reklama
 
 

Sci-fi autor: Lidi mi píšou, ať nechám zabít jejich učitele

20. 8. 2014 7:00
Sedmadvacetiletý český spisovatel sci-fi čerpá inspiraci v historii, postavy pojmenovává podle svých fanoušků.

Praha – Jako teenager si oblíbil Hvězdné války, o kterých psal fanfikce. O pár let později poslal svou novelu do soutěže o Cenu Karla Čapka a vyhrál.

Od dvaadvaceti let mu každý rok vychází jedna kniha. A Jan Kotouč svým letošním, již pátým, románem Na prahu očistce rozhodně nekončí. "Deadline na dokončení další knihy mám na konci srpna," říká. Kde mladý spisovatel čerpá inspiraci pro své "military sci-fi" příběhy, prozradil v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jan Kotouč

Jan Kotouč

Sedmadvacetiletý spisovatel sci-fi románů pochází z Prahy. Vystudoval Masmédia a komunikaci na University of New York in Prague. V současné době pracuje v nakladatelství. Za svou první vydanou novelu Příliš blízké setkání obdržel v roce 2008 Cenu Karla Čapka. Roku 2012 získal ocenění Kniha roku v anketě Aeronautilus za dvoudílný román Tristanská občanská válka. V tom stejném roce mu Evropská společnost sci-fi a fantasy dala cenu Encouragement Award pro nadějné nováčky. Letos mu vyšel román Na prahu očistce, který je jedním ze série Sektor Hirano.

Aktuálně.cz: Jak se člověk stane v Česku spisovatelem sci-fi?

Jan Kotouč: Myslím, že se shodnu s většinou autorů, že na to není odpověď. Prostě jsem měl nápady, které jsem chtěl sepsat. Začal jsem ve třinácti letech a zprvu psal pro sebe (hrozně špatně, ale bavilo mě to). Potom jsem psal na web a zlepšoval se. A protože jsem tehdy měl rád Hvězdné války, psal jsem fanfikce, což jsou povídky fanoušků právě ze světa Hvězdných válek.

Časem mě to pustilo a chtěl jsem zkusit něco vlastního. Tak mi kamarádka doporučila Cenu Karla Čapka. Během čtyř měsíců jsem napsal asi devadesátistránkovou novelku a poslal ji na soutěž. Nic jsem si ale nesliboval. No a asi o půl roku později mi, a několik dalšími lidem, napsala administrátorka soutěže paní Jiřina Vorlová hromadný e-mail, že se naše práce umístily a budou vydány ve sbírce vítězných prací. Asi o dva dny později mi pak napsala znovu, něco ve stylu – Jo a mimochodem, jedním z porotců byl pan Egon Čierny z nakladatelství Poutník a chce s tebou mluvit. Další den se mi ozval pan Egon Čierny, že byl mou prací zaujat a zda bych měl zájem o spolupráci. Tehdy jsem měl rozepsané asi dvě třetiny svého prvního románu, Pokračování diplomacie, který se mu líbil. Tak jsem jej dopsal a o rok později, v roce 2009, vyšel.

A.cz: V čem hledáte inspiraci?

Myslím, že každý autor je tak nějak syntéza všeho, co viděl, přečetl, co si zahrál, kde byl a s kým tam byl. Jsou autoři, které považuji za svou inspiraci a kteří mě něčím ovlivnili - třeba Timothy Zahn, Michael A. Stackpole. Později jsem se seznámil s tvorbou Davida Webera, který mě hodně inspiroval, což hrdě přiznávám. Svou první knihu jsem věnoval jemu. Postupem času jsme se dokonce spřátelili. A pomáhal jsem založit jeho první český fanklub.

A.cz: A co říkal vaší knize?

Řekl, že lituje, že si ji nemůže přečíst, protože neumí česky. (smích) Do angličtiny mám zatím přeloženou pouze jednu povídku – Velitelské rozhodnutí , která vyšla na Amazonu.

A.cz: Žánry, které píšete, jsou označovány jako military science fiction a space opera. Co si pod tím můžeme představit?

Definice space opery je tak složitá, že se o to nebudu moc pokoušet. Sci-fi jsou pro mě hlavně kulisy - vesmír, kosmické lodě a problémy, které nám nejsou cizí. Military sci-fi se zabývá nějakým vojenským konfliktem. Může to být konflikt z úzkého pohledu, o nějaké skupině vojáků. Nebo z širšího pohledu, kde máme nejen vojáky, ale i politiky, kteří si šoupou vlaječkami po mapě nebo kde i zjistíme, jak konflikt vznikl, co ho vyvolalo.

Já se snažím psát spíš ten druhý pohled, protože mám dojem, že takových příběhů je výrazně méně, a navíc mě to hodně zajímá, protože mám rád historii. Zajímá mě, jak tyhle konflikty vznikají, jak probíhají, a často můžeme i zjistit, která strana vyhraje, už jenom tím, že se podíváme na ekonomický potenciál země na začátku války. Podobné myšlenky a koncepty pak předkládám do sci-fi. Vyprávím to jako historii budoucnosti. Řeším nejen děj, ale také logistiku a zásobování jednotek, sílu ekonomiky a podobně. To je něco, co se řešilo v minulosti běžně, byť se o tom tolik nemluví. Japonsko za druhé světové války předpokládalo, že musí Ameriku porazit do půl roku, jinak to dál nezvládnou. Což se jim potvrdilo skoro přesně na den.

A.cz: Takže váš koníček je v podstatě i vaší inspirací.

Ano, mám rád historii, protože v ní najdeme spoustu zajímavých příběhů, které nás mohou inspirovat i ve sci-fi. Samozřejmě že je nemůžeme úplně překopírovat. Neseděly by technologie, jakýkoliv fiktivní příběh i sci-fi musí dávat smysl, skutečný život nikoliv. A v některých historických bitvách se staly tak neuvěřitelné věci, že kdyby to napsal autor do knížky, tak mu ji omlátí o hlavu, že je to blbost.

A.cz: Přemlouvají vás kamarádi, ať o nich napíšete?

Já mám takovou věc, které říkám nábor červených triček. V knize mám totiž spoustu postav, které nejsou důležité pro děj, ale je třeba je pojmenovat. A tak jsem dal na internet výzvu, že po zájemcích pojmenuju postavu (která většinou časem umře). Ve svých knihách mám planetu, kterou osídlili převážně Slované ze střední a jižní Evropy, tak se mi tam hodí i česká jména. Lidi, kteří se přihlásili, měli ze začátku požadavky typu, ať umřou s nožem mezi zuby a se samopalem v každé ruce, zatímco odráží útok dvou set chlapů. To samozřejmě nejde.

Občas jim sice v něčem vyjdu vstříc, ale většinou mám jméno a někam jej do knihy dám. Ale mám i významnější postavy, které byly pojmenované po někom, koho znám. Hned v první knize je postava, která se jmenuje Lynn Lybaertová. Pojmenoval jsem ji po jedné mojí belgické kamarádce, čistě protože se mi tehdy líbilo její jméno, když jsem začal knihu psát. Protože znělo dost evropsky, ale zároveň dost exoticky. V předchozím románu jsem po svém nakladateli pojmenoval lehký křižník. Když mi rukopis vracel k opravě, tak říkal: Mám jenom dvě připomínky. Vyhoď epilog a udělej ze mě aspoň bitevní křižník.

Spousta lidí má mylnou představu, že si autor sedne, napíše román, ten se stane bestsellerem. Z autora že bude milionář, který bude žít bohémským životem a občas zasedne k psacímu stroji ve špinavém županu, zatímco v bazénu mu bude plavat krásná blondýna.

Jan Kotouč Jan Kotouč

A.cz: Pojmenoval jste někdy nějakou zápornou postavu po někom, kdo vás štve?

Udělal jsem to jednou. Neřeknu, která postava to byla, ale v jedné z předchozích knih umře velice brutálně. Zároveň je to celkem opovrženíhodná postava, jejíž smrti nikdo nelituje. Tahle postava byla pojmenovaná po někom, koho jsem znal a koho jsem velice neměl rád. Zajímavé je, že mi lidé do náboru červených triček občas píšou žádosti, ať podobným způsobem zabiju někoho, koho oni nemají rádi, jako třeba jejich vedoucího diplomky, učitele v autoškole a tak.

Čtenáři sci-fi jsou velmi loajální

A.cz: Za novelu Příliš blízké setkání jste obdržel v roce 2008 Cenu Karla Čapka, o čtyři roky později za Tristanskou občanskou válku Knihu roku v anketě Aeronautilus a také ocenění Encouragement Award pro nadějné nováčky od Evropské společnosti sci-fi a fantasy. Je nějaká cena, na kterou byste rád dosáhl?

Osobně si hodně vážím Aeronautila, protože je tam sice nějaká porota a komise, která udělá nominace, ale jsou to čtenáři, kteří hlasují. Kdyby se mi časem někdo rozhodl dát dalšího Aeronautila, tak se zlobit nebudu. A cena Evropské společnost sci-fi a fantasy byla překvapením. Vůbec jsem nevěděl, že jsem byl nominovaný a že ta cena existuje, dokud mi neoznámili, že jsem ji obdržel. Dozvěděl jsem se to víceméně tak, že mi někdo řekl, jo teďka v září byl Eurocon (hlavní setkání sci-fi fanoušků v Evropě, pozn. red.) a oni ti dali cenu, tak si pro ni přijeď na podzim do Bratislavy.

A.cz: Jak je podle vás přijímaná sci-fi literatura v Česku?

Těžko říct. Nedávno jsme o tom měli na Světu knihy přednášku s panem doktorem Šidákem z Literární akademie, který se tímhle zabýval. Čtenářská komunita je podle mě velice loajální a její členové čtou pravidelně. Knihkupci si rádi udělají sekci sci-fi a fantasy, protože mají záruku, že se to prodá.

A.cz: A víte vy, kolik máte fanoušků?

Troufám si tvrdit, že dost, ale přesný počet vyjádřit nemůžu. Kolik je fanoušků a kdo se za fanouška považuje, je těžké říct. Od nakladatelů vím, že se moje knihy prodávají velice dobře. A taky je hezký pocit, když k vám přijde úplně cizí člověk a poprosí vás o autogram nebo vám napíšou na web nebo Facebook. Ale to je pořád zlomek. Lidé, kteří vám v uvozovkách nejvíce vydělávají nebo kteří pro vás nejvíc udělají, jsou ti, kteří přijdou do knihkupectví, koupí si knížku, přečtou si ji, řeknou si super a jdou si potom pro další. Ale kolik takových lidí je, autor nikdy netuší.

Denně napíšu až 600 slov

A.cz: Každý rok vydáte román, to je obdivuhodné tempo. Kolik hodin denně píšete?

Snažím se psát pravidelně, ne na hodiny, ale spíš na počet slov za den. Ne vždycky to vyjde, protože občas se musím věnovat reálnému životu. Ale snažím se napsat minimálně 500-600 slov denně. Když mi to jde obzvláště dobře, napíšu 4000 slov za den a je to bonus, ale neznamená to, že další čtyři dny nebudu nic psát. Spousta lidí má mylnou představu, že si autor sedne, napíše román, ten se stane bestsellerem. Z autora že bude milionář, který bude žít bohémským životem a občas zasedne k psacímu stroji ve špinavém županu, zatímco v bazénu mu bude plavat krásná blondýna. Ne že by na světě nebyli autoři, kterým se tohle povedlo, ale těch je pár. Lidí, kteří se živí psaním, je na světě hodně. Ona ta kniha vypadá krásně, když si ji pak člověk drží, ale jsou za ní desítky a stovky hodin u počítače, kdy člověk se zaťatými zuby píše, a ne vždycky se mu chce.

A.cz: Jak často se při psaní vztekáte?

Podle nálady to může být někdy častěji, někdy míň. Ale řekl bych, že u každé knihy má člověk takový ten pocit, že je to stejně úplně na nic. A ten může nastat někdy ve třetině, v polovině nebo ve dvou třetinách, ale u mě zatím vždycky nastal. A protože už píšu víc, tak vím, čím to je, co to způsobilo a že je to přirozené. Takže zatnu zuby a píšu. Ale občas když nejde psát ani přes zatnuté zuby, je dobré si od psaní dát na pár dnů nebo týden pauzu a dělat něco úplně jiného – přečíst si něco, koukat na seriál nebo někam jet, prostě si pročistit hlavu.

A.cz: Už máte nápad na další knihy? Dodržíte tradici a vydáte příští rok další?

Doufám, že jo. Než jsem šel na rozhovor, měl jsem chvilku pauzu a psal jsem. Deadline mám na konci srpna, plánuju ho dodržet. Pak rukopis odevzdám nakladateli, pak jej dostane redaktor, pak korektor, vrátí se mi připomínkovaný, což musím zavést. Pak se bude dělat obálka a někdy v první polovině roku 2015 by měla kniha vyjít. A pak začnu psát další. Plus mám ještě dopsanou jednu knihu, z úplně jiné série, která je spíš alternativní historie, což není sci-fi jako takové. O té momentálně předběžně mluvím s jedním nakladatelem, který má zájem ji vydat.

A.cz: Kde se vidíte za deset let, myslíte si, že vás psaní bude živit?

Těžko říct, zvláště na českém trhu, který je oproti tomu anglicky mluvícímu výrazně menší. České autory, kteří se živí psaním, bychom mohli spočítat na prstech. Samozřejmě že by bylo fajn se tím živit, ale nečekám na to se zatajeným dechem. Za pět deset let budu samozřejmě rád, že mě budou lidé stále číst, někdo mé knihy bude chtít stále vydávat a prodá se toho víc a víc. A třeba to i bude větší díl z mého měsíčního příjmu, ale nečekám na to. Zatím jsem spokojený, tak jak jsem. Uvidíme, co přijde.

autor: Magdaléna Daňková | 20. 8. 2014 7:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama