Vaše asistentka mi říkala, že 25. ročník pražského maratonu poběžíte s natrženým lýtkovým svalem, máte to vůbec zapotřebí?
Zapotřebí to nemám, ale baví mě to. Kdyby to tak nebylo, tak se už dávno vrhnu na něco jiného. Rád se na maraton připravuji, a dokonce mě ho i baví běžet. Ještě jako profesionál bych vůbec neřekl, že mě bude bavit vytrvalostní běh, ale když jsem skončil s atletikou na profesionální úrovni, přišel jsem tomu na chuť. Celý maraton je na mě sice dlouhý, je to přes 40 kilometrů, na to už nemám formu ani čas ji získat, našel jsem si ale cestu k půlmaratonu.
Na startu je přes deset tisíc lidí. Proč je dnes běh tak populární?
Lidé konečně zjistili, že jim běh nejen prospívá, ale že je i baví. Nedávno jsem mluvil s šedesátiletým účastníkem jednoho závodu a ten říkal, že běhání přišel na chuť až ve čtyřiceti letech. Jednou zkusil jít na závod a od té doby každý víkend někde soutěží. A to mi přijde obdivuhodné. Je dobře, že trend běhání stoupá, a že tomu samotnému závodu předchází i dlouhá příprava. Samotný běh v přírodě zas tak zábavný není, ale díky němu lidé získávají kondici i sebevědomí. Když pak běží samotný maraton, vyplavuje se jim adrenalin i endorfiny a to je to, co je podle mě nejvíc baví. Pocit štěstí a satisfakce.
Zmínil jste, že vám kvůli televizi na atletiku nezbývá moc času. Musíte do studia i po takto náročném dni?
Ano, dnes mám velmi perný den. Kromě zpráv mě čeká i relace Sport Star, takže budu potřebovat hodně energie.
V televizi jste už téměř pět let. Jak zpětně hodnotíte začátky své kariéry?
Začátky byly těžké a složité. Napáchal jsem spoustu chyb, ale zpětně jsem za ně rád. Snažil jsem se z každé poučit a vypracovat se. Naštěstí jsem člověk, který se nedívá zpátky. Snažím se jít dál a zlepšovat se.
V jaké disciplíně se dnes cítíte sebevědoměji, v moderování, nebo v atletice?
V moderování jsem si dnes přece jen jistější. Atletiku už tolik netrénuji, už si vůbec nedokážu představit, že bych měl například skočit o tyči, to bych šel raději na celý den uvádět zprávy. Myslím, že je to všechno o tréninku. O tom, jak se člověk snaží, kolik tomu věnuje času a jestli se postupně zlepšuje. Pak se cítí v daném oboru sebevědoměji.
Našel jste si ale čas na ztvárnění jedné z postav v připravovaném filmu Jan Žižka od režiséra Petra Jákla. Koho tam přesně hrajete?
Nevím, jestli herec není příliš silné slovo. Já v podstatě v tom filmu jen bojuji. Přestože jsem jedna z hlavních postav, mám v celém filmu asi dva němé výstupy. Celý film je v angličtině a já přece jen nemám na to, abych ve filmu vedl nějaký dialog. Dá se tedy říct, že je má role spíš taková sportovní, vyžaduje velkou fyzičku a pohybové nadání.
Jak vlastně ta celá spolupráce vznikla?
Náhodou. Televize Prima točila k Janu Žižkovi spot, kde jsem figuroval jako uvaděč. Byly tam tehdy nějaké bojové sporty a já jsem si je ze zvědavosti zkusil. Petr Jákl mě tehdy pochválil a já jsem mu řekl, že až bude shánět obsazení na konkrétní role, ví, komu se má ozvat. Byla to tehdy jen legrace, ale on mě vzal za slovo, a tak jsem získal svou první roli ve filmu.
Kvůli natáčení jste si musel nechat narůst plnovous. Jak se na to tvářili šéfové zpravodajství?
Musel jsem to, samozřejmě, dopředu konzultovat s vedením redakce. Měl jsem povolený pěticentimetrový plnovous, nakonec mi ale narostl delší - a to hlavně díky tomu, že jsme film začali natáčet o měsíc později, než byl stanovený termín. Čím déle to trvalo, tím víc byli v televizi nervózní. Ve filmu jsem potřeboval vypadat jako vousatý, neupravený člověk, což nejde dohromady s uváděním zpráv. Diváci začali psát do redakce e-maily a dopisy, stěžovali si a radili mi, abych se ostříhal.
Divím se, že to divákům vadilo, je to dnes celkem populární image. Říká se jí kanadský dřevorubec…
Ano, je to celkem módní, ale velmi nepraktické. Já sám jsem byl rád, když jsem vousy mohl konečně shodit.
Plánovaný velkofilm je inspirovaný skutečným příběhem jednoho z největších českých vojevůdců všech dob. Studoval jste před natáčením tehdejší události?
Nestudoval, i když mě historie baví. Z dějepisu jsem měl jedničku. Nový velkofilm se ale příliš nedrží historických faktů, přece jen je točený pro Hollywood, a tak je kladen důraz na jeho zábavný charakter a vizuální stránku. Pro mě bylo natáčení náročné spíš fyzicky. Musel jsem se naučit šermovat a vhodně se pohybovat. Naštěstí mi to celkem šlo, mám cit pro pohyb a samotný šerm má ke sportu velmi blízko.
Jak jste se jako herec amatér cítil vedle takových postav, jako je Ben Foster a Michael Caine?
Než jsem Michaela Caina viděl hrát, myslel jsem si, že už je to takový dědeček, a že je pro něj natáčení asi velmi náročné. Pak ale v jedné scéně promluvil a já zjistil, že tohle je opravdový "pan herec". Jeho hlas byl tak charismatický a zvučný, že bych se s ním vůbec nemohl měřit.
Možná byste vedle něj zazářil alespoň na hřišti. Pokud se nemýlím, tak i Michael Caine hraje ve volném čase golf.
To snad hraje každý Angličan. Myslím si, že na hřišti bych ho porazil. Přece jen už jsem se v golfu dostal na profesionální úroveň.
A jak si teď v žebříčku vedete?
Před třemi lety jsem přešel k profíkům a od té doby s nimi hraji. Loňský rok moc dobrý nebyl, ale letos se mi podařilo vstávat celkem brzy ráno a tím ušetřit i nějaký ten čas na trénink golfu. První turnaj byl celkem solidní, příští týden mě v Praze čeká další, tentokrát pro třetí evropskou ligu. Dost se těším, doufám, že letošní rok bude průlomový.
Dá se říct, že golf je teď vaše největší sportovní ambice?
Byla to ambice, když jsem začínal, ale od té doby, co jsem v televizi, se mi ty priority celkem změnily. Moderování je pro mě číslo jedna a díky tomu šly jakékoli jiné ambice stranou. Golf mi dnes nahrazuje spíš závodní atmosféru, která by mi jako vrcholovému sportovci chyběla a asi bych ji pak musel hledat někde jinde. Golfové turnaje mi vynahrazují nervozitu a napětí, které jsem kdysi cítil na stadionu.
Zdá se, že pomalu dobýváte různá odvětví. Co plánujete dál? Otevřete si vlastní kavárnu?
Ne, to určitě ne. Já bych neřekl, že něco dobývám, spíš se mi zatím naskytly nabídky, které se nedaly odmítnout. Každá z nich se pro mě stala výzvou, dřel jsem a vytrval. Ale bůh ví, kam mě osud ještě zavede.
