Praha - Rubikova kostka slaví 40 let, přesto přitahuje stále nové a nové generace. Její síla je magická, dokáže přemoci i taková lákadla jako počítačové hry, mobily a další moderní vymoženosti. Vynálezce šestibarevné krychle, sedmdesátiletý maďarský architekt a designér Ernö Rubik, se zřejmě nestačí divit.
Ostatně šampioni ve speedcubingu, tedy ve skládání Rubikovy kostky různých velikostí na čas, se rekrutují z dospívajících dětí mezi 15-19 lety.
Videa, jak tito borci změtí rychlých tahů složí kostku do deseti vteřin, vypadají neskutečně. Snažili jsme se proto proniknout do tajů speecubingu s českým přeborníkem Matějem Mužátkem a organizátorem soutěží ve speedcubingu Jaroslavem Flejberkem.
Aktuálně.cz: Světové rekordy ve skládání Rubikovy kostky 3x3x3 se pohybují kolem šesti vteřin. Jak je to možné? Jde vůbec postavení kostiček během těch pár okamžiků zanalyzovat?
Jaroslav Flejberk: Soutěžní skládání má svá pravidla, po ukázání kostky máte maximálně patnáct sekund na prohlížení (bez skládání) a pak bezprostředně po té musíte spustit časovač – hodiny – a skládat. Ano, najdete co nejefektivněji způsob a pak jej použijete. Profi závodník si hlídá jen natočení, tedy aby měl bílou vždy napravo a pocit, jak se barvy srovnávají.
Matěj Mužátko: Na soutěžích mají speedcubeři patnáct vteřin na prohlédnutí kostky. Tu většina soutěžících používá na naplánování několika prvních tahů. Průměrné složení rychlou metodou má okolo šedesáti tahů, takže je vlastně nemožné naplánovat si za tu chvilku celé složení. Nejdůležitější je to, že když speedcuber skládá, nesoustředí se na tahy, které právě dělá, ale plánuje další, aby se vyhnul pauzám.
A.cz: Kolik z těch závratných časů dělá mozek a kolik hbité ruce?
Jaroslav Flejberk: Platí, že hlava je rychlejší než ruce – ví, co chce udělat vždy, a je otázkou, jak rychlé máte ruce. Zajímavostí je, že prsty máte bez cvičení nejohebnější mezi dvanácti až osmnácti lety a lze to cvičením výrazně prodloužit do třiceti let. Statistiky to potvrzují, nositelům rekordů je patnáct až devatenáct let.
A.cz: Je kostka pro "závodní" skládání nějak speciálně promíchána – například aby šla složit cca dvaceti tahy?
Jaroslav Flejberk: Jsou povolené způsoby zamíchání a z nich přesně vybrané kombinace pro daný oficiální turnaj tak, aby se skládání neopakovalo dříve jak za dva roky. To hlídá mezinárodní federace. V každém kole turnaje je stejné zamíchání pro všechny a jsou známy. Optimální složení je na dvacet tahů, ale o to se nikdo nesnaží. V dávných dobách byl úspěch pod osmdesát tahů, nyní je průměr pětačtyřicet až pětapadesát tahů a mistři dávají pod čtyřicet, ale ne zase tak často.
Matěj Mužátko: Všechna rozložení na soutěžích jsou generována počítačem. Rozložení jsou náhodná, někdy jdou složit na sedmnáct tahů, někdy až na dvacet. To bychom ale museli skládat optimálně, jako stroje. Pokud to někdo zvládne, tak určitě ne tak rychle jako s pomocí rychlostních metod, se kterými se skládá okolo těch šedesáti tahů.
A.cz: Konvenční návody pro veřejnost "Jak složit Rubikovu kostku" jsou velmi zdlouhavé – nejprve složte bílou stěnu, pak kříže, pak hrany, pak rohy… Obvykle i složení bílé stěny zabere kolem minuty. Jak postupuje závodník?
Jaroslav Flejberk: Závodník ví, zda lépe skládá levou či pravou rukou a jaké tahy má kterou dělat. Ovšem kostku neskládá po stěnách, ale současně, neboť se dívá se na kostku přes roh. Stačí složit sedm rohů a jedenáct hranových kostiček.
Matěj Mužátko: Metoda Fridrich, kterou používá většina dnešních závodníků, je velmi podobná. Liší se v tom, že po složení kříže skládáme místo jedné vrstvy rovnou obě vrstvy najednou. Zní to složitě, ale s trochou trpělivosti je to hračka. Další rozdíl je v tom, že na poslední vrstvu používáme více algoritmů, takže ji dokážeme složit okolo pěti vteřin, ti nejlepší ji skládají okolo dvou vteřin.
A.cz: Existují v případě Rubikovy kostky speciální známé postupy jako v šachách nebo třeba triky jako v nějakých freestylových disciplínách?
Jaroslav Flejberk: Ano, každý má svůj trik na kombinaci. Důležitá je rychlost a počet tahů. Někdy více tahů uděláte rychleji než efektivní krátkou, ale na otáčení náročnou kombinaci. Jedna z metod má třeba název "Fridrichova" po českém závodníkovi.
A.cz: Je možné znát pro každé rozložení kostky algoritmus k jeho složení? Četla jsem, že kostka 3x3x3 může mít 43 252 003 274 489 856 000 poloh…
Jaroslav Flejberk: Algoritmus dáte vždy, otázkou je, zda má tu vlastnost být efektivní řekněme do dvaceti sekund. To už je alchymie a trénink obvykle dvě hodiny denně. Řešíte pyramidu možností, kde na vrcholu je správné složení. Jde o to, jak se co nejrychleji dostat do známé části pyramidy a co nejblíže k vrcholu. A pak už je to v podstatě snadné.
Matěj Mužátko: Je možné každou kombinaci složit, ale není možné si zapamatovat optimální algoritmus pro každou kombinaci. Počet kombinací je opravdu to velké číslo, co jste napsala. Pro představu je to větší číslo, než je počet vteřin od vzniku vesmíru.
A.cz Kostku 3x3x3 dokáže složit i širší veřejnost, i když třeba na sto tahů a za dvacet minut. Ale co kostky 4x4x4 nebo 5x5x5?
Jaroslav Flejberk: Postup je stejný, jen musíte umět sledovat více prvků najednou a skládat kostku po oblastech, nikoliv po jednotlivých kostkách a nálepkách.
Matěj Mužátko: Tyto kostky vypadají složitě, ale nejsou o moc složitější než kostka 3x3x3. Metody na velké kostky fungují tak, že pomocí jednoduchého postupu složíme středy, spárujeme hrany a poté složíme jako klasickou kostku 3x3x3.
A.cz: Jak funguje skládání kostky poslepu?
Jaroslav Flejberk: Máte relativně hodně času na prohlédnutí a zapamatování. Provedení pak musí být rychlé. Co vás zastaví, je čas na zapamatování. Viděl jsem techniky pamatující si příběh. Jdu domů, otevřu dveře a tam vidím boty, kabát, klíče a ke každému pověšený "tah". Skládání poslepu vypadá pěkně, ale pouze tak v deseti procentech případech končí správně, zvláště u vyšších rozměrů kostek.
Matěj Mužátko: Zapamatovat si všechny ty barvy a představovat si, jak se přemisťují, by dokázal snad jen robot. Funguje to tak, že kostičky prohazujeme po dvou. Pamatujeme si tedy jenom pořadí, v jakém musíme kostičky, respektive nálepky, prohazovat. Každá nálepka má své písmeno. Ta si zapamatováváme v párech. Z párů písmen vytvoříme slova a ze slov příběhy. Pak si jednodušeji vzpomeneme.
A.cz: Co říkáte novějším disciplínám jako skládání jednou rukou či nohama?
Jaroslav Flejberk: Jednou rukou je logické. Většina hráčů má stejně jednu ruku dominantní, takže jen přizpůsobí techniku. Skládání nohama je hodně vděčná exhibice a pěkná, jako je třebas žonglování. Tyto disciplíny pomáhají zvýšit zájem.
Matěj Mužátko: Skládání jednou rukou už je dnes běžná záležitost a není to moc složité. Ze začátku hodně bolí ruka, ale časem si člověk zvykne. Jako na kytaře. Skládání nohama se mi ale tolik nezamlouvá. Má to mnoho nevýhod, jako je hygiena a negativní pozornost médií. Uvažuje se o zrušení disciplíny, ale kvůli velkému počtu lidí, kteří se zajímají hlavně o skládání nohama, je to velmi složité a vůči nim nefér.
A.cz: Jakými schopnostmi musí být obdařen člověk, jenž by chtěl obstát ve speedcubingu?
Matěj Mužátko: Podle mě je nejdůležitější vlastností trpělivost. Chce to motivaci, aby se člověk nevzdal, když mu něco nejde hned. Inteligence a logika můžou pomoci, ale nejsou tak důležité jako trpělivost a dril. Spíše než k řešení matematických úloh můžeme speedcubing přirovnat ke hře na klavír nebo jiný hudební nástroj.
Jaroslav Flejberk: Vrozený cit a smysl pro prostorovou představivost je základ. Pak čtyři roky tréninku a můžete mluvit do české špičky. A další čtyři roky na světovou špičku. Musíte začít někde mezi osmi až dvanácti roky, abyste okolo pětadvacátého roku odešli do "důchodu“.
A.cz: Cože? Tak brzy do důchodu?
Jaroslav Flejberk: Nebudou stačit ruce a pak ani hlava. Ruce musí být správně ohebné, nesmí se vám stát žádný úraz a musíte vydržet trénink. Je to něco jako u špičkového klavíristy.
A.cz: Jak je možné, že Rubikův hlavolam vydržel tak dlouho populární? V čem je jedinečný?
Jaroslav Flejberk: Lidé si rádi hrají a trápí mozek. Jedinečnost je ve snadnosti zadání a možnosti tak dlouho chodit okolo cíle bez jeho dosažení. Ten pocit držet něco v ruce a mít to rychleji než ostatní vám ve čtrnácti letech nikdo a nic nenahradí. A navíc je okolo bezvadná komunita mladých inteligentních lidí.
Matěj Mužátko: Rubikova kostka nepotřebuje elektřinu, a jakmile se ji jednou naučíme skládat, pořád nás nutí se zlepšovat. Je to sport. Řekl bych, že zlepšit si rekord je stejný pocit jako vyhrát zápas v tenisu nebo jiném sportu. To jsou podle mě hlavní důvody popularity speedcubingu a Rubikovy kostky obecně.
A.cz: Jak je to s popularitou speedcubingu u nás?
Matěj Mužátko: Poslední dobou u nás dochází k velkému rozkvětu speedcubingu. Zatímco dlouhé roky se tu počet speedcuberů držel okolo dvaceti a méně, v roce 2014 se skoro ztrojnásobil. Teď máme oficiálně okolo šedesáti speedcuberů a stále víc lidí se o speedcubing začíná zajímat.
Máme nějaké místní velmistry jako v šachu?
Jaroslav Flejberk: Mezinárodní turnaj CzechOpen Pardubice se v roce 2006 stal neoficiálním mistrovstvím Evropy a bylo zde pokořeno od té doby mnoho národních a světových rekordů. Nyní nastupuje silná generace 2014-2015, představovaná jmény Matěj Mužátko, Lukáš Pohořelický. Ti se teprve prosazují a prosadí. Posouvají i národní rekordy a na světové brzy dosáhnou.
A.cz: Které země jsou ve speedcubingu nejlepší na světě?
Jaroslav Flejberk: Země, jež jsou otevřené a soutěživé. Špička je Holandsko, USA, nesmíme zapomenout také na Polsko a Maďarsko, ostatně jak jinak, když vynález je z Budapešti. Stále více se prosazuje Asie a Oceánie. Nynější vlna je právě odtud.
Matěj Mužátko: Z Austrálie pochází momentálně nejlepší a nejpopulárnější speedcuber Feliks Zemdegs, který za svou šestiletou kariéru již překonal mnoho světových rekordů. Nyní drží ten nejdůležitější - průměr z pěti na kostce 3x3x3, který je 6,54 vteřiny.
A.cz: Jaký hlavolam Rubikově kostce konkuruje?
Jaroslav Flejberk: Nebude nic lepšího, alespoň dalších 50 let (smích). Vznikají nové tvary, přidávají se vrstvy, ale i třeba omezení typu "nelze otočit stranou jinak než o 90 stupňů". Trend pro laika je rozmanitost tvarů, ale matematický princip zůstává stejný. Kdo neumí základní kostku 3x3x3, nemůže si s těmi složitějšími poradit.
