pro těsnost dna, ale upozornili na geologickou nestabilitu v místě plánované výstavby. Varovali, že bude nutné pečlivě utěsnit základovou horninu a zkontrolovat stabilitu svahů.
Konečné rozhodnutí o přesunu místa stavby o 200 metrů směrem po proudu - bez nového geologického průzkumu - se nakonec ukázalo jako osudové. I samotný název místa, Malpasset, si lze z francouzštiny přeložit jako "špatný průchod".
Z ekonomických důvodů padla volba na takzvanou obloukovou přehradu - štíhlou konstrukci z betonu, která přenáší tlak vody do boků údolí. Malpasset patřil mezi tzv. "tenkostěnné oblouky" - v patě měl šířku pouhých 6,9 metru, zatímco výška dosahovala 60 metrů.
Nádrž se začala plnit na podzim 1954. Kvůli suchu postupoval proces pomalu, jenže v listopadu 1959, po týdnech vydatných dešťů, začala voda konečně stoupat a přehrada se dostala téměř k plné kapacitě. Na pravém břehu se však objevily první příznaky prosakování vody.
Nabízelo se jednoduché řešení: nádrž odpustit. Jenže v okolí probíhala stavba dálnice na trase Marseille-Nice a úřady rozhodly výpustné ventily neotevírat, aby nedošlo k narušení prací. Večer 2. prosince se podle francouzského ministerstva životního prostředí naplnily poslední čtyři metry nádrže během 24 hodin. V 21:11 večer se oblouk protrhl.
Vlna, která pohltila celé údolí
Obrovská masa vody se vyvalila z úzkého údolí a smetla vše, co jí stálo v cestě. Železniční trať a silnice zvlnila jako neposedné dítě hadrovou panenku, betonové bloky o hmotnosti stovek tun odnesla 1,5 kilometru od samotné přehrady.
Město Fréjus voda zaplavila během několika minut. Čtvrtě Reyran, Gare i Arènes pokryla půlmetrová vrstva bahna. Došlo ke zničení asi 1350 hektarů zemědělské půdy, včetně vinic, sadů a polí. Elektrické vedení, telefonní linky i silnice zmizely pod nánosy bahna. Fréjus se ocitl dokonale odříznut od okolí.
Uprostřed zkázy se město rychle semklo. Nemocnice se proměnila v improvizované centrum první pomoci, kaple v provizorní márnici. Záchranáři, vojáci, četníci, lékaři i dobrovolníci dorazili už následujícího dnes ráno. Lidé dostali identifikační průkazy a propustky pro vstup do zničené zóny. Místní úřady koordinovaly pohřeb obětí, zajištění přísunu pitné vody a potravin. Dočasné ubytování vzniklo v prefabrikovaných domech.
Díky mimořádné pomoci státu a darům od veřejnosti město rozdělilo 103 milionů franků. Do deseti dnů po katastrofě se podařilo obnovit silniční i železniční provoz - město se však vzpamatovávalo celé měsíce.
Jak se to mohlo stát?
Vyšetřování trvalo více než šest let. Soudy ve všech stupních nakonec osvobodily projektanty i stavitele. Katastrofu podle oficiální zprávy způsobila neznalost geologických jevů - konkrétně tlaků vody hromadících se v puklinách pod přehradou.
Ve skále se nacházela vada (zlom), která bránila průsaku vody. Tlak se tak hromadil pod základy a nakonec odlepil betonový oblouk od levého svahu údolí. Po protržení voda strhla celý oblouk během několika sekund.
Další problémy souvisely s tím, že tok Reyranu nebyl při stavbě odkloněn. Kdyby byl, pracovníci by si všimli prasklin a netěsností. Ani zkušební napouštění - běžný postup u podobných děl - nebylo tehdy provedeno. Zpráva francouzského ministerstva životního prostředí nicméně také uvádí, že kvalita betonu i samotné konstrukce byla výborná. Chyba byla výlučně v podloží a nedostatečných průzkumech.
Katastrofa Malpasset proto zásadně změnila francouzské zákony o bezpečnosti vodních děl. V roce 1966 vznikl Stálý technický výbor pro přehrady, který má dozor nad všemi stavbami vyššími než 20 metrů. Dnes už přehrada v Malpassetu neexistuje. Oblast však dál nese tiché svědectví o lidské chybě i o síle vody, která si vzala stovky životů.
